Prales v parku Anaga a noční bojovka (San Cristóbal -> Igueste)

Den 7. —  Požár na konci léta 2023 napáchal na Tenerife obrovské škody. Jedním z důsledků několikaměsíčního ohnivého pekla, trvajícího od půlky srpna do půlky listopadu, je i uzavření mnoha, nebo lépe řečeno skoro všech turistických tras, stezek a silnic v centrální oblasti mezi hranicí národního parku Teide na straně jedné a městem La Esperanza na straně druhé. Vzhledem k obrovskému zasaženému území probíhá zabezpečení a znovuotevření cest hodně, hodně pomalu. Což mi dost komplikuje plány. Bohužel…

Ráno jsem se vydal na snídani. I když doma moc nesnídám, hotelové bufety mám rád. A v tomhle hotelu to byla extratřída. Obrovské stoly narvané všemi myslitelnými i nemyslitelnými dobrotami. Mám chuť na salám? Mají tu asi 12 různých druhů. Co sýr? Dalších 14 druhů. Zavařenin snad 20, pečiva nepočítaně, k tomu zelenina, ovoce, vajíčka, párky, klobásky… Styděl jsem se ty prohýbající se stoly vyfotit, ale jsem si téměř jistý, že to byla nejhonosnější snídaně, jakou jsem zažil. Po několika kolech završených sklenkou Prosecca, kávičkou a sladkým dezertem jsem měl co dělat, abych se odklulil do pokoje. A pak, už v plavkách, ještě nahoru na střechu. Počasí sice bylo spíš míň dobrý, ale zase jsem byl v bazénu sám a mohl se nerušeně cachtat.

Po koupeli v bazénu jsem se na recepci poptal, jakým busem a odkud mám jet na místo startu mé dnešní etapy. Následující check-out a rozloučení se sympatickými recepčními jsem absolvoval už v plné polní, pak jsem vyrazil na autobusové nádraží vzdálené asi půl hodinky klidné chůze daleko. Autobus do San Cristóbalu jezdí každou chvíli, tak jsem neměl vybraný konkrétní spoj, jen jsem chtěl odjet někdy kolem poledne. Což se podařilo, autobus číslo 103 měl dle jízdního řádu jet kolem dvanácté. Akorát byl malý problém najít správné nástupiště. To označené čísly 102-104 překvapivě správné nebylo, stotrojka měla nečekaně nástupiště jinde. Ale nakonec jsem ho našel, přímo u řidiče si koupil lístek a uvelebil se na jednom z posledních volných míst.

Autobus se nakonec zaplnil do posledního místečka, proto jsem musel mít batoh na klíně. Což, vzhledem k jeho rozměrům a hmotnosti, bylo všechno jiné než příjemné. Naštěstí cesta netrvala ani hodinu a mohl jsem na zajímavě řešeném kruhovém objezdu NAD čtyřproudou silnicí vystoupit. Po krátkém bloudění na autobusovém terminálu jsem naštěstí našel ten správný východ a po malém občerstvení vyrazil na obchůzku města.

Asi se budu opakovat, ale brouzdání po městě není můj šálek kávy. Nicméně, když už jsem tady,podle průvodců na jednom z nejhezčích a nejhistoričtějších míst na ostrově, trochu jsem si to tady protáhl a nešel nejkratší cestou pryč. Architektura je tu zajímavá, barevná, jako laikovi mi připadala tak nějak „koloniální“. A protože bylo pod mrakem, nebylo popocházení mezi budovami ani moc namáhavé a vyčerpávající.

Prošel jsem pár ulic, dal si kafe, okouknul několik kostelů a spoustu domů a paláců. Ale pak začalo svítit sluníčko a dost se oteplilo, takže byl nejvyšší čas dát civilizaci vale a vydat se konečně zase do přírody. Na náměstí Krista jsem se napojil na stezku pojmenovanou Camino de las Lecheras, po které po několik staletí den co den nosily dojičky mléko do města, aby ho prodaly a mohly se o pár peněz bohatší vrátit do svhých domovských vesnic.

Konečně příroda! Cesta po stezce není nijak náročná, jen je pořád do kopce. Ale s tím už jsem se tady smířil, rovina se tu moc nevyskytuje. Odměnou za náročnější chůzi jsou mi čím dál tím hezčí výhledy. Z počátku především na vzdalující se San Cristobal, ale později, když se vyšplhám až na hřeben, i mnohem zajímavější pohledy do dalšího údolí, které je již součástí přírodního parku Anaga. Na značenou vyhlídku už jdu po neznačené stezce, protože Cesta dojiček se stáčí zase k jihu, zatímco já potřebuju na sever. Procházím mezi kaktusy a dalšími suchomilnými rostlinami až k plotu ohraničujícím park. Tam si dám malé občerstvení a na chvíli si odpočinu.

Aktuálně je horko, možná až moc. Ale po zkušenostech z minulých dnů si ho užívám, protože až se dostanu zase víc na sever, asi se mi po hřejivém sluníčku bude stýskat. Už jen pohled na hustou bílou oblačnost pár kilometrů předemnou stačí, aby mi naskočila husí kůže. Napřed ale musím sestoupit pár desítek výškových metrů do vesnice Jardina, kde po očku koukám po nějakém obchodě nebo restauraci. Bohužel marně. Za vesnicí ještě chvíli cupitám po asfaltce, ale pak odbočím do mlhy mezi vzrostlé agáve a opuncie a po chvilce stojím u lesa. Park Anaga je tu!

Možná hlavním důvodem tak omezeného vstupu je unikátní, starodávný vavřínový les. Vlhké vavřínové porosty se dříve nacházely v celém evropském Středomoří, ale tak nějak nepřežily poslední dobu ledovou. Na některých ostrovech naštěstí taková zima nebyla a díky tomu můžeme zbytky těchto lesů obdivovat na Madeiře, Kapverdách, Azorech a právě zde, na Kanárských ostrovech. Nachází se na svazích subtropických či tropických hor, kde vlhkost z blízkého oceánu rychle kondenzuje a mění se v jemné mrholení či hustou mlhu. Proto se zdejším pralesům někdy říká i mlžné pralesy.

Na první pohled si nejsem jistý, jestli má vůbec otevřeno. Vlezu dovnitř, kde mě ihned přivítá nesměle se usmívající obsluha. Asi Karel. 🙂 Anglicky nerozumí, ale španělsky se domluvíme. Mají otevřeno a že se můžu najíst a napít. Posadím se a z nabídky si vyberu pořádný kus masa s hranolkami. A pivo, samozřejmě.

Po chvilce donese Kája gril a já si na plátky nakrájené hovězí můžu připravit přesně tak propečené, jak mám rád. To znamená skoro syrové. Po hlavním jídle si dám ještě kafe a dezert, protože zpátky do vlhka se mi ještě moc nechce. Když pak k účtu přihodím pár euro navrch, Karel vypadá, že omdlí štěstím. Asi tady nejsou na turisty moc zvyklí. Každopádně mi tady moc chutnalo, tak nebudu skrblit, že ano?

Při pohledu na hodinky zjišťuju, že jsem si v příjemném prostředí baru poseděl skoro hodinu. Aktuálně je půl šesté a mě čeká do plánovaného cíle ještě minimálně 15 kilometrů, měl bych si pospíšit. Prvním dílčím cílem bude Afúr, vesnice vzdálená asi 4 kilometry. Cesta vede opět lesem, i když už ne tak hustým, jako doposud. Na druhou stranu mě občas zdrží nečekané překážky, jako třeba strom přes cestu, který se nedá obejít. A také se zvedá vítr, ze severu to fouká skoro až nepříjemně.

U vesničky El Frontón na mě vybafne stádo polodivokých koz. Tou dobou už jdu delší dobu po hřebeni, takže jsem ofoukaný jak u kadeřníka. Kozí stezku cesta ostatně připomíná, není nijak náročná, ale je to takové poskakování z kamene na kámen, z kořene na kořen. Zvířátka o mě naštěstí nejeví zájem, tak se kolem nich jen opatrně prosmýknu a jdu dál.

Za vesnicí se nízká oblačnost trochu rozfouká a po delší době mě příroda nabídne zajímavé výhledy. Občas dohlédnu až k moři, což je odsud vzdušnou čarou zhruba 2 kilometry. Jinak je to pořád z mírného kopce, cesta ubíhá rychle a příjemně. V Afúru toho není moc k vidění. Malý kostelík Ermita de San Pedro, jeden zavřený bar a to je tak všechno. Skoro se tu nezdržím a jen proběhnu, tlačí mě čas. Navíc se teď budu vracet zpátky k hlavní silnici vedoucí středem ostrova, takže to bude pořád do kopce. Musím nastoupat přes 600 výškových metrů, uff!

Je něco po osmé hodině večerní. Jak je pod mrakem, začíná se šeřit. Obzvlášť pod stromy už je úbytek světla hodně patrný. Scenérie se začínají malinko opakovat, flóra též. Mě ale čím dál tím víc zajímá, kde dneska složím hlavu. Podle plánu by to mělo být někde u kopce Montaña Pelada, ke kterému to ale mám ještě dost daleko. Navíc začínám mít malinko obavy, jestli to vůbec bude místo k přespání vhodné, moc příhodných míst jsem zatím nepotkal… Chvíli zkoumám autobusovou zastávku, jestli to nezalomit už tady, ale pak jdu dál.

Chvíli mě cesta vede po silnici, chvíli šlapu po stezce lesem. Přírodu už skoro nesleduju, zato na hodinky koukám každou chvíli. O pár minut později míjím kamenný přístřešek. Tady už se nad noclehem rozmýšlím o trochu déle, ale i tuhle možnost nakonec zavrhnu, ještě je čas chvíli pochodovat. Zítra mám v plánu docela velký úsek a tak se každý kilometr, co zvládnu dneska, docela počítá.

Na silnici u skalního útvaru Roque Suárez se začíná situace docela dramatizovat. Je půl deváté, šero se nepříjemně rychle mění ve tmu, ale především z levé strany fouká skoro uragán. Koukám do telefonu, jestli nenajdu nějaké místo na nouzový nocleh. Je tu taková rovná plocha v závětří, ale nechce se mi spát na studeném betonu 3 metry od silnice. Míjím hostel Albergue Montes de Anaga. Vypadá otevřený, ale na Bookingu hlásí, že je plný. Možná by mě nechali přespat někde v kumbále, ale můj vrozený stud mi brání se zeptat.

Ničím se nerozptyluju a kmitám nohama, jak jen to jde. Na silnici zvládám kilometr hluboko pod deset minut. Díky vysokému tempu mi ani není zima. Ve čtvrt na deset odbočím ze silnice a tempo okamžitě upadne. Navíc začínám trochu bloudit, naplánovaná stezka rozhodně není moc frekventovaná, často se ztrácí v bujné vegetaci. Nasazuju čelovku a blížím se k místu vysněného odpočinku. Ve 21 hodin 36 minut jsem na místě. Tak nic. Na tomhle místě rozhodně nemůžu přespat – stromy tu nejsou a na zemi není ani kousíček rovný a bez vegetace. Je mi do breku. V dálce vidím světla městečka Igueste de San Andrés. Nevypadá tak daleko, podle mapy asi 4 kilometry. Neodradí mě ani výstražná cedule, že tady je lovecký revír. Už není prostor na váhání, jdu dál!

Svého odvážného rozhodnutí začnu rychle litovat. Dalších 90 minut bude brutálních. Ostatně fakt, že během nich urazím jen necelé 3 kilometry, asi hovoří sám za sebe. Už po pár minutách přicházím ke třímetrovému srázu, na jehož úpatí je nějaká tůňka. A nějaké zelené oči pozorující vetřelce. Asi endemický medvěd kanárský živící se vavřínem a zbloudilými turisty. Hledání cesty kolem v husté vegetaci nevede k úspěchu, tak musím po skále. Ale protože je mokrá, neudržím se a po zadku sjedu až dolů. Rychlá kontrola naštěstí neodhalí větší zranění než lehce odřenou kůži. Akorát jsem cestou odhodil hůlky, tak pro ně musím vyšplhat zpátky. Takže se po skále sklouznu ještě jednou, tentokrát po břiše. I napodruhé to naštěstí dopadlo dobře, přežil jsem ve zdraví. Zeleně se lesknoucí oči v křoví to asi zklamalo, jen zamrkají a mizí ve tmě.

Ani další minuty nejsou bez problémů. Cestička se klikatí, každou chvíli se musím kousek vracet. Nepříjemné jsou i holé skály, kde jdu fakt hodně pomalu a opatrně, dalo by se říct připokakaně. Další klouzání by nemuselo dopadnout tak dobře. Hodně adrenalinu vyplaví i příchod k lovecké chatě, naštěstí prázdné. Jdu jen podle hodinek, čelovku mám nastavenou na nejúspornější režim, aby mi náhodou uprostřed džungle nevypla. Jsem unavený, hladový a frustrovaný. Pořád nevím, kde budu dneska spát, ale to budu řešit až budu mít tuhle divočinu za sebou.

Zdálo se to jako věčnost, ale konečně se přede mnou objeví cedule s informací, že jsem opustil území parku Anaga. Hurá, zvládl jsem to! Což znamená, že bych tu mohl najít nějaké místo na spaní! Alespoň podle Mapy.cz. Bohužel, dnes nemám šťastný den. Hned pár desítek metrů od hranice parku začíná obytná zástavba se spoustou domů. A lidí. A psů. Kteří nemají pochopení pro jedince, co se jim v půl dvanácté v noci promenádují před plotem. A budí lidi, co se pak jsou taky podívat. A jsou nadšení zhruba stejně, jako jejich pejsci. No nic, spánek počká, musím až do města.

Noční městečko Igueste je krásně nasvícené. A tiché, ale to není o půlnoci všedního dne zas tak překvapivé. Konzultuju s mapou v mobilu své možnosti. Nakonec usoudím, že nejlíp mi bude někde trochu dál od lidí. Ke zřícenině majáku na útesu nad mořem to jsou sice ještě dva kilometry, ale probouzet se s výhledem na moře za tu námahu stojí. Vyškrábnu poslední zbytky morálky a po hodně prudké cestě načínám snad finální úsek dnešního dne. Vyšplhám skoro 350 metrů nad hladinu moře, pak zase 150 metrů klesnu, ale nakonec jsem u cíle. Na rovném úseku vedle budovy majáku nafouknu karimatku, rozbalím spacák, převleču se, zobnu proteinovou tyčinku a obratem usínám. Dobr……….

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil skoro 38 kilometrů, nastoupal 2.289 metrů a klesnul 2.603 metrů. Na cestě jsem strávil hnedle 12 hodin, z toho ale v pohybu jen něco přes 7 hodin, během čehož jsem spálil 4.065 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.