Možnost se pořádně umýt a strávit noc v posteli po 3 přespáních v divočině jsem využil na maximum. Usnul jsem jak špalek více méně okamžitě po ulehnutí a probudil se až po 9 hodinách. Odpočatý, jako znovuzrozený. První kroky po pokoji mě sice rychle připomněly, že ne všechny zdravotní neduhy se dají vyřešit jedním důkladným spánkem, ale na snídani dojdu a zbytek problémů, jako třeba co budu dělat s až na maso odřeným prstům na nohách, můžu řešit potom.
Snídaně je super. Teda jídlo, je ho hodně a je velmi různorodé. S prostředím je to malinko horší, připadám si jak na návštěvě v domově důchodců. Většina osazenstva je tak o jednu, možná o dvě generace starší, část na vozíčku, jeden pán dokonce s kyslíkem. Každou chvíli začne někdo chrchlat, naštěstí je to tu dost velké a můžu si odsednout. Nacpu se k prasknutí, dva dny zase budu na cestě, a tak potřebuju doplnit energii na doraz.
Po návratu do pokoje zkontroluju prádlo, které jsem si včera v umyvadle ručně vypral. Vesměs všechno je suché, jen ponožky jsou ještě trochu vlhké. No jo, Merino… Ale na noze mi doschnou v cuku letu a druhý pár dosuším na batohu. Jen v pantoflích sjíždím do přízemí a jdu hledat lékárnu. Netrvá to dlouho a před jednou stojím, spolu s bary a supermarkety je to asi nejrozšířenější podnik na ostrově. Vzhledem k průměrnému věku turistů se ani nedivím…
Paní lékárnice sice umí anglicky, ale v oblasti zdravovědy moje slovní zásoba trochu pokulhává. Po chvilce zmatené konverzace jí ukážu nohu a pak už to jde rychle – dovede mě ke stojanu s náplastmi, já tak nějak odhadnu, které asi budu potřebovat, pro jistotu si vezmu dva druhy, a jdu platit. Během kasírování mi ještě doporučí vzít si antiseptický sprej, kdyby se to zanítilo, tak se nehádám. Po odečtení nepříjemně vysoké částky z karty se loučím a ve vedlejší samoobsluze nakupuji zásoby na dva dny. U pokladny mají balzám na rty. Většinou jsem drsoň a takovými věcmi pohrdám, ale po 4 dnech vysokohorského sluníčka moje rty vypadají jak kůra zdejších borovic a začínám mít problém nejen mluvit, ale i jíst. Takže ješitnost musí jít stranou a hned před obchodem balzám rovnou vyzkouším.
Po návratu do hotelu si v klidu přebalím celý batoh, dám si ještě jednu sprchu, pořádně ošetřím a oblepím prsty na nohou a pár minut před dvanáctou dávám hotelu vale. Venku už je docela peklíčko, sluníčko pálí, nebe bez mráčku, ve městě plným betonu a asfaltu je to prostě špatný. Rychle pryč!
Protože jsem si první část expedice tak trochu nedobrovolně o den prodloužil, druhou etapu jsem musel naopak trochu zkrátit a ošidit. Severozápadní cíp ostrova tak budu ignorovat, plánuju vylézt akorát na prvního Giganta, a pak to přes Santiago del Teide stočím na východ. Ještě jsem uvažoval o výletu kaňonem Masca, což je prý jedna z top atrakcí na Tenerife. Bohužel po mnoha úrazech ignorantských turistů je tam už regulovaný vstup a podle všeho to vypadá, že sejít k moři a zpátky je možné pouze v rámci organizovaného zájezdu. Což je jednak dost drahá legrace, a pak na nějaké mačkání se v davu německých nebo britských dovolenkářů nemám prostě náladu.
První dva kilometry jdu rozpáleným městem. Občas se zastavím na vyhlídce, ale jinak se snažím nezdržovat. Je tu celkem hustá doprava, nespočet bláznivých motorkářů toužících mít u silnice svůj pomníček, spousta turistů, kteří se na mě dost divně koukají, sem tam nějaký památník či pomník stojící za fotku… Ale celkově se těším, až městský ruch ustane a já si zase budu užívat sám uprostřed přírody.
Přicházím na jedno z mnoha rozcestí. Na informační ceduli mě upoutají vysvětlivky, takže konečně mám jasno, jak na Tenerife vlastně značí turistické trasy. Červeně jsou značené dlouhé trasy nad 50 kilometrů (GR – Gran Recorrido) a obecně platí, že je k jejich zdolání potřeba více jak 1 den. Žlutě jsou značené krátké trasy od 10 do 50 kilometrů (PR – Pequeño Recorrido), které se vesměs dají zvládnout během jednoho dne. Poslední, zelené, jsou místní stezky (SL – Sendero Local) do 10 kilometrů, často tvořící okruh, které vedou kolem nějaké místní zajímavostí. Hlavním způsobem značení jsou barevné značky na kamenech, stromech a dalších nehmotných předmětech, podobně jako u nás. Doplňkově jsou to směrovky a kilometrovníky na křižovatkách a informační tabule. Asi nejvíc mě nadchla značka „špatná cesta“, která na většině křižovatek zřetelně ukazuje „tudy cesta nevede“ a která mi přijde vážně skvělá a praktická. A během pobytu mi ušetřila hóóódně vysoký počet zbytečných kilometrů.
Procházím kolem banánové plantáže a narážím na několik ovocných stromů. Překvapivě jich tu je málo, v divočině více méně nula, asi je na ně moc sucho. Tady to ale vypadá, že tu na malé ploše roste avokádovník, mangovník a pak ještě nějaký strom mající podivné plody. Možná granátová jablka? Každopádně je to zajímavé zpestření zatím malinko monotónní cesty do kopce a po asfaltu.
Banánů tu ale pěstují zdaleka nejvíc. Na tolik rostlin (ptý to nejsou stromy) je potřeba spousta vody, proto je u každé takové plantáže minimálně jedna nádrž plněná buď trubkami nebo betonovými vodovody. A aby byl odpar co možná nejmenší, část z plantáží je zakrytá tkaninou, takže z dálky je plantáž nikoliv zelená, ale hnědá. Jinak je to tady ale takové špinavé, neupravené a nehezké.
Po necelých 5 kilometrech konečně přicházím na rozcestí, kde moje žlutá trasa TF-65.2 začne stoupat do prudkého kopce. Opékám se jak topinka, pot ze mě stříká, stopro bych raději byl někde u vody. Potkávám překvapivě hodně dalších turistů, vesměs párečků. A především dámské polovičky si výlet rozhodně neužívají. Jeden tandem na sebe huláká tak, že ho slyším na půl kilometru daleko. Další je sice tišší, ale rychlost španělských slovíček linoucích se z úst slečny odpovídá kadenci samopalu vzor 24.
Původně jsem plánoval dojít až na vyhlídku El Agujero, ale cesta po hřebeni není moc dobrá. Je namáhavá a jdu dost pomalu. Navíc mám pocit, že výhledy na moře, na městečko Los Gigantes nebo do hlubokého kaňonu jsou super už teď. 200 metrů před cílem tedy otáčím o 180 stupňů a jdu stejnou cestou zpátky. Tedy si to alespoň myslím, ale vyšlapaných cest je tu tolik, že se mi to úplně nedaří. Naštěstí mám trasu v hodinkách a díky nim se mi po půl hodině povede napojit zpátky na značenou stezku 65.2.
Cesta ubíhá příjemně a kouzelné náplasti očividně fungují, sedřené prsty na nohou mi v pohybu nijak nebrání. Kromě vysoké teploty mě zatím nic netrápí. To se má ale brzo změnit. Na rozcestí kousek od velkého Kříže misionářů visí na turistickém rozcestníku cedulka informující pochodníky o tom, že dál je trasa 65.2 kvůli možným sesuvům půdy uzavřena. Co? Cože? No to snad ne! Pouštím
Mapy.cz a přemýšlím, co dál. Porušit takový explicitní zákaz si úplně netroufnu, ale vracet se mi taky nechce. Třeba tu bude nějaká další cesta…
Jo, jedna by tu byla. Podle mapy vede asi 100 metrů dál na sever, akorát je třeba klesnout asi o 50 výškových metrů. Ale pořád lepší, než se 4 kiláky vracet, ne? O 30 minut později, sedřený od kamenů, poškrábaný od kaktusů a roztrženými kraťasy už si to úplně nemyslím. Ale co… Hlavně, že jsem na cestě. Vypadá schůdná a dokonce nedávno udržovaná, tak rychle dohnat nečekanou časovou ztrátu. O pár minut později se trochu zastydím a v duchu se omluvím hnízdícím opeřencům, tahle trasa je totiž podle graffiti notně vyzdobené cedule od února do srpna uzavřena. Tak pardón, no…
Začínám mít docela hlad, něco už bych pojedl. Jsem zase na turistické značce a mířím do vesnice El Molledo. Bohužel, podle mapy sice místní „supermarket“ najdu rychle, ale dneska má zavřeno. Ve stínu velkých stromů u místního kostelíku se tak alespoň trochu občerstvím ze zásob a pořádně napiju. Při té příležitosti sundám batoh a s hrůzou zjišťuji, že v souboji s přírodou u misionářského kříže jsem kromě fyzické újmy utrpěl i újmu materiální – jedna sušící se ponožka je pryč. Vzhledem k omezenému počtu párů mě to docela vytočí a naštvaně do nedalekého koše vyhodím i tu druhou.
Z Molleda do Santiaga del Teide to není daleko, největší překážkou je zdolat staveniště nové části okružní dálnice TF-1. V Santiagu je pár restaurací a cukráren, ale já se snažím najít nějakou samoobsluhu. Otevřená je jen jedna, tak si tam nakoupím napřed něco k okamžité spotřebě – salámy, pečivo, limonádu, pivo…, a po jídle na nedaleké lavičce u silnice i zásoby na večer a zítřek včetně několika litrů vody. Ale měl bych s sebou hodit, právě odbila 18. hodina a jsem teprve v polovině své dnešní trasy.
Cesta ze Santiaga až na hranice přírodní rezervace není moc záživná, ale naštěstí ani obtížná. Nejdřív se jde po silnici po asfaltu, pak po zpevněných cestách různé kvality. Ale pořád je to do kopce a až na výjimky na sluníčku. Po 75 minutách svižné chůze vcházím na území přírodní rezervace Chinyero a přede mnou se objeví stromy. Spousta stromů! Bude stín!!
Chinyero je sopka vysoká 1551 metrů. Kromě toho, že je vcelku fotogenická, je to i sopka, která na Tenerife soptila zatím jako poslední. Díky erupci z listopadu roku 1909 tak je v jejím okolí spousta drsných lávových polí, postupně zarůstajících borovicemi a dalšími rostlinami. Kolem sopky vede okružní trasa TF-43 a já se můžu rozhodnout, jestli půjdu tu delší část nebo si střihnu jen kilometr. Volím delší cestu, prý je to tu vážně super. To asi je, ale na každém kroku je tu spousta cedulí s výstrahou, že opouštět chodníček nebo si dokonce cokoliv odnášet je přísně zakázáno. Ani jedno nemám v úmyslu, chci se jen pokochat a pak dostatečně vzdálit na to, abych si v klidu našel nějaké místo na přespání.
Pohled na lávové pole vyvolává smíšené pocity. Na jedné straně je to ukázka nespoutaných přírodních živlů, na druhou stranu je to vlastně jen nudná, šedo-černá masa prachu a kamení. Na okružní cestě kolem sopky křižuji lávové pole hned několikrát, ale i mimo hlavní proud se občas vyskytnou pěkně velké kusy ztuhlé vyvřelé horniny. Díky zeleným stromům a teď už nízko visícímu sluníčku na obloze jsou barvy stromů i oblohy pěkně syté, depresivní pocit se zatím nedostavil.
Většina stromů je relativně mladá, ale občas natrefím na mohutnou borovici, která tu možná rostla ještě před poslední erupcí. Tlustý, sazemi pokrytý kmen má v průměru metr i více a koruna se tyčí do výšky několika desítek metrů. Kromě obdivného pohledu nabízí i příjemný stín, protože i když už je večer, na sluníčku to stále peče. V jednu chvíli potkám na trase dvojici angličanů, kteří jsou setkáním se mnou úplně nadšeni – prý jsem dneska první, koho potkali. Chvilku povídáme, pak se navzájem vyfotíme a já pádím dál. Je tři čtvrtě na devět a já ještě zdaleka nejsem na místě, kde bych si mohl zřídit nocleh.
Stíny se prodlužují a příroda se stává maximálně fotogenickou. Svádím vnitřní boj mezi nutkáním se kochat a fotit desítky fotek, a nutností přespat jinde než v přírodní rezervaci, kde se to explicitně nesmí. Dohadování se s nějakým strážcem parku nemám v plánu, obzvlášť v noci. Koukám do mapy a rozhodnu se sejít ze značené cesty na neznačenou, kde snad rychle najdu dva stromy u sebe a rozbiju tábor.
Na každém místě se mi ale něco nezdá, takže stovky metrů přibývají a světla ubývá. Za jednou zatáčkou si řeknu DOST, sejdu kousek z cesty, minu tabulku s podivným nápisem a po krátkém hledání nacházím konečně vhodné místo. Už za svitu čelovky připevňuji hamaku (už to umím, takže to trvá jen pár minut a celou noc se ani nehne) a připravuju na noc. Lehce povečeřím, ale jen trochu vody a proteinovou tyčinku.
Po skromné večeři se zavrtám do spacáku a před usnutím ještě chvilku brouzdám na Internetu. Signál je tu slabý, ale je. Napadne mě přeložit si tajuplný nápis na ceduli. Asi jsem to neměl dělat – Zona de adiestramiento de caza znamená Místo pro lovecký výcvik. No super, takže dneska toho asi taky moc nenaspím, to zas budou nervy! Tak dobrou noc…
