Návrat z Torres del Paine do Puerto Natales
Den 13. — Poslední den pobytu u vrcholků majestátných hor začínáme už v sedm ráno. Jako obyčejně se po probuzení jdeme trochu opláchnout, potom pozvolna balíme sebe i stan. Počasí je takové všelijaké, chvíli svítí sluníčko a je téměř kouzelně, chvíli je zataženo, každou chvilku prší, ale hlavně fouká silný a nepříjemně nárazový vítr. Snad na cestě k administrativnímu centru národního parku, odkud nám jede autobus do Puerto Natales, půjdeme alespoň občas trochu v závětří.
Internet tu kupodivu mají, a i když rychlostí připomíná dial-up z počátku našeho tisíciletí, nakonec se Hance přes Booking.com povede zarezervovat pěkně vypadající pokoj v neméně pěkně vypadajícím hotelu Hallef. Navíc ještě hledá na internetu nějaké možnosti ohledně cesty k ledovcům a snaží se nás online registrovat, abychom měli program i na další dny, ale vesměs jí nedorazí ani potvrzující email.
A právě v nejužším místě přichází extrémně silný poryv následovaný vytrvalým proudem vzduchu, který Hanku sráží dolů. Naštěstí se jí na poslední chvíli podaří jednou rukou zachytit skalního výčnělku a zabránit pádu ze stometrového srázu…! No dobrá, trochu jsem to přibarvil, drží se za obě ruce a sráz je jen padesátimetrový, ale jinak je to přesně podle skutečnosti. 🙂 Když se z tohoto nepříjemného zážitku vzpamatuje, pomalinku postupuje kupředu a po pár desítkách metrů si konečně může oddechnout – naštěstí to dopadlo dobře.
Občas se zastavíme na krátkou občerstvovací přestávku, po těch pár dnech chození jsou naše těla už celkem slušně opotřebovaná a síly rychle dochází. Kromě různých zástupců ptačí říše na cestě bohužel nepotkáváme moc jiných zvířat, jednou jedinkrát spatříme v dálce několik koní. Obzvlášť na lamy jsme se těšili, ale kde nic, tu nic. Naštěstí se to samé dá napsat i o zvířatech dvounohých, za celou cestu potkáváme jedinou další turistku, jinak máme celou stezku s blízkým i dalekým okolím jen pro sebe.
Během několika minut na nás čeká zajímavé překvapení, protože se ráz krajiny bez varování ostře změní. Dál už si to vykračujeme rovinatou pampou plnou žlutě zbarvené trávy, domovem mnoha druhů ptáků a občas i nějakého toho větrem ošlehaného stromečku. I když není moc pěkné počasí, viditelnost je stále dostatečná, takže se každou chvíli otáčíme na sever a fotíme si Cuernos del Paine a další v dálce vykukující hory a pohoří.
Během několika volných hodin se snažíme zabavit, jak se jen dá. Podrobně zkoumáme malou expozici fauny, flóry a šutříků v budově CONAFu, především vycpaní štíři jsou zajímaví, ale na víc než na půl hodiny to nestačí. Pak chvíli sedíme na lavičce před budovou, ale začíná být zima, že by se jeden nastydl. Využívám situace a pořizuji si malé nachlazení, které mě bude trápit celý následující týden. Ach jo…
Další zastávka je v Laguně Amarga, kde je i centrální vstup do parku. Tady už se zdržíme jen chvilku, nabereme poslední po civilizaci toužící turisty (vážně netušíme, kam se je v už tak přeplněném autobuse podařilo naskládat) a razíme po silnici směrem na Puerto Natales. Cestou se snažím zahřát, ale moc mi to nejde, topení tu moc nefunguje…
