A je to za námi, první společná dovolená na Islandu je minulostí. Strávili jsme spolu krásných 16 dní, během kterých jsme autem obkroužili Island kolem dokola a prohlédli si snad to nejkrásnější, co tento malý ostrov může nabídnout. Zažili jsme výlet lodí za velrybami, autobusem ke kráteru sopky nebo si na sněžném skútru zajezdili po ledovci. Kochali jsme se pohledem na liduprázdné hory i na města plná lidí. Zdolali jsme více jak 100 kilometrů na dvou náročných horských túrách, koupali jsme se hned v několika přírodních horkých jezírkách a koupalištích, nafotili stovky krásných fotek a kochali se bezpočtem nádherných pohledů a scenérií. Prostě nádhera!

Za těch 366 hodin jsme toho stihli vážně dost. A abychom si to v budoucnu mohli připomenout, pokusil jsem se to všechno sepsat.  V následujících odstavcích se pokusím vytvořit takový tématicky řazený rejstřík toho nejzajímavějšího, kde jsme byli a co jsme viděli.

Vodopády

Jednou z nejkrásnějších věcí na Islandu jsou vodopády. Je jich tam asi stejně jako je u nás stromů u silnic, tedy nepočítaně. Malé, velké, tenké, široké, mohutné i slabé, prostě všechny, a nejvíc na jaře v období tání. V červnu už je v řekách vody méně, ale i tak bylo na co koukat.

Během pobytu jsme si samozřejmě nenechali ujít ty nejznámější – kouzelný Hraunfossar na řece Hvítá s blankytně modrou vodou, dvoustupňový Gullfoss na jiné řece se stejným názvem Hvítá, nejmohutnější vodopád v Evropě Dettifoss na řece Jökulsá á Fjöllum, krásný Hafragilsfoss s pestrobarevným okolím jen pár kilometrů dál po proudu, divoký Gljúfrasmiður na stejné řece při cestě na Askju, mohutný Goðafoss ve tvaru podkovy, majestátný Skógafoss v místě startu našeho čtyřdenního treku, terasovitý Dynjandi s krásně černou skálou jako podkladem pod bíle zpěněnou padající vodou a mnoho, mnoho dalších.

Sopky a ledovce

Islandu se přezdívá země ohně a ledu a nemalou zásluhu na tom má velmi silná sopečná aktivita. Aby ne, když ostrov leží přímo na Středoatlantském hřbetu rozdělujícím Euroasijskou a Severoamerickou tektonickou desku. A právě na tomto zlomu vyrostlo hned několik známých sopek, nezřídka pokrytých ledovcovou čepicí.

My se pěkně z blízka podívali na ty snadno vyslovitelné, tedy Askju s krásně teplým bazénkem přímo v kráteru, Kraflu s geotermální elektrárkou, Katlu pod ledovcem Mýrdalsjökull a Heklu při cestě z Landmannalaugaru. Během našeho treku jsme prošli sedlem mezi ledovci Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull, přičemž ten prvně jmenovaný na jaře roku 2010 pořádně pomotal evropskou leteckou dopravu. Na ledovci Vatnajökull jsme se projeli na sněžných skútrech a několik dalších ledovců, jako například Snæfellsjökull nebo Torfajökull, jsme viděli zpovzdálí.

Hory, pohoří a skály

I když se to nezdá, ne každý kopec na Islandu je sopka. I tak stojí mnohé hory a pohoří za fotku, obzvlášť když jsou krásně nasvícené sluníčkem. Jedním z prvních pohoří na cestě bylo pohoří Hafnarfjall-Skarðsheiði a první zajímavou horou špičatá Stapafell u malé rybářské vesnice Arnarstapi.

Během výletu k Askje jsme si prohlédli Herðubreið, královnu islandských hor. Ze skal určitě nesmím zapomenout na Dyrhólaey, skálu s dírou uprostřed, kterou jsme intenzivně hledali skoro 2 hodiny. Mnoho pohoří a kopců jsme ale minuli bez možnosti je nějak identifikovat. A také pevninský zlom oddělující evropskou a americkou tektonickou desku, v základu prapříčina všech Islandských patálií se sopkami a zemětřeseními.

Moře a pobřeží

Island je ostrov. A jak už to tak občas u ostrovů bývá, je ze všech stran obklopen mořem. Ke koupání se sice moc využít nedá, alespoň za střízliva ne, ale jinak toho nabízí dost, sledováním divokých živočichů počínaje a rybolovem konče. Nejčastěji jsme se ale pohledem na moře kochali jen tak. Obzvlášť za slunečného dne to občas stálo za to.

Přírodní lázně

Na Islandu teče horká voda ze země skoro všude a na mnoha místech se následně vytváří různé přírodní nádrže a jezírka. Ale jen někde se jejich teplota pohybuje v příjemném rozmezí mezi 35 a 40 stupni Celsia, vhodných ke koupání a nikoliv vaření. Nám se zdaleka nejvíc líbilo podvečerní relaxování v přírodním koupališti Jarðböðin u Mývatnu, kde jsme v zapadajícím sluníčku strávili úžasné dvě hodiny.

Ze zcela jiného soudku bylo koupání přímo v kráteru sopky Askja, kde se po jedné z erupcí vytvořilo geotermální jezírko nazvané Víti s mléčně zelenkavou vodou. A před odletem jsme samozřejmě nemohli zapomenout ani na profláklou Modrou lagunu, ale k úplné spokojenosti mohla být cena za vstup i množství návštěvníků o dost nižší.

Gejzíry a geotermální vřídla, bahenní jezírka a fumaroly

Když to příroda přežene a na blízku není žádná geotermální elektrárna, která by užitečně teplotu vody snížila, vypadá to v okolí vřídla stejně jako kolem největšího přírodního termálního pramene v Evropě nazvaného Deildartunguhver, ze kterého každou vteřinu vyvěrá na 200 litrů vařící vody. Pro turisty je však mnohem zajímavější, když se vyvěrání vody děje přímo explozivní rychlostí.

Gejzír Geysir, který dal všem podobným úkazům na planetě jméno, už sice střílí jen výjimečně, ale pro představu ho zastoupil gejzír Strokkur, pravidelně si ulevující každých pár minut. V jiných oblastech se zemské projevy odehrávají v trochu sušším prostředí, jako například v oblasti Námafjall Hverir, na okraji Krafly nebo v Duhových horách, kde země spokojeně bublá v bahenních jezírkách nebo píská různobarevnými výpary skrz kamenité fumaroly.

Řeky a jezera

Nedílnou součástí islandské přírody jsou i řeky, říčky, potoky, a také jezera a jezírka. Jedno z největších se jmenuje Mývatn a kromě zajímavě tvarovaných pseudokráterů je zajímavé především neskutečně vysokým počtem poletujícího hmyzu, pro který je každý jedinec v okolí vítanou svačinkou. Aby také ne, když jméno jezera v překladu znamená „Komáří jezero“.

Další velké jezero pojmenované Öskjuvatn leží přímo v kráteru sopky Askja, to největší jezero na Islandu nazvané Þingvallavatn ale najdeme víc na západ v oblasti Þingvellir. V kráteru Krafly narazíme na krásné průzračné jezero Víti, ale hlavní fotografické hody jsme měli u ledovcového jezera Jökulsárlón, ve kterém důstojně plavou ledovcové kry všech různých barev a velikostí.

Cesty a silnice

Většinu času na cestách kolem Islandu jsme strávili v pronajatém autě Hyundai i30, se kterým jsme najezdili skoro 3500 kilometrů. Včetně benzínu jsme za tuto legraci zaplatili v přepočtu asi 40 tisíc korun českých. Islandské silnice jsou celkem jednoduše rozděleny a očíslovány.

Hlavní a nejdůležitější silnicí je silnice číslo 1 nazvaná Þjóðvegur 1 nebo Hringvegur vedoucí kolem celého ostrova. Je až na výjimky dvouproudá a vyasfaltovaná. Ostatní cesty, ať už asfaltové nebo štěrkové, jsou značené čísly vyššími. Když už je silnice hodně špatná, případně přes řeku či potok chybí most a je nutné brodit, dostane před číslo ještě písmeno „F“, což znamená Fjallvegir – Horská silnice. Na tu mají vjezd povolen jen dopravní prostředky k tomu uzpůsobené a je rozhodně dobré se tímto opatřením řídit.

Města a vesnice

Z mnoha důvodů je Island velmi řídce osídlen. Se svými 320 tisícovkami obyvatel je průměrná hustota něco málo přes 3 člověkokilometry. Město v pravém slova smyslu je tam jen jedno. To hlavní, které nese název Reykjavík, a ve kterém žije více jak každý třetí obyvatel ostrova.

Ostatní města jsou spíš taková městečka s několika tisícovkami obyvatl. Mimo jiné jsme navštívili Keflavík, Borgarnes, Stykkishólmur, Akureyri, Húsavík, Egilstadir, Höfn a Gardur. Všechno ostatní jsou už jen vesnice, farmy, usedlosti a samoty, kterých je na Islandu prostě až moc.

Kostely, budovy a farmy

Kostelík u historické farma Borg á Mýrum byl naším prvním navštíveným kostelem, ale podobně jako vodopády a lávová pole jsme je po pár dnech přestali počítat, je jich tu prostě hrozně moc. Další zajímavý svatostánek byl nesmírně fotogenický kostelík poblíž Búðiru, kamenný kostel Þingeyrakirkja, dřevěný kostel v Húsavíku a další.

Kromě historických byly na Islandu ale i moderní kostely, jako například Akureyrarkirkja v Akureyri. Mezi zástupce farem patří jedna z nejstarších na Islandu založená v Glaumbæru kolem roku 900 našeho letopočtu, středověký statek Granjaðarstaður.

Fauna neboli zvířátka…

Velmi omezený počet obyvatel a spousta volného prostoru a panenské přírody tvoří ideální podmínky pro polodivoký chov zvířat nebo zcela divoký život všech zvířat ostatních. Kromě ovcí, kterých je na Islandu zhruba o polovinu víc než lidí, běhají po loukách stáda polodivokých koní a sem tam se objeví i nějaký ten skot (s malým „s“).

Z divokých zvířat jsme se nejčastěji potkali s různými, občas velmi agresivními druhy létajících opeřenců, a poblíž vodních ploch i s obrovskými hejny komárů a pseudokomárů. Při pozorování na nejzápadnějším konci Západních fjordů jsme se bavili zdánlivou nemotorností Papuchalků a dalších mořských ptáků, na několika místech jsme na razili na roztomilé tuleně. Ale asi nejvíc jsme si užili setkání s velrybami při velrybářské výpravě z Husavíku.

…a flóra neboli kytičky.

S rostlinami je to na Islandu horší, protože léto je velmi krátké a většina půdy je velmi chudá na živiny. Stromy si Islanďané v průběhu staletí vykáceli sami a obnova jde jen velmi, velmi pomalu. Orné půdy na pěstování zemědělských plodin mají zhruba 1% z celkové rozlohy ostrova, takže naprosto převládající rostliny jsou mechy a lišejníky na lávových polích a tráva tam, kde to je jen trochu možné. Nečekaně často je tráva trochu sestřižená a je z toho golfové hřiště. Golf asi bude velmi oblíbenou kratochvílí místních, protože hřišť jsme viděli snad desítky.

Čtyřdenní trek ze Skógaru do Landmannalaugaru

I když jsme se většinu dovolené na Islandu vozili v autě, jednu pěší túru jsme si neodpustili. Byla čtyřdenní a skládala se dokonce ze dvou oficiálních treků – Fimmvörðuháls vedoucím ze Skógaru do Þórsmörku a Laugavegur vedocím z Þórsmörku do Landmannalaugaru. První den jsme si docela „užili“, větší část cesty lilo jako z konve a když jsme se měli při průchodu sedlem kochat pohledem na ledovce Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull, bylo vidět maximálně na 20 metrů daleko.

Druhý den se počasí změnilo o 180°, bylo skoro azúro, a tak jsme si cestou do Emstruru mohli ledovce i další kopce prohlédnout alespoň z dálky. Třetí den jsme zase začali stoupat a došli až na okraj Duhových hor. Fotografické orgie plánované na poslední den treku však byly silně narušeny nevlídným počasím, duhové hory bez sluníčka ztrácejí víc jak polovinu svého kouzla…

Společné fotografie

I když to občas bylo trochu složité, nakonec máme společných fotek víc než dost. Někdy pomohl stativ, jindy ochotní kolemjdoucí, častěji než jen výjimečně hovořící česky, občas jsme foťák posadili jen tak na zem nebo kámen. A po pravdě řečeno, automatické fotky pomocí samospouště byly jen málokdy horší než ty, které stvořil nějaký náhodně vybraný turista. Očekávat od takového jedince smysl pro kompozici nebo cit pro okamžik je samozřejmě bláhové, ale chybějící končetiny nebo části foceného objektu byly až příliš časté.

…a co se jinam nevešlo

Některé fotky nejde jednoduše zařadit do nějakého pevného „chlívečku“. Patří mezi ně například ztroskotaná loď Garðar BA64, několik majáků a jedno umělecké dílo z Reykjavíku.

A jen pro zajímavost na úplný závěr uvádím, kolik jsme toho celkem ujeli. Poměrně dost, na 16 dní a lidové vozítko Hyundai i30, řekl bych:)

A to už je vážně, ale vážně všechno. Na Islandu se nám prostě moc líbilo, a tak doufáme, že se tam někdy v budoucnu ještě jednou podíváme. Zatím jen po očku pokukujeme po letenkách, ale jen malinko – je totiž stále mnohem víc míst, kde jsme nebyli ani jednou.