Letní dovolená v roce 2015 nás s Eliškou zavedla do Skotska, země velkých jezer, zelených kopců, spousty ovcí a výborné whiskey. Během 14 dnů jsme tam zvládli jak ujít 150 kilometrů dlouhý trek zvaný West Highland Way vedoucí z Glasgow dál na sever až do města Fort William, tak i navštívit pozoruhodný ostrov Skye a udělat si tam pár výletů. Bohužel jediné, co nám na celém krásném pobytu moc nevyšlo, bylo počasí. Na nepřízeň počasí jsme se sice snažili připravit, ale taková mizérie překvapila nejen nás…

West Highland Way

Šestý den treku WHW z Tyndrumu do Kingshouse začal opět mizerně. Jako by nestačilo, že z oblohy pro změnu padaly trakaře a Elišku pořád bolela noha, navíc ještě byla pořádně nastydlá. Takže jsme místo společného odchodu řešili „Plán B“. Což znamenalo, že zatímco já půjdu po vlastní ose po trase WHW, Eliška mě bude stínovat hromadnou dopravou. Konkrétně dneska pojede Eli jednu stanici vlakem do osady nazvané Bridge of Orchy, a až se tam potkáme, popojede zase, tentokrát autobusem, do osady Kingshouse, kde máme v plánu přenocovat.

Kolem desáté hodiny vyrážíme. Doprovázím kulhající, ale bojující Eli kousek na vlak, pak se vracím do kempu a napojuji se na WHW stezku. Jdu na sever, po levé ruce vede pár desítek metrů daleko silnice, napravo je železniční trať. Chvilku čekám, jestli nepojede Eli, ale nejede a nejede, tak v stále sílícím dešti pokračuji dál. Je to trochu nuda, kromě kopců po pravé ruce není moc na co koukat. Výjimku tvoří krásný železniční most přes řeku Allt Kinglas, jinak tu je jen tráva, ovce a kopce kolem mě.

V hotelu v Bridge of Orchy máme s Eli krátké rande. Vypijeme společně čaj a jeden Staropramen za 4 libry, trochu se ohřejeme a pak vyrazíme před hotel čekat na autobus, který ji zaveze k hotelu Kingshouse, místu našeho dnešního noclehu. Já poté vylezu na kopeček jménem Mam Carraigh. Celkem nastoupám asi 180 metrů, ale cesta je hodně promáčená, všude plno bláta, takže jdu pomalu a těžce. Nahoře se pokochám výhledem na jezero Tulla a pak to vesničkou Inveroran střihnu po staré vojenské cestě skrz mokřady a malá jezírka, mezi kterými pramení řeka s krátkým názvem Ba. Na pravé straně vidím desítky kilometrů daleko, dopředu několik kilometrů dlouhou vlnitou stezku a nalevo jsou zase stále vyšší kopečky, na jejichž vrcholcích občas dokonce září sněhové závěje. Nádhera!

Podle mapy mě čeká už jen jeden kopec a jsem v kempu.Mám toho už docela dost, takže když nahoře spatřím další údolí s mohutným kopcem Bienn a’ Chrulaiste, ve kterém rozpoznávám bílou budou hospody Kingshouse, mám nefalšovanou radost. Cestou dolů mě ještě překvapí lyžařské středisko s několika sjezdovkami a vleky nazvané Glencoe Mountain Resort, a pak už mě čeká jen cílová rovinka do kempu. Večer strávíme s Eli v hospodě ve společnosti několika mlaďochů z různých koutů světa, ale v deset to balíme a jdeme se prospat. O dvě hodiny později nás ale budí větrná smršť kombinovaná s prudkým deštěm. Chvilkami to vypadá, že se celý stan zvedne a odletí někam do teplejších krajin. Je nový a neotestovaný, tak jen tiše doufáme, že vydrží. Uvidíme ráno…

Stan vydržel dobře, ale s naší náladou je to sedmý den treku WHW z Kingshouse do Kinlochlevenu o dost horší. Kvůli počasí jsme se moc dobře nevyspali a mizérie trvá i ráno během balení, které se kvůli tomu protáhne až do poledne. A aby toho nebylo málo, Eli už není jediná s podlomeným zdravím. U mě naštěstí rýmička není tak hrozná, takže moje ješitnost převáží nad pohodlností a rozhodnu se WHW dokončit. S batohy na zádech se před hotelem loučíme a zatímco Eli odchází k silnici čekat na autobus, já jdu na druhou stranu a pak pokračuji rovnoběžně se silnicí na západ.

Dnešní etapa bude sice krátká, ale s jedním ostrým výstupem na kopec Stob Mhic Mhartuin s pěšinkou, jejíž finální části pod vrcholkem se říká Ďáblovo schodiště (Devil’s Staircase). V průvodci před ním varují méně zdatné sportovce, ale nakonec se ukáže, že to není tak hrozné. Mnohem horší než strmá klikatá cestička je velmi silný nárazový vítr, který mě nejednou málem shodí dolů. Navíc je studený, takže mi je zima a bez většího zdržení na vrcholu musím pokračovat dál. Malým údolíčkem teče spousta vody a mimo jiné tam nacházím i několik masožravých rostlinek. Zajímavé. Na dalším vrcholku se cesta láme a v dálce před sebou už vidím vesnici Kinlochleven, kde v kempu Blackwater strávíme dnešní noc. Večer strávíme nakupováním, popíjením a sušením mokrých věcí. Večerka je hodně brzo, protože nás zítra čeká velký den.

Závěrečná etapa WHW končící ve Fort Williamu začíná hodně brzy, protože z tohoto 25 kilometrů vzdáleného města máme na druhou hodinu už dopředu koupený lístek na autobus na ostrov Skye. Něco po deváté ráno se proto s Eli loučíme a zatímco ona dobaluje poslední usušené věci, já procházím městečkem Kinlochleven a mizím v horách. První kopec, mimochodem horší než včerejší Schodiště, mě dostatečně probudí a tak se v klidu můžu kochat krásným výhledem na jezero Loch Leven.

V další fázi se přestává ostře stoupat, stará vojenská cesta se už jen mírně vlní. Procházím údolím mezi dvěma masivy, kolem mě je jen tráva, pastviny, ovce a občas nějaká ta skoro rozbořená budova. A také spousta vody, která je prostě všude. Jsem promočený skrz naskrz, ale vidina konce útrap mě pohání dál. Občas se zastavím na focení, ale nízká viditelnost, vrcholky hor zahalené v mlze a všudypřítomná skoro 100% vlhkost mé nadšení pro tvorbu snímků redukují skoro na nulu. Občas potkám další turisty, ale většinu času jdu sám.

Po osmnácti kilometrech zdolávám na poslední kopeček a přede mnou se rozprostírá výhled na město Fort William, kde na mě už netrpělivě čeká Eliška. A také horu Ben Nevis, která je se svými 1344 metry nejvyšší horou Skotska i Velké Británie. Její vrcholek se mi ztrácí v mlze, ale i tak vypadá dostatečně majestátně. Když konečně dorazím na okraji města k ceduli „The Original End of the West Highland Way“, mám toho plné zuby. A jsem rád, že už nikam nemusím jít. Což se po chvíli ukáže jako ne zcela přesný předpoklad, protože druhý a „skutečný“ konec treku je až v centru Fort Williamu, kde na mě už netrpělivě čeká Eliška. Ale i tam se přes rostoucí bolest v levé noze dostanu a závěrečnou fotografií si můžu zdolání treku West Highland Way ze svého seznamu s úlevou odškrtnout.

Isle of Skye a Portree

Tříhodinový přesun z Fort Williamu na ostrov Skye proběhl hladce, i když celou dobu lilo jak z konve a k pití jsme měli jen dva nesmírně hnusné dia-džusy. Po vystoupení z autobusu v centru hlavního města ostrova jménem Portree se snažíme najít nějaké suché a útulné místo ke krátkému odpočinku a případně i malému občerstvení, ale restaurací a hospůdek je tu očividně mnohem méně, než lidí, takže si nakonec jen kupujeme pár věcí v místní samoobsluze a vyrážíme do kopce směrem k místnímu kempu. Když po půlhodině chůze spatříme před kempem ceduli FULL (Obsazeno), pokouší se o nás mrákoty, ale naštěstí se místo pro stan ještě najde. I když je to na trávníku, který svým podmáčením připomíná vodní postel, hit devadesátých let. Ale nakonec se nám daří postavit i stan a naše druhá část dovolené může začít.

Isle of Skye je bezesporu fotogenickou perlou Skotska. Ovšem za předpokladu alespoň trochu snesitelného počasí, o kterém si však bohužel můžeme nechat jen zdát. První noc jsme jím dokonce tak deprimováni, že se snažíme přes internet zjistit možnosti ukončit předčasně pobyt ve zdejších krajích a odletět někam za teplem. Ale kvůli ceně to nakonec vzdáváme a děsíme se rána. Nicméně když kolem deváté vstaneme, nestačíme se divit – na obloze je sluníčko! Zrychlujeme proto přípravu a o hodinu později se vydáváme na prohlídku Portree.

Než však stačíme ujít těch pár kilometrů do centra, počasí se vrací zpátky do místního normálu, je zima a občas prší. Během jedné, obzvláště vydatné přeháňky se rozhodujeme zajít někam pod střechu něco pojíst a popít, ale narážíme na problém, že je všude naprosto plno. Po několika marných pokusech rezignujeme, kupujeme si kafe na zahřátí a pokračujeme v prohlídce města. Město jako takové je malebné, s živým centrem a klidnějšími vilovými čtvrťmi na okrajích. Významnou částí je přístav, ve kterém kotví několik desítek malých loděk. Budovy na molu tvoří jednu z nejkrásnějších dominant města, jejich barevnost vynikne především ve večerním sluníčku, což se nás bohužel momentálně netýká. Takže se kocháme, krmíme, a když nás přestane bavit střídavě moknout a usychat, jdeme se bavit do stanu.

Druhý den pobytu na ostrově Isle of Skye si děláme okružní jízdu spojenou s návštěvou Muzea života, kde je v několika budovách shrnut život zdejších obyvatel za několik posledních staletí. Nejdříve si musíme za £2.50 na osobu koupit vstupenku reprezentovanou zelenou samolepkou, a pak už se můžeme ponořit do prohlídky starých věcí, fotek a novinových výstřižků. Jednotlivé vnitřky budov ukazují typickou obývací místnost, kuchyň, stodolu, dílnu s tkalcovským stavem, kovárnu a jakousi společenskou místnost. V každé místnosti je mnoho různých předmětů, ale nejzajímavější jsou různé písemnosti, které vdechují věcem život. Obzvlášť dokumenty popisující život (a smrt) během různých válek a konfliktů jsou hodně působivé.

Když se nabažíme minulosti, projdeme se po silnici k nedaleko se nacházející zřícenině hradu Duntulm. Technicky se jedná jen o několik hodně pobořených zdí, ke kterým je vstup zakázán. Podle Wiki byl hrad postaven ve 14. a 15. století, kdy o nadvládu nad touto částí ostrova bojovaly klany MacLeodů a Macdonaldů. Svému účelu jako obranné sídlo sloužil až do roku 1732, kdy si Sir Alexander MacDonald postavil nové sídlo o pár mil na jih. A protože je v těchto končinách nouze o stavební materiál, použil pro něj velkou část materiálu právě z tohoto hradu. Jinak toho ale k vidění moc není a protože je jediný hotel v okolí už několik let uzavřen, nasedáme na autobus a vracíme se zpátky do kempu.

Po návratu si dáváme siestičku a když se probudíme, nestačíme se divit. Je prostě nádherně! Rychle se balíme a vyrážíme na procházku, protože by byl hřích takové pěkné počasí nevyužít. Podle mapy je kousek odsud cesta, která nás dovede do města Portree, ale jinudy, než chodíme běžně. Takže když vyjdeme před kemp, dáváme se místo doleva doprava. Jsme nadšeni, protože příroda je v odpoledním nízkém sluníčku prostě nádherná. Škoda, že s tím skotská příroda tak šetřila…

Po krátkém stoupání jsme na kopci a kocháme se výhledem na zátoku i protější břeh. Viditelnost je skvělá, v dálce je kopec jménem Ben Tianavaig, všechno se barví do zelené a žluté, je nám teplo, prostě pohoda. Sluníčko však rychle padá k obzoru, za chvíli bude tma. Pokračujeme proto dál a začínáme sestupovat až k hladině moře. Ale protože se začíná šeřit, vracíme se do města a pak zpátky do kempu. V půl desáté jsme ve stanu, večeříme, popíjíme pivo a pak jdeme spát.

Co nám včera skotské počasí dalo, to si třetí den na Skye vzalo a nás donutilo strávit den jídlem a pitím. A když jsme se z toho následující ráno probudili, začala naše pozvolná, několikadenní cesta domů.

Edinburgh

Den velkého návratu nastává, dnes se vrátíme zpátky do Edinburghu, kde náš čtrnáctidenní výlet po Skotsku začal, a kde zítra také skončí. Máme toho před sebou hodně, proto máme budíček nařízen už na tři čtvrtě na šest ráno. I když ve skutečnosti je Eli kvůli “milým a ohleduplným” sousedům vzhůru už od pěti a mě bolavá záda probudila ještě o pár minut před ní. Ale nedá se nic dělat, v šest hodin začínáme co nejtišeji balit i my. Jde nám to od ruky, 14 dnů praxe je znát, takže přesně podle plánu můžeme už v půl sedmé vyrazit do centra Fort William na vlak.

Cesta trvá skoro věčnost, ale konečně jsme na místě. Stojíme před řadovým činžákem, kde máme mít rezervovaný jeden pokoj v bytě nějakého Simona díky službě zvané Airbnb. Technicky vzato je to služba umožňující komukoliv začít pronajímat třebas jen jeden pokoj, který v bytě zrovna není využitý. A web tomu dává určitou záruku serióznosti a kulturu. Přesto jsme trochu zvědaví, jak to vevnitř bude vypadat. Ale když nás dovnitř pustí přítel majitele, všechny obavy jsou pryč. Náš pokoj je nádherný, velký, klasicky zařízený, s vysokými stropy, připadáme si jak na zámku. A s krásnou a pohodlnou postelí, což je věc, kterou po 14 dnech spaní na zemi oceníme asi nejvíc.

Ale moc dlouho se tu teď zdržet nechceme, vyrážíme do města. Nejdříve se jdeme podívat do centra na kopec zvaný Calton Hill. Kromě krásného výhledu na všechny části starobylého města Edinburgh je na něm postaveno i několik významných budov a památníků. Mimo jiné památník skotského filozofa Dugalda Stewarta, Skotský národní památník v podobě repliky Panthenonu věnovaný vojákům a námořníkům padlým během Napoleonských válek, Městská observatoř složená hned z několika budov různého stáří a určení, památník skotského básníka Roberta Burnse, a v neposlední řadě i památník britského námořního velitele, viceadmirála Horatio Nelsona, který padl v poslední velké námořní bitvě plachetnic u Trafalgaru.

Odpoledne po jídle si ale chceme odpočinout od ruchu velkoměsta. Vyrážíme proto na přírodní dominantu Edinburghu, čedičové skalní útesy Salisbury Crags, ležící ve velkém parku Holyrood. Jsou sice jen 50 metrů vysoké, ale výstup na ně nám v příjemném odpoledním sluníčku dá zabrat. Fouká totiž velmi ostrý, silný a studený vítr, který nás je schopen v nestřeženém okamžiku pěkně popostrčit. Ale nakonec to všechno ustojíme a na vrcholku si dáváme zaslouženou odměnu v podobě plechovky s pitím.

V našem krásném ubytování chvilku relaxujeme, brouzdáme po internetu a mentálně se připravujeme na zítřejší konec dovolené. Balení necháváme na ráno, tak si jen dáme příjemnou očistu ve sprše a pak se zaboříme do voňavých peřin. Dobrou poslední noc!