Pražská 100 2024 aneb bahno na 1000 způsobů

autor: Pro 7, 2024Pražská stovka2 komentáře(ů)

Devětkrát! Už devětkrát jsem si po závodě, většinou nedokončeném, kladl na srdce, že Pražská stovka prostě není pro mě a bude lepší se jí v budoucnu vyhnout. Zima, déšť, sníh, bláto, vítr, náledí, ale hlavně 16 hodin denně tma. A k tomu různé zlomyslné zkoušky od organizátorů typu zdolávání potoků a říček po kluzkých kmenech stromů, šplhání po řetězech a namrzlých schodech nebo slaňování prudkých srázů. Ale člověk zapomíná, pamatuje si jen to dobré a mezi jednotlivými ročníky je dlouhých 12 měsíců prodleva, takže asi tušíte, jak to i letos dopadlo…

Letošní příprava na Pražskou stovku byla hodně netradiční. Ona totiž žádná nebyla. Týden před závodem jsme měli firemní večírek a od té doby jsem bojoval s rýmičkou. V úterý, 3 dny před závodem, to bylo nejhorší, výzvou byla i cesta na záchod. Tak jsem zkusil zachránit alespoň startovné a nabídl ho Jirkovi Větvičkovi, mému zachránci z loňského nedokončeného ročníku. Ten ale s díky odmítl. V den závodu bylo navíc na ráno naplánováno poslední rozloučení s dědečkem mé drahé polovičky, takže jsem klepal kosu v kostele v Říčanech a na pobíhání v takovém nečase jsem neměl ani pomyšlení.

V závěru smuteční hostiny v restauraci U Sapíků jsem ale začal mít roupy. Těžko říct, nakolik se na mém rozhodování podílelo dobré italské víno, ale po konzultaci s mými Garminy ohledně aktuálního zdravotního stavu a celkem optimistické předpovědi počasí jsem se rozhodl, že to zkusím. V nejhorším budu mít další DNF, alespoň zachovám tradici. A díky trase vedoucí od jihu to můj případný zachránce, tedy spíš zachránkyně, ani nebude mít daleko. V půlce závodu budu domovu skoro na dohled.

Zbývala poslední překážka. Musel jsem vysvětlit mé potenciální zachránkyni, že jsem se nezbláznil. Naštěstí už ví, že když se pro něco nadchnu, nemá cenu mě od toho odrazovat. Takže jsem ve 4 odpoledne v den závodu zahájil přípravy. Rychle jsem naklikal mapu do Garmina, udělal plán, podle něj se sbalil a šel si na chvíli lehnout. V posteli jsem sice přes týden trávil spoustu času, ale kvalita spánku dost pokulhávala. Ale moc jsem toho stejně nenaspal…

O pár hodin později stojím ve ztichlých Voticích před místní sokolovnou a chystám se na registraci na 31. ročník Pražské stovky. Bohužel se smutným podtitulem Linda Čiháková – In Memoriam.  Uvnitř už to bzučí jak v úlu, závodníci se připravují, organizátoři organizují a všichni se těší na půlnoc, kdy se přesuneme na Komenského náměstí a vyrazíme. Já zabíjím nudu registrací, klábosením s Evou, krátkým pokecem s Davidem, a než se naděju, Olaf s megafonem už všechny vyhání ven do zimy. Vánoční výzdoba na náměstí je super, pár posledních okamžiků strávím focením. Ale pak už zazní odpočítávání a 15 minut po páteční půlnoci vyrážím spolu s dalšími 233 závodníky na trasu.

Už od začátku je jasné, že rosničky to zase moc netrefily. Sice drobně, ale vytrvale mrholí. Což asi bude pro mé teplé, ale ne tak úplně nepromokavé oblečení trochu problém. Zatím je to ale v pohodě, tak uvidíme v dalších hodinách. Zároveň se už od startu krotím a hlídám tepovku, 150 je maximum, pak hodinky začnou pípat jak zběsilé. A skoro nepřetržitě cumlám extra mentolové bonbóny Ricola v kombinaci s pastilkami s islandským lišejníkem a zázvorem. Jak mě začne škrábat v krku, je konec!

Na rozehřátí si pro nás Olaf s pomocníky připravil kolečko přes Čeřenskou horu. Cestou nahoru toho není moc zajímavého, zatím ani není nějak extrémně moc bláta. Jde nás celá skupina, tempo mi vyhovuje. Zastavíme se teprve po 30 minutách u první kontroly, v kontrolní kartě maluji tradičním barevným fixem první značku. Malinko mě překvapuje, že mé hodinky kontrolu nehlásily, ale asi jsem to v tom šrumci přehlédl. Dál to je z kopce, dá se bez problémů běžet. Užívám si tempo kolem 6 minut na kilometr i to, že se zatím cítím výborně.

Procházíme obcemi Větrov, Lysá a Amerika. Za třetí jmenovanou začínáme zase stoupat na kopec Větrov, vrcholovou prémií je K2 u kaple Svatého Vojtěcha. Počasí se zhoršuje, fouká studený vítr a do toho drobně prší. Rychle odškrtnout v už lehce navlhlé kontrolní kartičce druhé políčko a schovat se do závětří. A začít dumat, proč mi hodinky nehlásí kontroly.

I když je počasí na draka, jinak to zatím jde bez problémů. Terén je těžký, ale bahno se střídá s asfaltem a tak si nohy můžou chvilkama odpočinout. Kilometry naskakují slušnou rychlostí, do obce Neustupov vyklusávám rekordním tempem pod 6 minut na kilometr.

Ve Vlčkovicích mají krásnou autobusovou zastávku. Je v ní totiž spousta jídla a pití, jinými slovy je tu první živá občerstvovačka K3. Pípnu si čip a pak něco málo pojím a doplním si lahve čajem. Ale je tu celkem dost lidí a stísněné podmínky, tak se tu nechci dlouho motat. Navíc se do mě po pár minutách bez pohybu dává zima. Tak si na cestu vezmu plechovku Birella a rozloučím se.

Následující kilometry pokračují tak nějak bez větších zážitků. Chvíli do kopce, chvíli z kopce, zaznačit kontrolu, vykoupat se v bahně. Moc tomu nepomáhá, že stejnou cestou už přede mnou proběhlo tak 150 lidí. Na tajnou čipovou kontrolu před Ouběnicemi ale dobíhám sám. Mají tu i drobné občerstvení, dám si kelímek Coly a rychle pokračuju dál.

Trochu cukru pro mozek mi pomůže rozlousknout rébus s chybějícími kontrolami v hodinkách. Já jsem si je totiž sice nahrál, dokonce jsem měl radost, že se mi je povedlo dát do jednoho GPX souboru spolu s trasou. Ale u Garmina musí být kontrolní body přímo součástí trasy, jinak jsou sice na mapě na hodinkách vidět, ale nenaviguje se k nim. Což je dobré vědět, od teď si musím dávat na blížící se kontroly větší pozor. Naštěstí je mám nahrané i v mobilu, tak snad žádnou neminu a nebudu se k ní muset vracet…

Pátá kontrola je na Polívkově skále. Nahoru to ještě jde, ale krpál dolů je první skutečně náročnou zkouškou dnešního dne. Bláto klouže, kameny porostlé mechem rovněž, spadané listí, stejně tak vlhké kořeny. Klouže vlastně úplně všechno a jen s vydatnou pomocí hůlek se mi podaří sestoupat to bez ztráty kytičky.

Na K6 na kopci Žebrák vede z hlavní trasy krátká vracečka, nic náročného. Z fixky bez víčka ale crčí voda, udělat si barevnou značku do kartičky se ukáže jako nesplnitelný úkol. Tak si ji alespoň fotím. Moje myšlenky se ale začínají ubírat směrem k další kontrole, která bude zase živá a s občerstvením. Po necelých šesti hodinách proběhnu skrz malé, vánočně nasvícené městečko Bystřice a v místním komunitním centru s knihovnou si konečně můžu na chvíli sednout.

Mám za sebou třetinu závodu. Kvůli náročnému terénu to byl celkem očistec, nohy od neustálého klouzání bolí od pasu až ke kotníkům. Že jsem celý obalený bahnem ani nemluvě. Ale na kontrole to nikomu nevadí. Pípnu si, pak se pořádně napiju a doplním lahve. Do žaludku vpravím několik chlebů s různými pomazánkami, na cestu si ještě přibalím dva krajíce se sádlem a salámem. A do kapsiček v batohu uložím dva celé banány, budou se hodit.

Vracím se do zimy. Protože jsem si svůj pobyt v teple trochu protáhl, trvá pár nepříjemných minut, než se přestanu klepat. Poctivě cumlám bylinkové bonbóny, krk zatím naštěstí drží a neškrábe. Během stoupání na K8 u zříceniny hradu Kožlí se zahřeju už úplně, možná až moc. Značím kartičku, udělám pár fotek. Rozednívá se a přestává mrholit. Podle předpovědi by snad mělo být i sluníčko, tak snad se tentokrát rosničky nepletou.

Dolů z kontroly to je po kluzkých schodech. To je, kromě dokonalého značení, další vizitka skvělé organizace – naprostá většina trasy, pokud to není vysloveně vracečka po široké cestě, vede jednosměrně, takže se účastníci neoslňují a navzájem netlučou. Pochodníci s čelovkami nicméně působí paniku ve zdejší populaci jakýchsi velmi hlasitých opeřenců, možná bažantů. Skřeky nesoucí se ztichlým lesem jsou až děsivé.

Následuje výšlap na Chlum, kde je K9. Tentokrát je to kopec s příjemným sklonem, s minimem bláta, na vrcholku porostlý bukovým lesem. A skrz stromy je vidět i Konopiště! O dvacet minut později se napojím na silnici, která mi přijde taková povědomá. No jasně, tudy přece vede cesta do Neveklova, kudy se chodí nejdelší varianta pochodu Praha-Prčice! Ale už na první křižovatce se virtuální cesty zase dělí, je tu totiž další občerstvovačka.

Velmi bohaté menu studených dobrot doplňuje i teplý sortiment. Kančí vývar s díky odmítnu, ale páreček s chlebem si dám. Mňam, vážně bodnul! Vřelá obsluha se mě snaží pohostit i alkoholem, ale na ten nemám vůbec chuť. A po pár minutách se do mě tradičně začne dávat zima, je jen pár stupňů nad nulou a vysoká vlhkost zalézající nejen za nehty. Tak jen prohodím pár zdvořilostních frází a raději pokračuji v cestě

Díky dalšímu stoupání mě pocit chladu rychle opouští. Výstup na Neštětickou horu naštěstí není extra náročný. Větší vzrůšo je výstup na rozhlednu, která už má nejlepší léta dávno za sebou. Kontrola je nahoře, přišpendlená k zábradlí, o které se ani náhodou nechci opírat. Nedopadlo by to dobře, tak si jen opatrně vyznačím fixkou K11 a zahájím sestup.

Následující úsek je takový zvláštní. 16 kilometrů bez jediné kontroly, po extrémně blátivých cestách, s občasnými hezkými výhledy. Hlavně je ale několik kilometrů zcela bez jakéhokoliv Olafova doznačení. Až mě napadne kacířská myšlenka, jestli tady nejdeme tak trochu na tajňačku, jako že by to tady nebylo domluvené. Nakonec se ale ukáže, že za odznačením části trasy stojí prachobyčejný, nicméně velmi pečlivý záškodník ve splývavém oblečení a s bílým kyblíkem… Díky GPS v hodinkách mi jeho hanebnost nijak nevadila, ale pro některé lidi bylo těch pár neznačených kilometrů tuhým oříškem.

Asi největší rozptýlení přinesou do ticha pronesené věty „Tenhle zadek znám. Jsi to ty, Pavle?“. Vyděšeně se otočím, protože tohle neslýchám moc často. Obzvlášť, když je autorem dvoumetrový habán. Ale pak mi to docvakne – to je přece Franta, můj mnohahodinový souputník z loňské P100, se kterým jsem absolvoval i cestu do Prahy! Očividně se mu dlouhé hodiny strávené v mé společnosti vryly do paměti. No to je mi překvapení. 🙂

Chvíli jdeme a běžíme společně a probíráme zážitky. A samozřejmě doufáme, že letos to dopadne lépe a že dorazíme až do cíle. Pak mi sice uteče, ale jsem si jistý, že se ještě potkáme. V Netvořicích chvíli přemýšlím, jestli se ve večerce nestavím pro něco k jídlu. Ale při pohledu na své nohy nutkání potlačím, nechci majiteli dělat v jeho krámku hned po ránu binec.

Následující kilometry už sice neutíkám jak vítr, ale pořád to celkem slušně odsýpá. Bláta je tu trochu méně a spíš než kopce tu jsou takové kopečky, které se příjemně vychází a dobře sbíhají. Tedy až na závěrečný sešup po asfaltu do Rabyně, který si moje nohy už moc neužívají.

V restauraci U Oty je další živá kontrola K12 s bonusem v podobě lahodných frgálů a návštěvou z Rakovníka. S dovolením si beru hned dva a kombinuju to s pivem na doplnění vitamínů. Nabízenou polévku nechci, místo toho si vystačím jen se studeným menu. Lehce společensky konverzuji s ochotnými organizátory a organizátorkou, ale po pravdě řečeno toho mám plný kecky.

V nohách mám 70 kiláků, čeká mě jich ještě 50. Na cestě jsem teprve necelých 12 hodin, což svádí k myšlenkám na naprosto skvělý cílový čas. Ale snažím se je zahánět. I když první část nebyla (na Olafoakci) nějak extrémně náročná co se profilu týká, všudypřítomné bahno tomu na obtížnosti přidalo minimálně dva stupně. Navíc se mi začíná chtít spát, každou chvílí zívám a zavírám oči. Raději zase hnu kostrou. Franta na mě volá, že už taky balí, ale já cítím, že to teď není dobré a že potřebuju náskok.

Už první stovky metrů ukáží, že moje pocity byly naprosto přesné. Do kopce zpátky na modrou značku se ploužím a Franta mě brzy dohání. K přehradě, kde je i třináctá kontrola, jdeme spolu, ale pak práskne do koní a mizí v dáli. Já se šourám za ním a po naučné stezce Svatojánské proudy už kroužím sám.

I když je tu nádherná příroda, první meandr focený z protější vyhlídky Máj patří k nejprofláklejším fotkám krajiny naší republiky vůbec, moc si to neužívám. Stezka po břehu Vltavy je náročná, klikatá a kamenitá, neustále nahoru a dolů. Tempo vázne, průměrná rychlost klesá pod 5 kilometrů za hodinu. Čtrnáctá kontrola, hezky viditelná skrz jeden z tunýlků, je jen malé rozptýlení, jinak to začíná být především zkouška morálky. Ta dostává záhul obzvlášť v situaci, kdy nás Olaf žene 100 výškových metrů nahoru na vyhlídku Zadka ke K15, aby nás vzápětí jinou cestou navedl zpátky k řece…

Někdy v těchto okamžicích dobíhá do cíle vítěz letošní P100 Tomáš Štverák. Zato mých posledních 45 kilometrů se asi protáhne. Na rozcestí Nad Přehradou začínám zase stoupat do kopce a na dlouhém okruhu kolem přečerpávací nádrže značím postupně K16 a K17. O pár stovek metrů dál je další z mnoha Olafových legrácek. Velmi prudký sestup kolmo na vrstevnici je zakončen snad pětimetrovým úsekem s připevněným lanem, který každý zdolává jak jen umí, hlavní je přežít. Olafovi musí zvonit v uších, nemám pro něj vlídného slova… 🙂

Po překročení silnice je to, pro změnu, do kopce. Hřebenovka nad údolím Kocáby zakončená K18 u mohyly Svojsíka patří ke světlým okamžikům letošní Pražské. Počasí už se sice kazí, ale zatím ještě neprší a viditelnost je perfektní, čas se trochu pokochat. Lepší náladu mi nezkazí ani sestup do Štěchovic, vede hezky pozvolně, žádná divočina.

Na 88. kilometru na mě čeká předposlední živá kontrola v restauraci Maják. U vchodu se na mě zubí Eva a hned se dáme do řeči. Na této kontrole jsem plánoval se trochu zdržet, poprvé v závodě si chci trochu víc odpočinout a hlavně se převléci do suchého oblečení. K jídlu si dám neuvěřitelně dobrou gulášovku s pečivem a k tomu Birell. Pak už jen sedím, jím a vychutnávám pauzu.

Po jídle se převléknu a chvilku si hraju s hodinkama. Těch 19 kilometrů z Rabyně mi sem trvalo 4 a půl hodiny. Do půlnoci zbývá 8 hodin, do cíle pak 32 kilometrů. Za normálních okolností by to měla být hračka stihnout, ale Olafova pila na konci P100 vedené do Prahy z jihu mezi takové normální okolnosti rozhodně nepatří. I když se mi ven nechce, už nehodlám ztrácet čas. Přemůžu se a po rozloučení s banánem v kapse odcházím do tmy.

Trasa dál vede po levém břehu Vltavy. Postupně značím kontrolu K20, K21 a K22, v té tmě mi to splývá. Svítím si čelovkou pod nohy a snažím se nezakopnout, neupadnout, nezlomit si nohu. Tak na mě Příroda zaútočí vzduchem a zákeřně mě majzne do hlavy větví. Jauvajs…

V Davli mi na hodinkách pípne 100. kilometr a trochu mě zahřeje na duši krásně nasvícený starý most, hlavní kulisa filmu Most u Remagenu. Ale jinak už moc radosti nemám. Trochu se do mě dává zima, ale hlavně mi hodinky neustále tvrdí, že mě čeká skoro 800 výškových metrů… Nevím, kde to Olaf chce nabrat, ale on dokáže být vynalézavý.

První výšlap začíná zkratkou u Maškova mlýna. Na vyhlídce se kochám do té doby, než popadnu dech. Místo po červené skrz Oleško mě ale značení vede dolů a pak jen mírně do kopce rovnoběžně s vodou, až ke kontrole K23. Od té pak hezky kolmo na vrstevnice až zpátky na červenou. Olafe!

Po trochu schůdnější cestě následuje několik ulic až k poslední občerstvovačce v Březové v malé hospůdce U Mazánka. Po odpípnutí čipu se ale zdržím jen velmi krátkou dobu, jen co stihnu vypít ne tak úplně osvěžující citronádu a vzít si na cestu pár dílků nakrájeného jablka. Později se ukáže, že nabízenou polévku jsem si asi měl dát, možná bych byl na posledním úseku silnější. Na druhou stranu i po těch pár minutách v teple jsem pak po návratu do zimy a padajícího deště klepal kosu snad 15 minut.

Blíží se finále. Klesání do Vraného je tak nějak na pohodu, tradiční výstup na Homoli už ale bolí. Pod sloupy elektrického vedení pokračuju po naučné stezce, následuje nechutně prudké klesání k železniční zastávce. Tam míjím oddychující skupinku, a i když si připadám jak naprostá lemra, do stoupání nad Jarov jim uteču. Ale potím krev. Olafe!!

Hřebenovka nad Jarovem dá zmoženému tělu drobný prostor k naprosto nejzákladnější regeneraci. Dojídám poslední proteinovou tyčinku a cucám jeden bonbón za druhým. Pro stoupání na Závist z Károvského údolí budu potřebovat poslední zbytky energie. Kilometrové stoupání lezu co noha nohu mine 25 minut. Kontrola je samozřejmě až na vrcholku rozhledny, zarputile klopýtám po dřevěných schodech. Olafe!!!

Dolů z kopce bych chtěl trochu popoběhnout, ale nejde to. Sice se mi občas povede mít ve vzduchu obě nohy najednou, ale tempo 11:30 není úplně sprinterské. Překračuji Zbraslavskou silnici a lezu na poslední kopec, na Šanci. Prvních 400 metrů kolmo na vrstevnice mi zabere skoro 20 minut. Ne, už to nejde. Zoufale svítím čelovkou před sebe a hledám dvě trojúhelníkové odrazky značící K28. Ale dostat se k ní mi trvá další čtvrthodinu. Olafe!!!!

7 kilometrů do cíle. Vesměs z kopce. Ale víc než 5 kilometrů za hodinu ze svých nohou už nedostanu. Pouštím si v hlavě různé oblíbené písničky, abych se namotivoval, ale stejně mě hrozně sejří, jak ty poslední kilometry naskakují pomalu. Navíc už zase docela prší, moje nálada je na bodu mrazu. Tak blízko cíle, a přitom tak daleko!

Čihadlo, Točná, Cholupický vrch. Tady už to znám i bez navigace. To už se pár minut držím za dalším závodníkem, který poskakuje přede mnou. Kousek před Modřanskou roklí kontroluju čas a koukám, že když s sebou hodím, měl bych výsledný čas stlačit pod 24 hodin. Což by byla pecka! Omluvně kolegu předbíhám a k hlavní silnici a poslední kontrole K29 lezu sám. To není možné, tahle prudké a dlouhé to přece nikdy nebylo… Olafe!!!!!

Značím poslední kontrolu a koukám na hodinky. Do cíle je to prý ještě 1400 metrů! Jak to? Myslel jsem, že tak polovina. Snažím se zrychlit. Přebíhám koleje i silnici, vbíhám do sídliště. Je to z kopce, vyvíjím maximální rychlost. Úplný závěr je zase trochu do kopce, ale rychlý pohled na Garminy ukazuje, že jsem to stihnul. Před základní školou, kde je cíl, se rychle zdravím s milovanou ženuškou, která si pro mě přijela, výjimečně do cíle, a vbíhám do budovy. Blížím se k finální časomíře a vypínám hodinky.

Jsem v cíli, dokázal jsem to! Právě jsem dokončil druhou Pražskou stovku v životě! Lidi kolem tleskají, unavený Olaf se na chvíli usmívá a hned mi jako chodící encyklopedie sdělí, že to je druhá dokončená P100 z deseti pokusů. Je to démon! Nechám si vypsat diplom, napiju se trochu Pepsi a rychle zhltnu jeden frgál. Ale dneska jsem fakt hotovej, dává se do mě zima a chce se mi spát. Po předání diplomu se tak rychle převléknu a spolu s manželkou vyrazíme k domovu. A tím pro mě letošní Pražská stovka definitivně končí.

Co říci závěrem? Snad jen to, že zázraky se dějí. V mém případě hned dva za jeden rok. Jinak si totiž neumím představit, jak jsem mohl zvládnout Beskydskou sedmičku i Pražskou stovku vždy jen pár dnů po nemoci. Otužování má na mou tělesnou schránku očividně neskutečně pozitivní vliv, což mimo jiné dokládá i to, že až na dva puchýře a celkovou únavu jsem letošní závěrečnou stovku zdolal bez jakéhokoliv zranění.

Zároveň bych chtěl poděkovat Olafovi, pro kterého to letos byl obzvlášť obtížný rok a klobouk dolů, že nakonec všechno klaplo a P100 se konala. A také všem dalším organizátorům. Kteří možná zůstávají trochu skryti zraku nás, účastníků, ale bez jejich pomoci by se pochod v této podobě a pro tolik lidí rozhodně nemohl uskutečnit. Vidět nadšení, s jakým v takovém nečase obskakujete unavené a zdeptané pochodníky, to se neokouká. Takže díky!

Hodnocení organizace můžu klidně zkopírovat z předchozích ročníků. Pokud jde o značení, občerstvení, komunikaci a všechno ostatní, patří Olafoakce k tomu nejlepšímu, co se u nás koná. Samozřejmě i letos mám problém s možná zbytečně náročným závěrem, ale co se dá dělat, na příští ročník se musím lépe připravit. Tedy pokud půjdu. Ale kdo ví, do 32. Pražské je ještě daleko a lidská paměť zapomíná… Tak třeba za rok na viděnou! 🙂

Dokončených stovek!

Dokončených stovek v rámci ČSUT!

Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 120 kilometrů jsem zvládl za slušných 23 hodin a 58 minut průměrným tempem 11:38 minut na kilometr na 115. místě. Během závodu jsem kvůli drobným kufříkům a popocházení po občerstvovačkách nakonec reálně ušel 123,5 kilometrů, nastoupal 4213 metrů a klesnul 4444 metrů. Na start závodu se postavilo 234 jedinců, z toho 33 (pouhých!!!) jich nedokončilo. Vítěz to dal za úžasných 12 hodin 34 minut, kompletní výsledky jsou zde.
Leaflet | Data © OpenStreetMap contributors, Maps © OpenStreetMap contributors, CC-BY-SA, Imagery © Mapbox

Pin It on Pinterest