Cesta z Prahy proběhla bez problémů, za necelé 2 hodiny jsem na místě. Hlavní organizační štáb byl umístěn v prostorném sále velkého hotelu Pod Zvičinou, ležícím pár kilometrů na východ od vesnice Bílá Třemešná. Po zaparkování jsem se zaregistroval, dostal itinerář s kontrolní tabulkou a instrukci, že ve čtvrt na deset bude mít hlavní organizátor krátké povídání o závodu. Takto vybaven jsem se chvilku flákal kolem budovy a lehce zevloval po okolí, ale protože už byla tma a začalo přituhovat, šel jsem se radši k autu převléknout a připravit na závod. Do batohu jsem si pro jistotu přibalil teplejší mikinu, protože v polovině října jeden nikdy neví, a v plné polní se přesunul zpátky do budovy poslechnout si instrukce.

Sál již byl slušně zaplněn. Loňský rekord v počtu účastníků sice nebyl překonán, více méně především kvůli souběžně konané akci 5 Beskydských vrcholů, ale i tak jsem se během závodu úplné samoty bát nemusel. Drtivou většinu v sále přítomných závodníků jsem neznal ani od vidění. Dost často byla slyšet polština, protože v tomto závodě bylo možné získat kvalifikační ITRA body pro případnou registraci do závodu UTMB. Ale pár známých tváří jsem přeci jen zahlédl, mimo jiné Andy Novákovou, Hanku Mahdalovou a Elišku Majorovou. Posledně jmenovaná zde očividně patřila k celebritám, protože jen za tu krátkou chvilku si ji přišlo více méně nenápadně vyfotit snad 5 lidí. Já ne, já se styděl. 🙂

Po krátkém uvítacím a informačním proslovu hlavního organizátora se začaly odpočítávat poslední minuty zbývající do startu. Po delším zvažování jsem mikinu zase odnesl do auta a deset minut před desátou se spolu s ostatními přesunul kousek pod hotel, kde byl na rozcestí s úderem desáté závod odstartován. Je to tady, moje letošní stovka číslo 7 právě začíná!

Všichni letí kupředu, jen já kousek od startovní čáry zase přemlouvám GPSku, ať nedělá drahoty a přestane předstírat, že jsme ještě v Praze. Když se mi to konečně podaří a technika začne poslouchat, vydávám se za ostatními. Prvních pár stovek metrů vede lesem po mírně zvlněné asfaltce, tak se snažím trochu protáhnout a občas popoběhnu. Obzvlášť stehna vyžadují zvláštní péči; včera jsem si byl trochu zacvičit a asi jsem to malinko přehnal, protože stehna jsou taková ztuhlá… Ale co, to se rozhýbe.

První příležitost k tomu dostávají hned vzápětí, protože přede mnou je první a zároveň nejdrsnější stoupání po sjezdovce na kopci Zvičina nahoru k Raisově chatě, kde je kromě rozhledny i trochu netradičně brzo první kontrola. Tedy nultá, abych byl přesný a dodržoval označení organizátorů. Do kopce to jde ztuha, stehna moc nespolupracují, ale vydatně si pomáhám hůlkami a za 12 minut jsem nahoře. U chaty na mě čeká milé překvapení, protože je tu kromě usměvavé dámské trojice a kontrolního razítka i drobné občerstvení. Trochu se napiju Coly, dám si dva čtverečky čokolády a skrz vísku Zvičina pokračuju dál.

Chvilku se jde po asfaltu, pak po polní cestě. Potkávám Andy, se kterou zdravím a prohodím pár slov, pak jí utíkám. Oba ale tak nějak tušíme, že ne na dlouho. Až na bolavá stehna je mi fajn, počasí je na polovinu října doslova luxusní, dá se jít v tričku (já mám teda radši rovnou dvě, ale jsou i jedinci, co si vykračují v tričku s krátkým rukávem), měsíc v úplňku prosvítá mírnou oblačností, viditelnost skvělá. Uprostřed louky si i tentokrát plním dobrý skutek a pískám na závodníky, kteří se vydali na opačnou stranu, prostě nádhera.

Ve vesnici Kal se napojím na hlavní silnici a do mírného kopce mířím směrem k hradu Pecka, kde na mě čeká první kontrola (tedy druhá, ale je to K1, tak to nebudu komplikovat). Když vylezu na horizont, vyjeví se mi krásně nasvícený hrad v celé své kráse. Je sice ještě daleko a na mobilu to ani zdaleka tak nevynikne, ale s pohledem upřeným na tu nádheru jsou necelé dva kilometry po asfaltu otázkou okamžiku. Posledních pár metrů před hradem je trochu prudších, ale kontrola umístěná přímo na nádvoří to drobné nepohodlí s přehledem přebije. Kromě potvrzení pro závodníka je tu k dispozici spousta jídla a pití včetně vynikajícího domácího sladkého pečiva, ani se mi nechce pryč.

Ale musím, mimo jiné proto, že mi po pár minutách začínají rychle tuhnout stehna. Procházím tichou vesnicí a za ní odbočuji na lesní cestu. Jedná se asi o první „divoký“ úsek mimo hlavní cesty vedoucí chvíli po turistické značce a chvíli mimo ni, ale nemusím mít nejmenší obavy; velmi husté značení formou odrazek dělá z bloudění velmi nepravděpodobnou kratochvíli. A kdyby to náhodou nestačilo, mám k dispozici organizátory poskytnutý naprosto přesný GPS záznam skutečné trasy včetně reálné pozice jednotlivých kontrol s tolerancí pár metrů.

Následující kilometry jsou ze sportovního hlediska super. Příjemný terén umožňuje běžet nebo alespoň rychle kráčet skoro bez přestávky. Dokonce zkouším běžet i do mírného kopce, vypomáhám si hůlkami, a ono to docela jde! Na stehna se snažím nemyslet, jinak nemám žádný zdravotní problém. Kolem mě se neustále pohybuje několik dalších závodníků, chvilku utíkám já jim, pak oni mě. Prostě takový tradiční pochodnický rej.

Druhá kontrola na mě čeká po 26 kilometrech a 3,5 hodinách na cestě na kopci Bradlo v místě zvaném Hradiště. Tentokrát je samostatná, a abych si mohl do kontrolní karty udělat barevnou voskovkou značku, musím se trochu zapotit cestou do trochu prudšího kopce. Ale jako většina ostatních je i tento kopec příjemně krátký, po pár stovkách metrů je hotovo a já můžu zahájit sestup. Ke třetí kontrole spojené s občerstvením je to už jen pár kilometrů, tak není proč se zdržovat.

V Hostinném na náměstí je kontrola číslo 3. Opět skvělá, k dispozici je, kromě jiného, i úžasná buchta, která mi dává důvod myslet na něco jiného než moje zpropadená stehna. Pokus se je protáhnout končí fiaskem, dřep udělám jen s vypětím všech sil. Jít cvičit byl FAKT skvělý nápad… Po deseti minutách mírného masírování a vyklepávání se naštěstí dávám trochu do pořádku, a tak můžu po doplnění vody vyrazit na další cestu. Bohužel jsem to doplnění tekutin trochu odfláknul, což se mi na následujícím, více jak 20 kilometrů dlouhém úseku bez občerstvovačky, málem vymstí.

Jen co se vymotám z Hostinného, je tu zase obvyklá porce kopečků, lesních cest, polí a lesů. Na rozdíl například od Hostýnské stoosmy je ale zdejší zalesněnost výrazně nižší, takže i menší kopečky nabízí pěkné výhledy na svítící vísky a městečka. Je prostě na co koukat a mě napadají myšlenky, že by to nemuselo dopadnout špatně. A jak si tak šlapu na jeden z mnoha vrcholků a rozhlížím se kolem, najednou mi před nohou vyroste kořen a o pár nanosekund později se už ztichlým lesem nese má oblíbená nadávka. Mou nešikovnost však tentokrát naštěstí neodnesl další nehet, ale svou krátkou, přesto však bohatou kariéru zde ukončila moje levá hůlka Leki Carbon Titanium model 2014. Zabránila mému pádu za cenu vlastního zničení…

Po chvilce již výrazně tiššího nadávání sbírám všechny části hůlky a jdu dál. Stejně ji tu nemůžu nechat a během chůze budu mít dost času rozhodnout se, co s ní dál. Chvilku bych je nejradši vyhodil obě, pak mě přepadne lítost a chci i tu zlomenou hůlku donést až do cíle s tím, že se určitě bude dát opravit. Dumám nad tím několik kilometrů včetně čtvrté kontroly na zřícenině hradu Břecštejn, kde někdo ukradl voskovku, tak se místo kreslení fotím. Nakonec ve mě zvítězí pocit, že po 3 letech intenzivního používání a bezpočtu zvládnutých kritických momentů mají hůlky nárok na zasloužený odpočinek, a když jsou za pár měsíců ty Vánoce… Poslední rozloučení s hrdinnou levou holí proběhlo v úzkém rodinném kruhu u kontejneru pod hradem nedaleko několika rybníků. Čest její památce!

Dál tedy pokračuji s hůlkou jedinou. Můj drobný optimismus je pryč, protože kilometrů do cíle moře, a i když to tady nejsou vysloveně velehory, jsem na hůlky zvyklý. A navíc mi dochází voda, protože 700 mililitrů je na 21 kilometrů prostě málo. Na černé myšlenky ale naštěstí není úplně ideální doba, pozvolna se začíná rozednívat a v dálce se objevují první budovy Trutnova, kde na mě čeká další kontrola. Díky GPS ji nacházím bez problémů a po více jak 8 hodinách na cestě si můžu vychutnat chvilku oddechu.

Uvnitř je docela plno, ale jeden volný stoleček se přesto najde. A když se k němu posadím, začínám si připadat jako v Alcronu. Místní „personál“ kolem mě pobíhá a ptá se, co bych si dal k pití, jakou bych rád polévku a jestli nechci doplnit vodu. Za pár okamžiků mám před sebou výborný vývar a než se stačím nadechnout, jestli by nebyla i houstička, už jsou přede mnou dokonce dvě, krásně vypečené. Ale ani zde to není zdaleka vše, v nabídce je i pivo, takže mi nedělá problém se tady uhnízdit na více jak půl hodiny. Když se konečně dokopu k tomu zvednout kotvy a s díky se loučím, trvá mi to pěkných pár stovek metrů, než si tělo zase trochu zvykne na pohyb.

Až do vesnice Starý Rokytník jdu více méně po silnici. Čelovku už mám schovanou v batůžku, je krásné ráno, sluníčko svítí a celý svět se na mě směje. U kostelíka ve vesnici trochu zmatkuji, protože mám pocit, že už tady má být kontrola (ačkoliv GPSka tvrdí něco jiného). Představa byť minimálního zbytečného bloudění mě ale děsí natolik, že volám organizátorovi, jak to tedy je; popisek v itineráři mi přijde malinko zavádějící. Naštěstí se vše rychle vyjasní, já zase začnu plně důvěřovat svému kapesnímu elektronickému navigátorovi, a přesně po jednom kilometrů značím do kartičky kontrolu číslo 6.

I přes maximální snahu však začíná moje tempo uvadat. Napřed mě předbíhá trojice závodníků, pak i Eliška s nějakou novou parťačkou. Nemám ambice je stíhat, místo toho si fotím krásy zdejší fauny i flóry. Když sejdu k řece Úpě do Bohuslavic, mají už na mě docela náskok. Jenže jen co jsem pár metrů za mostem, najednou se otáčí a očividně řeší trasu. I s pomocí GPSky se tentokrát nemůžu rychle zorientovat, kudy vlastně dál; značka vede po silnici, ale někde by tu měla být zkratka. Naštěstí to za nás řeší dvojice závodníků na kratší denní trase, kteří se ohromnou rychlostí vyřítí z křoví, křiknou jen „TUDY!“ a vysokým tempem upalují do kopce po louce. Jdeme tedy za nimi a začínáme asi nejkrásnější úsek pochodu.

Protože jen co se napojíme na zelenou turistickou značku (na kterou bychom se nakonec napojili i po cestě po silnici), ráz krajiny se zcela změní. Na úvod stoupáme po letitých přírodních schodech v přítmí husté vegetace. Pouštím holky před sebe, fotím si to tu, a pak volným tempem pokračuji za nimi. Jednou hůlkou se snažím odlehčit pálícím stehnům a připadám si přitom jak Gandalf. Schody postupně končí a následuje příkrá lesní cesta mezi stromy a skalami. Když se konečně vyškrábu nahoru, dvojice přede mnou už mizí mezi hustým lesem v dálce. Ale ani tentokrát ne na dlouho, protože „hej, děvčata, zelená značka vede TUDY“…

Další stovky metrů vedou po okraji vysoké skály smíšeným lesem, na zemi je spousta spadaného listí a různobarevného kapradí, mezi tím se každou chvilku vynoří kámen zajímavých tvarů. Dokonce se tu dá jít i na vyhlídku k Čížkovým kamenům, ale protože tam nevede trasa a momentálně nemám morální sílu si ji dobrovolně ještě prodlužovat, musím se obejít bez vyhlídky. Přes pár malých kopečků a obec Markoušovice se překulím na protější na svah, odkud je to po louce už jen kousek k sedmé kontrole umístěné v Jestřábí boudě.

Uvnitř je to paráda. Tentokrát nezapomínám a fotím si stůl plný dobrot hned po příchodu. Stejně jako na předchozích kontrolách je i zde hlavním chodem polévka, tentokrát bramborová. A i v tomto případě s křupavými houstičkami, takže se olizuju až za ušima. Na doplnění tekutin si dávám točené pivo a malinovku, a pak už jen odpočívám a snažím se trochu připravit na závěrečnou část pochodu. Chvilku klábosím s Eliškou, a když odejde, začnu se také pozvolna balit. Doplňuju vodu, na cestu si beru trochu rozinek a loučím se se sympatickými organizátory.

Chvilku mi zase trvá přinutit nohy k alespoň trochu normální chůzi. Míjím několik bunkrů a dalších pozůstatků opevnění z druhé světové války. Ale neujdu ani dva kilometry a je tu další kontrola, tentokrát pod kovovou rozhlednou Žaltman. Na úpatí u jednoho z betonových pilířů je papírová cedulka s nápisem K8, ovšem bez voskovky. Přicházím ve chvíli, kdy malá skupinka živě debatuje o tom, jestli je to proto, že ji zase někdo odnesl, nebo jestli bude voskovka až nahoře. Většina si nakonec dělá fotku a odchází, jen jeden odvážlivec začne šplhat po schodech nahoru. A dobře dělá, protože nahoře je skutečně malý poklad. Lezu tam proto také, a když už jsem nahoře, trochu se pokochám výhledem. Bohužel, okolní stromy už jsou příliš vysoké, tak je vyhlídka jen omezená.

Přes vesnici Malé Svatoňovice se dostávám na devátou kontrolu v Úpici na náměstí. Víc než občerstvení mě ale zajímá, jestli není někde poblíž malá komůrka, kam i císař pán chodí sám. Naštěstí je. 🙂 Pak si konečně můžu v klidu dát další dávku cukru a živin do těla, doplnit vodu a prohodit pár slov s vysmátou dvojicí mající to tady na povel. Nikam se neženu, takže než zase napnu plachty a vyrazím na cestu, dojde mě několik dalších závodníků.

Další kilometry mi trochu začínají splývat. Do cíle to mám ještě stále dost daleko, ale jsem rozhodnut dojít stůj co stůj. Cesta je rozmanitá, chvilku se jde po asfaltu, pak po poli, lesní cestě i polní pěšince, ale ubíhá už o poznání pomaleji, než na začátku. Procházím několik vesnic, a když začnu stoupat k Liščí hoře, všimnu si černě oděné postavy, která se ke mně pomalu, ale jistě blíží. Když mě nakonec neuvěřitelně strojovým, pravidelným tempem dožene, podle vzhledu ji odhadnu na nějakého ajťáka, který si cestou lesem zkracuje cestu lesem. Brýle, černé oblečení, nijak zvláštní boty, přes rameno černá taška. Kdo jiný by to mohl být?

Pár kilometrů se tak nějak předháníme, z kopce ho většinou vedu já, na rovince či v mírném kopci mi to vrátí. V těchto místech je cesta lesem často velmi přímá, takže je vidět třeba 3 kilometry daleko. Což není moc dobré, cesta prostě moc neutíká. Konečně je Liščí hora na dohled. Jaké je moje překvapení, když můj dočasný spoluchodec zahne stejným směrem a blíží se rovněž k desáté kontrole. Chvilku nemám čas to řešit, protože při pohledu na HODNĚ vysokou věž jen tiše doufám, že voskovka nebude úplně nahoře. Není, naštěstí. Což mě vrátí zpátky k otázce, kdo je muž v černém?

Na dalších 4500 metrech je nejzajímavější to, že jsou na nich přesně 3 zatáčky. Jinak se jedná o téměř dokonalé přímky, teprve těsně před vesnicí Nové Kocbeře se cesta malinko zavlní. Hned u příchodu do vesnice narážím na skvělé informační tabule směrující mě přímo k poslední občerstvovačce spojené s kontrolou, to se prostě nedá minout. Poslední místo odpočinku na této dlouhé cestě je umístěno v místní mateřské školce, takže si tu mezi malými židličkami a stolečky připadám jak obr. Ale moc se tím netrápím, nohy mě bolí tak, že bych ze židle vyhodil i Sněhurku.

I když se tu nechci zdržet moc dlouho, příjemné prostředí, jídlo a milé organizátorky jsou příčinou opaku. Polévka tu není, zato je k dispozici těstovinový salát a další dobroty. Uprostřed hodování se ve dveřích objeví muž v černém. Pozdraví, zapíše se, vypije pohárek vody, něco malého pojí, rozloučí se a pokračuje. Když to pak přítomní zhodnotí s tím, že tato osoba jde stovku, málem mi zaskočí…

Nechci se nechat úplně zahanbit, tak rychle dojídám, plním vodou prázdné lahve a pokračuji v cestě. Ale jestli mi posledních pár kilometrů cesta splývala, teď už je to jedna velká šmouha. Mozek jede na volnoběh a já pokračuji jen silou vůle. Z rutiny se trochu vymyká zdlouhavý průchod Dvorem Králové, ale žádná velká zábava to není. Když město opouštím, na chvilku se zadívám do mobilu, a najednou jsem u někoho na zahradě. Vyděsím se, ještě že tu nemají psy, a rychle se vracím zpátky na trasu, kde potkávám Láďu Mazůrka, se kterým to dotáhnu až do konce.

Ale bude to ještě řehole. Do cíle zbývá sice jen 5 kilometrů, ale jde se po asfaltu fádní vesnickou zástavbou, takže metry ubývají jen velice neochotně. Poslední hodinu je krásně, svítí sluníčko. Ale rychle se stmívá, už teď je jasné, že bez čelovek nedojdeme. Trochu konverzujeme, což mi pomáhá myslet na něco jiného, než na nohy, ale stejně jdu už na krev. Přidává se k nám třetí do party, protože ve třech se to lépe táhne. Procházíme Bílou Třemešnou a na jejím okraji se mi na GPS ukáže posledních 999 metrů. Počítám doslova každý krok a teprve, když přijdeme na rozcestí, odkud jsme startovali, začínám mít jistotu, že tentokrát to skutečně zvládnu až do cíle.

Závěrečné metry jsou již formalitkou. Vystoupáme posledních pár schodů a vcházíme do budovy, kde pro nás za potlesku přítomných Stovka Podkrkonoším končí. Dostávám diplom, prohodím pár slov s organizátorem a začnu se chystat k odjezdu, protože ze všech těch lomcováků a povzbuzováků jsem plný energie. Jen když nemusím nikam chodit!

Co říci závěrem? I když se jednalo o stovku v podhůří, moc se mi líbila. A navíc mi přišla, proti všem předpokladům, všechno jen ne lehká. Svou roli v tom možná sehrál stav mých nohou ještě před startem závodu, ale to nic nemění na tom, že to prostě nebyla procházka růžovou zahradou. Navíc, pokud by snad někomu něco chybělo na trase, zázemí závodu bylo jedno z nejlepších, jaké jsem kdy zažil. Skvělým občerstvením počínaje a dokonalým zvládnutým značením včetně bezchybné trase pro GPS navigace konče, tady se prostě nenajde chybička. Takže ještě jednou díky a přes všechny těžkosti doufám, že to nebyl poslední ročník. 🙂

Na závěr malá statistická rekapitulace. Během závodu jsem ušel a uběhl celkem 114,8 km, které jsem zvládl za 21 hodin 22 minut průměrným tempem 11,10 minuty na kilometr (5,4 km/h). Nastoupal jsem 2.861 metrů a sestoupal 2.841 metrů. Na start závodu se postavilo 74 účastníků, já skončil na děleném 45.-47. místě. Vítěz dal kompletní trasu za 12 hodin 55 minut, 17 účastníků závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.