Návrat z Irska 2023
Den 10. — Nastal čas návratu. Poslední irské probuzení bylo příjemné, vyspal jsem se takříkajíc do růžova. A dokonce venku neprší! Jen ten batoh se mi nějak smrsknul, nacpat do něj všechny věci, které chci vzít s sebou domů, není úplně jednoduché. Ale nakonec se to povede a ani tu neplánovaně nemusím nic nechat. Podle instrukcí majitele hotelu nechám klíč v pokoji, tak se ještě naposledy podívám do skříní a pod postel, jestli jsem na něco nezapomněl, a pak s bolavýma nohama opatrně scházím do přízemí. Když za mnou zaklapnou dveře, moje celodenní cesta domů právě začíná.
Cesty domů jsou si podobné jako vejce vejci. Na jednu stranu se člověku nechce, na druhou stranu se alespoň částečně těší. V mém případě to kvůli bolavé noze je možná skoro 50:50, ke konci už to bylo docela utrpení a pár dní odpočinku přijde vhod. Dneska by to mělo být spíš úmorné než namáhavé, tak snad se noha dá brzo do pořádku.
Kromě toho dostat se ve zdraví domů mě dnes čeká ještě jeden úkol – nakoupit nějaké ty drobnosti na památku. Ale v Ballině cestou na autobusové nádraží to zdá se nebude. Najdu sice dokonce hned dva otevřené obchody, ale oba jsou spíš obchody s dárky než se suvenýry. A to málo suvenýrů, co nabízejí, bych nechtěl ani zadarmo. Nezbývá než doufat, že v Dublinu na letišti to bude lepší. Mým snem je sehnat nějaké hezké vlněné ponožky, když už jsem cestou po okolních kopcích potkal asi milion ovcí.
Autobusové nádraží je malé, ale čekárna otevřená a mají tu i záchody. Do autobusu se nás před půl desátou nahrne asi 10 a na minutu přesně vyrážíme. Autobus je přímý, jede až do Dublinu na letiště, akorát má na cestě asi 40 zastávek, takže mě čeká skoro 4 a půl hodiny cestování. Ale pořád lepší, než někde vysedávat po terminálech, že?
S blížícím se Dublinem se autobus celkem plní. A nebýt dvou postarších dam, pravděpodobně polského nebo podobně slovanského původu, které si sednou přes uličku vedle mě, nestála by cesta za zmínku. Hodinový, velmi hlasitý telefonát jedné z nich a následná půlhodinka katechismu, kdy si paní na displeji telefonu pouští nějaký záznam mše a KAŽDOU větu z reproduktoru ještě jednou a velmi procítěně zopakuje, však z cesty dělá peklíčko na zemi. Od kacířských myšlenek na porušení minimálně jednoho přikázání mě naštěstí uchrání sluchátka s potlačením okolních zvuků, i když s tak pronikavým hlasem si ani americká technologie neporadí na sto procent.
Na letišti hledám stánek na zabalení batohu do ochranné fólie, pak se nechám odbavit a už jen s malým batůžkem začínám lov na suvenýry. Moje očekávání ale byla asi hodně přehnaná, pokud člověk hledá něco trochu netradičního, má očividně smůlu. Po hodně popocházení po jednotlivých obchodech mám nakonec nakoupeno, i když své představy jsem musel docela výrazně pozměnit.
S batůžkem plným dárečků se uvelebím na sedadle vedle svého gejtu, a pak už jen zabíjím čas střídavým sledováním obrazovky telefonu a čtečky. Více méně na čas nastoupím do letadla a o 100 minut později zdravím nizozemskou půdu, jsem v Amsterdamu.
Na obrovském letišti Schiphol to je trochu napínavé, protože mám na přestup jen 60 minut a musím se dostat na opačnou stranu letiště, ale všechno běží jak na drátkách, a tak se bez zádrhelu dostanu i do druhého letadla, které mě má odvézt až do Prahy. Let je tentokrát ještě kratší, za 80 minut dosedáme v Ruzyni a já dávám vědět domů, že si mě můžou vyzvednout. Nemusím spěchat, takže je logické, že se můj batoh na jezdícím pásu objeví jako druhý v pořadí. Nepoškozený, což vzhledem k jeho pořizovací ceně považuji za příjemný bonus.
Před terminálem pak netrpělivě vyhlížím bílé auto, kterým si mě moje ženuška přijede vyzvednout, a po puse na přivítanou pro mě na sedadle spolujezdce moje irské dobrodružství definitivně končí.
