Oddychovka po cyklostezce (Westport -> Newport, TWW den 4.)

Den 4. — Čtvrtý den jsem si už před měsícem plánovaný jako oddechovější. A přijde vhod. Noc v posteli byla příjemná, nicméně pro tělo i mozek to byl trochu šok, podle hodinek jsem si zas tak suprově neodpočinul. Největší starosti mi ale dělá noha. Začínám se smiřovat s tím, že to není jen nějaké přechodné namožení, které za dva dny odezní. Podle všeho by nejvíc pomohl naprostý klid, ale to je něco, co nemůžu a ani nechci noze dopřát. Dokud můžu, půjdu dál.

Budím se už v půl sedmé. Ale není kam spěchat. Jednak mě dneska čeká jen 20 kilometrů vesměs po cyklostezce, a pak tu mám zaplacenou snídani, takže v posteli lenoším až do půl deváté. Využívám zdejší WiFi a brouzdám po internetu, třídím fotky, a v neposlední řadě se snažím vybrat si nějakou náhradní karimatku, abych až do konce treku nemusel pod stanem nocovat na zemi. Ve Westportu je zdá se dokonce víc obchodů s outdoor vybavením, tak by můj aktuální druhý největší problém měl být bez řešitelný.

Tím největším ale zůstává nárt pravé nohy. Při cestě na záchod stačí jen pár kroků, aby mi bylo jasné, že ani dnes žádné rychlostní rekordy trhat nebudu. Znovu si mažu nohu svou kouzelnou mastí, ale s tak velkou spotřebou jsem rozhodně neopočítal. Návštěva lékárny na doplnění mastiček a lektvarů se tak jeví jako nevyhnutelná. Podle mapy jen pár domů vedle obchodu s vybavením, tak si ani moc nebudu muset zajít.

Na snídani do obývacího pokoje už jdu komplet sbalený. Část oblečení mám rozvěšenou po batohu, nějak úplně neuschlo. Posezení u rohového okna nabízí luxusní výhled na horu sv. Patrika a na mořský záliv, snídaně jako taková je tak nějak základní. Nijak mě to ale neuráží, dám si kafe a pár toastů, pak už jen vyzvednu batoh z pokoje a rozloučím se s majitelkou. Během té půlhodiny stačilo několikrát sprchnout, počasí i dnes bude podle všeho dost proměnlivé.

Na rozloučenou s penzionem mi počasí vystřihne skvostnou pětiminutovku se sluníčkem a luxusním výhledem na hory Crott a sv. Partika. Obzvlášť špičatý sv. Patrik je úchvatný. O to víc mě mrzí, že mi jeho 764 metrů vysoký vrchol zůstal zapovězen. Ale občas něco nevyjde podle plánu, to se prostě stává. Naposledy se ohlédnu za žlutým dvojdomkem a pak se stejnou cestou jako včera vracím k hlavní silnici, kde budu pokračovat v naplánované trase.

Jdu pomalu. Průměrná rychlost kolem 4,5 kilometrů za hodinu je na na pomezí procházky a rodinného pikniku, ale noha mi víc nedovolí. Na druhou stranu jsem rád, že vůbec jdu. Momentálně po molu na břehu moře, na tomto treku poprvé. Moře ke koupání ale moc neláká, vypadá studené a špinavé. Zatím jsem dneska nezmokl, což se brzy změní. Jen co se napojím na cyklostezku vedoucí po staré železniční trati, spustí se první slejvák. A pak další, a další, a další.

Cyklostezka je asfaltová, široká a mokrá. Každých 10 minut prší, takže místní betonové přístřešky přijdou vhod. Kromě mě se zde pohybuje jen pár dalších nadšenců do pohybu na čerstvém vzduchu. Vesměs všichni mají nepromokavé oblečení, postáváním pod střechou se moc nezdržují. Já mám čas, tak se občas schovám, ale po chvíli mě to přestane bavit a jdu taky bez ohledu na počasí.

Jsem ve Westportu. Je tu obrovské množství krámků, hospod a dalších podniků, po třech dnech vesměs mezi ovcemi je to dost změna. Fotím si pár zajímavých domečků a jedny hodiny na náměstí, ale jinak je tu na můj vkus až příliš rušno. Jdu hledat lékárnu. Díky Google Maps to nedá moc práce, teď ještě vysvětlit paní lékárnici, co potřebuju.

Paní lékárnice je chápavá. O co mi jde pochopí více méně okamžitě. Obzvlášť, když se ukáže, že i v Irsku mají Voltaren. Mnohem větší debata se rozvine o tom, jestli bych náhodou nechtěl generickou mast, která se sice nejmenuje Voltaren, ale jinak je to úplně to samé – stejná účinná látka, stejný objem, stejný poměr. Nechci riskovat, tak trvám na Voltarenu, ale lékárnice je dost asertivní. Nakonec mě přesvědčí, že platit 7 Euro navíc je hloupý nápad i na znaveného turistu, a já si v záchvatu radosti za těch ušetřených 7 éček koupím skleničku silných vitamínů. Vzhledem k počasí se budou hodit.

První nákup proběhl na výbornou, je na čase Zavolat divočinu. Malý, ale dobře vybavený krámek nacházím skoro bez problémů. Mladý prodavač se mě hned ujme a ptá se, co potřebuju. Líčím mu problém s karimatkou. Hned navrhuje, že si ji tam můžu zalepit. Trochu mě to překvapí a chvilku o tom uvažuju, ale pak s díky odmítám a jdu si vybrat karimatku novou – jednak nevím, jestli se mi povede ji zalepit, a pak je moje důvěra v nafukovací matrace je dost pošramocena. Proto (i kvůli ceně) nabídku nafukovaček ignoruju a vybírám mezi dvojicí skládacích pěnových značky Robens. Na webu jsem si vybral tu větší, ale když ji vidím v reálu, je FAKT OBROVSKÁ. Takže beru menší, zato lehčí a jen za 20 Euro, k tomu přihodím jedny lihové tablety a pro jistotu i jedny merino ponožky. Platím, loučím se a tím moje nákupní horečka ve Westportu končí.

Na nábřeží u řeky Carrowbeg se chvilku rozmýšlím, jestli se někde nestavím na jídlo. Je skoro poledne a i když jsem před chvílí snídal, mám docela hlad. Ale jelikož v okolí nenajdu nic, co by mě zaujalo, nakonec si vybalím dva sendviče připravené ze včerejších zbytků a do mírného kopečka je do sebe postupně soukám. Zapíjím to kolou a snažím se nemyslet na to, že mě bolí noha. Občas něco vyfotím, ale hlavně už se těším do přírody, mimo civilizaci.

Na hranici města řeším souběžně tři problémy. Ten první je takový tradiční, začíná silně pršet. Druhý se bohužel také opakuje, bolí mě noha. Poslední je navigační, ukazatele mě vedou jinam, než mám naplánováno a uloženo v hodinkách. Spojím užitečné s příjemným a užitečným, schovám se v takovém pohádkově roztomilém přístřešku s názvem Stanice Greenway, namažu si bolavou nohu silnou dávkou nového ne-Voltarenu a zahloubám se do map na Google, kudy to mám vlastně jít. Nakonec to není tak složité, ukazatele mě směrují správně, budu jim věřit.

Dnešní trasa vede více méně celou dobu po cyklostezce kopírující trasu hlavní silnice N59. Nejsou tu kopce, nejsou tu stezky, není tu mokro. Zato je tu asfalt, spousta aut (na silnici) a spousta cyklistů (na cyklostezce). Nekulhat, tak řeknu, že je to celkem nuda. Kvůli noze se ale nechci rouhat, proto trpělivě pomalým tempem ukrajuji kilometr za kilometrem a vyhlížím cíl.

O vzrušení je dnes vážně nouze. Dokonce i počasí se umoudřilo, tak jdu skoro celou cestu v tričku s krátkým rukávem. Svítí sluníčko, je teplo, od posezení na Zastávce Greenway zmoknu asi jen 2x. Zabloudit není kam, od hlavní silnice se vzdálím jen jednou. Zrovna ve chvíli, kdy to vypadá, že by tu někde mohla být kavárna. Kafe bych si dal! Ale žádný nápis „coffee“ tu nevidím, jen obchod s nábytkem. Začíná pršet, tak se schovám pod mostem. Za 10 minut je po všem, můžu pokračovat. Když se zase ocitnu vedle silnice, otočím se a vidím, že stejná cedule informující o kavárně za 500 metrů je i na druhé straně. Začnu zuřivě Googlit a vypadá to, že u toho obchodu s nábytkem měl být karavan a to měla být ta kavárna. Nevím, jestli jsem tam něco takového zahlédl, každopádně vracet se nebudu. Ach jo…

S úderem třetí hodiny vcházím do Newportu. Je zrovna odliv, tak zdejší zátoka nevypadá moc vábně, ale co. Hlavní je, že tu mají restaurace, mám velkou chuť na fish and chips. Restauraci nacházím snadno, ale má zavřeno, otevírá až v 5 odpoledne. Ne, dneska fakt nemám štěstí. Jdu dál a vidím obchod Centra. Při představě sendviče s čedarem se o mě pokoušejí mdloby, tak překonám sám sebe a vstoupím do hospody Walsh’s Bridge Inn, která je hned naproti.

Když člověk vleze do hospody a všichni ztichnou, otočí se a nevraživě si vetřelce prohlížejí, je to divné. Když člověk vleze do hospody, je tam úplně sám a ani po 3 minutách nikdo nepřijde, je to ještě horší. Tradiční pokašlávání nepomáhá, tak se jdu podívat, jestli vůbec mají otevřeno. Mají, mladý muž se mi prý hned bude věnovat. Vracím se na místo a čekám. Po jeho příchodu si objednávám burger a Guiness. Jídlo je rychle hotové a mé chuťové pohárky jsou po třech dnech konečně spokojené. Objednávám si ještě jedno pivo, abych nekulhal (ehm) a platím.

Jak jsem se rozseděl, noha bolí jako čert, naštěstí to k penzionu není daleko. Otevřít mi přijde starší paní a já se hned u vchodu vyděsím – všechno načančané, navoněné, na podlaze světlý koberec. Vzhledem k tomu, jak vypadám, se necítím úplně komfortně. Alespoň si sundám boty a paní začne trochu slzet. Asi dojetím. Ukáže mi pokoj a k němu vyhrazenou koupelnu na chodbě. Mají tu i vanu! Na otázku, zda půjdu na jídlo odpovídám kladně, fish and chips na nábřeží je prý výborná volba. Děkuji a začínám se zabydlovat.

Nejdříve si dám pořádnou sprchu a při té příležitosti zkoumám karimatku. Ani bych nečekal, že se mi univerzální zátka Lifeventure Bath/Sink Plug bude hodit tak brzo, bez ní bych vanu nenapustil. Malou dírku skutečně nacházím a s využitím lepící sady ji překrývám malou záplatou. Pak matraci nafouknu, abych viděl, jestli byla operace úspěšná. Ještě rozvěsím ještě vlhké prádlo na příjemně rozpálené topení a začínám se chystat na večeři.

Cestou do restaurace The Port Chipper obdivuju kostel sv. Patrika a železniční viadukt, stejně jako na druhé straně mostu západ slunce nad řekou/zálivem. Docela to tu žije, na ulicích je plno lidí a ještě víc aut. Restaurace má skutečně otevřeno, dávám si vytoužené menu a plechovku Fanty navrch. Ryba je lahodná, hranolek fůra, jsem najedený a spokojený.

Doma se bohužel ukáže, že lepení nepomohlo, matrace je zase měkká. Odlepuju malou záplatu a lepím záplatu velkou. Snad to tentokrát vydrží. Chvilku koukám z postele na televizi, ale dávají tam stejné kvalitní pořady, jako u nás, tak to po chvíli vypínám a jdu spát. Postel je krásně tvrdá, peřina voňavá, dobrou noc!