Během noci se naštěstí žádná z mých obav nevyplnila. Což bohužel neznamená, že jsem se vyspal do růžova. Spíš naopak. Vědomí, že spaní nadivoko není úplně košer, mělo na mou psychiku očividně nečekaně negativní vliv. Když se k tomu přidala více méně premiéra nocování „pod širákem“, zářící měsíc skoro v úplňku, únava z prvního náročného dne a nečekané, ale skoro děsivé ticho – bezvětří, ani ptáček nepípnul, nejhlasitější zvyk byl tlukot mého srdce, můj spánek byl krátký, přerušovaný a nekvalitní. Podle hodinek jsem se uklidnil až před třetí ráno a před šestou už jsem byl zase vzhůru. Na základě čehož mě můj chytrý Garmin doporučil na dnešní den odpočinek a pokud možno omezit fyzickou aktivitu…
Ráno v lesíku je krásné. A chladné, zatím. Užívám si příjemných ranních chvilek, balím a rychle snídám, abych alespoň část ranního stoupání absolvoval bez pálící koule nad hlavou. Ve čtvrt na osm naposledy kontroluju místo svého noclehu, abych dodržel okřídlené heslo správných hikerů „leave no trace“, vracím se na chodníček a začínám dnešní etapu. Do kopce, jak jinak. Z počátku cesta pokračuje řídkým lesem. Stále je dost upravená a dobře značená, bez šance sejít nebo zabloudit. Zhruba po půl hodině se přede mnou zjeví podivné útvary, jakoby silně zvětralé nánosy sedimentu, sedící v písečných dunách. Taková malá ochutnávka toho, co se dá v mnohem luxusnější verzi vidět o kilometr dál na východ v místě zvaném Paisaje Lunar. Tuhle zacházku ale aktuálně nemám v plánu, sem se chci podívat až na cestě zpátky. Lesík začíná řídnout, půda začíná tmavnout a víc se sype, blíží se Arenas Negras alias Černé písky.
Někde na začátku Arenas Negras jsem měl původně v plánu přespat, podle mapy je tu dedikované místo pro stanování. A je to tu fakt pěkné, postavit si stan u solitérního mohutného stromu musí být pecka. Jinak tu ale už moc stromů není, flóru zastupují především keře a trsy suchomilných rostlin v různém stádiu uschnutí. Není divu, na to, že je něco po deváté ráno už sluníčko peče víc, než dost. A není se kam schovat. Jinak je stoupání v písku náročnější, trochu se bořím, ale není to žádná divočina. Stezka je navíc i nadále krásně značená a ohraničená kameny, tak se nemusím soustředit na cestu a můžu se kochat okolím.
Země pokrytá černým pískem pomalu mizí a já překračuji hranici národního parku Pico del Teide. Ještě chvilku je stoupání kolmo na vrstevnice, ale pak se zvolní a můžu si trochu odfrknout. Značné území pod stezkou je obehnáno plotem, podle cedule je to z důvodu obnovy přírody po požáru v roce 2018. Minimálně z pohledu zvěře je tu ale už celkem přírodno, v písku cesty nacházím velké množství otisků kopýtek. O pár minut později potkávám prvního dnešního turistu s batůžkem, telefonuje a mluví španělsky, asi domorodec. A taky rozcestník, kde se můžu definitivně rozhodnout, jestli podle plánu vyšplhám až na vrchol Guajara, nebo si to trochu ulehčím a půjdu kolem. Není co řešit, po stezce číslo 15 mířím dál vzhůru, pro sladkou odměnu musím nastoupat asi 300 výškových metrů.
„Patnáctka“ je očidivně dost frekventovaná. Stezka je hodně vyšlapaná, každých pár stovek metrů je navíc někde v zemi nebo na kameni přilepená kovová destička s číslem. Jdu celkem svižně, za půl hodiny jsem těsně pod vrcholem. Na samotný vrchol vede krátká vracečka. Chvilku přemítám, jestli si tady nenechat batoh, ale nakonec ho raději nechám na zádech. Pět minut poté se přede mnou rozprostře nádherný výhled na Teide a do dalekého a širokého okolí, a já si mohu dát prvního vrcholového paňáka. Kromě dechberoucího pohledu na všechny světové strany, Pico del Teide, Roques del Garcia a další přírodní památky je z vrcholku vidět až na další ostrov Kanárského souostroví utopený v mracích, Gran Canarii.
Přírodní krásy ale nejsou všechno, kromě nich jsou na vrcholu i pozůstatky první vysokohorské astronomické observaroře na světě. V roce 1856 ji tam vybudoval Sir Charles Piazzi Smyth. Nešlo ale o žádnou sofistikovanou budovu, nechal tam z lávových kamenů navršit jen 150 centimetrů vysoké stěny jako ochranu proti větru, uvnitř kterých postavil pár stanů a teleskop. Díky skvělému a stabilnímu počasí a většinu roku jasné obloze se mu tady prý pracovalo nadmíru dobře a mimo jiné tu demonstroval i některé teorie Isaaka Newtona.
Po dvaceti minutách focení, natáčení a kochání je čas na sestup. První ze dvou, protože si po pár minutách uvědomím, že jsem si v mobilu neodpípnul
Horobraní, a tak se zhruba 200 metrů musím vrátit. Na druhý pokus ale úspěšně sestoupím až k rozcestníku a po stezce 15 pokračuju dál na východ. K dalšímu bodu zájmu musím klesnout skoro 600 výškových metrů, až na krátké úseky to ale není nijak dramatická cesta.
To setkání s dvojicí turistů nabídne adrenalinu malinko víc. Krátký okamžik předtím, než se na úzké stezce mineme, se dvojice prudce zastaví a mladý muž s typickým francouzským přívkukem vykřikne „spiderrrr“ (pavouk)! Což mě tak vyděsí, že zapomenu na svou skvělou angličtinu a na zemi mezi keři a kameny začnu hledat hada (snake). Teprve když Frantík prstem ukáže na malého pavoučka uprostřed velké pavučiny natažené přímo na cestě a opatrně ho spolu s přítelkyní mezi kaktusy obejde mi dojde, že hledám špatného živočicha. Ufff, lidi… Během následujícího sestupu potkám i další turisty, ale míjení se s ostatními už probíhá v klidu a bez překvapení, spokojíme se s pozdravem.
Po 4 hodinách a 30 minutách stojím před návštěvnickým centrem Cañada Blanca. Původně jsem si napřed chtěl obejít okruh kolem Roques de Garcia, ale docela bych si na chvíli sednul někde ve stínu, proto plánované pořadí otáčím a jdu hledat vodu. Ale to nebude tak snadné, protože toto místo je tak nějak 100% turistické, podle některých zdrojů je to snad nejnavštěvovanější přírodní památka na Tenerife. Automat na vodu v ceně 1,5 euro za půl litru nefunguje a fronta v kafeterii je aktuálně nepříjemně dlouhá. Vracím se před centrum a ještě jednou zvažuju možnosti. Ne, potřebuju si sednout a napít se. S odevzdaným výrazem si jdu stoupnout do fronty…
Naštěstí to nebylo tak hrozné, za 10 minut už sedím u stolu s výhledem na batoh, který jsem raději nechal před vchodem, a doplňuju živiny a tekutiny. Základem je těstovinový salát, Fanta a hodně vody. S plným břichem a přiměřeně plnými vaky na vodu dávám návštěvnickému centru sbohem a přes nečekaně rušnou silnici si jdu prohlédnout cirkus zvaný Roques de Garcia. Ale skály za to nemůžou, to spíš ty davy turistů, jejiž vozidla parkují po obou stranách silnice. Proplétám se davy, kde mě zaujme trojčlenná rodinka a tričko se zajímavým nápisem. No jasně, dycky Stodůlky! 🙂 Dav naštěstí rychle řídne, ke třetímu skalisku to zvládne už jen pár nejvytrvalejších jedinců, za 10 minut už jsem zase skoro sám.
Jak praví Wikipedie,
Los Roques de García jsou velkou skupinou bizarních skalních sopečných útvarů, resp. malé pohoří, nacházející se u hory La Catedral v kaldeře pod vulkánem Pico de Viejo. Najdeme tu i nejznámější sopečný útvar
Roque Cinchado, považovaný za symbol ostrova, který se dostal i na španělskou bankovku v hodnotě 1000 peset. Líbí se mi tu, ale nemůžu si pomoci, na své cestě jsem už viděl možná i malinko hezčí věci. Ale ty zase nejsou tak pohodlně dostupné autem… V každém případě si to tady poctivě obejdu kolem dokola a pořádně si to prohlédnu a nafotím.
V severní části okruhu u skupiny skal je odbočka na trasu 23 vedoucí na sopku zvanou Pico Viejo. Mé plány jsou však jiné, nechávám ji bez povšimnutí. Kolem hory La Catedral šplhám do prudkého stoupání zpátky k výchozímu bodu okruhu, za 65 minut mám hotovo. Naposledy se ohlédnu a rychle stejnou cestou skrz parkoviště opouštím stezku číslo 3, je tady na mě prostě moc lidí. Ještě kousek se vracím přes lávové pole a u rozcestníku odbočuji vlevo po cestě nazvané Siete Cañadas (sedm roklí) začínám několikahodinovou vyhlídkovou procházku kolem Teide. To mám až na výjimky viditelné po levé ruce, napravo je pak velmi prudký hřeben lemující okraj kaldery Las Cañadas, která zároveň tvoří přirozenou hranici národního parku. Po jejích vrcholcích mám v plánu vracet se na zpáteční cestě k letišti.
Je horko, teď už fakt hodně velký. Naštěstí je kromě počátečních úseků cesta skoro po rovině, tak mi to pěkně utíká. Potkávám i několik skupinek turistů, vesměs stejných, jako jsem potkal na sestupu před pár hodinami. Anglicky mluvící pár mě upozorní na můj krk. Sakra, já si ho zapomněl namazat! Pomocí mobilu zhodnotím škody, no to asi bude bolet… Rychle si ho potírám silnou vrstvou opalovacího krému a jakmile se vsákne, přetáhnu přes něj ještě i nákrčník. Sice to vypadá trochu divně a je mi ještě větší horko, ale krk si už od sluníčka musí dneska odpočinout.
Co si budeme nalhávat, už jsem tu šel i zábavnější pasáže. Teide se sice neokouká a mohutný val tvořící okraj obrovské kaldery Las Cañadas je vskutku majestátný, ale jinak se o mou zábavu starají především lávová pole, sporadičtí zástupci vegetace a sem-tam nějaký ten turistický rozcestník. Největší vzrůšo vyvolá průjezd osobního automobilu, ten bych tu tedy nečekal. Ale jinak se mé myšlenky upínají především k místu zvanému Portillo Alto, kde si snad dám v klidnějším prostředí něco pořádného k jídlu a pití. Od poslední zastávky to je asi 16 kilometrů, za slabé 3 hodiny bych tam měl být.
Jsem tu! Poslední úsek byl malinko bloudivější, ale nakonec jsem překonal i tuto překážku a v restauraci 7 Cañadas usedám pod slunečník. Dobrá zpráva – mají tu pivo, krásně vychlazený a ve studených půllitrech! Špatná zpráva – už nevaří… Moje plánovaná večeře se tak smrskne na dvě megakoblihy, které mi sice doplní cukr na 3 dny dopředu, ale to je tak všechno. Naštěstí mám v batohu ještě pár proteinových tyčinek, tak je i tohle řešitelné a já si v klidu vychutnávám chladivé a osvěžující nápoje. Proč se všichni tak diví, že si piva objednávám po dvou…?
V restauraci zavírají v 18:00, je čas dokoupit si něco na večer a na ráno a zvednout kotvy. Cestou zpátky k turistickému rozcestníku bloudím ještě víc, než směrem sem, trochu si i zanadávám. Ale jinak to zatím jde dobře, už se těším na to, až se natáhnu. Teď si naposledy trochu zašplhám a za 90 minut už si budu někde na hřebeni u hory Colorada číst knížku, jak jsem si to během plánování vysnil. Stezka číslo 2 mě vede skrz další oblast černých písků, docela to tu připomíná ranní kilometry. Pak se ale všechno zkomplikuje. Na neznačeném rozcestí, kde jsem chtěl pokračovat na východ, je nejen několik cedulek zakazujících vstup, ale v dálce je vidět i jakási plotová hradba. Co to zase je?
Chtíc nechtíc musím pokračovat po stezce číslo 2. Koukám do mapy a krátká, asi kilometrová zkratka, se natáhne skoro na 4 kilometry. A co víc, zatímco „dvojka“ je pěkná, upravená cestička, přerušovanou čarou značená trasa 37 z ní odbočující je dost náročná. Některé úseky vedou relativně čerstvým spáleništěm, dost často jdu podle mapy jinudy, než bych měl jít… Navíc mě výstražná tabule varovala před tím, že jsou v této oblasti umístěné včelí úly. Tak nevím, jestli tu mají nějaké extra agresivní medonosné dělnice, ale každé zabzučení mě na klidu nepřidá. Nakonec se ukáže, že jde o klasické včelí úly, jaké jsou u nás na každé louce, a i včeličky mají lepší věci na práci, než trápit kolemdoucí turisty.
Odbočím doprava a napojím se na prašnou silnici kopírující stezku číslo 8. Je to trochu do kopce, ale to nevadí, brzo bude dnešnímu pochoďáku konec. Už jen pár stovek metrů, pak překročím hranice národního parku a můžu začít hledat místo pro spaní. Ale co to zase je?!? Přicházím k masivní kovové závoře, u které je velká výstražná cedule informující kolemjdoucí, že dál je vojenská oblast a že průchod je zakázán! Nevěřím svým očím. Místo klidného výběru místa pro karimatku horečně řeším, co budu dělat. Je 8 hodin, příliš na to přesunout se někam jinam. Vypadá to, že zítra si budu moct vybrat, jestli si nechám ustřelit zadek od vojáků, nebo od lovců muflonů…
Po chvilce bezvýsledného pobíhání tam a zpátky rezignuju na jakékoliv operativní řešení své situace a jdu si kousek od cesty vyklidit malý prostor od kamenů a trávy, abych si tam mohl rozložit podložku a karimatku. Celkem rychle se šeří a já jsem grogy, po 42 kilometrech v nohách se ani moc nedivím. V noci se snad střílet nebude a ráno uvidím, co dál. A protože jsem v nadmořské výšce 2.300 metrů a obloha je bez jediného mráčku, než vlezu do spacáku, raději se pořádně obléknu. Pohled na krásnou noční oblohu před spaním je sice romantický, ale v současné situaci pochybuji, že se vyspím lépe, než včera. Ale pokusit se o to můžu…
