Pražská stovka 2012 nezdolána…
Na diplomy z úspěšně dokončené Beskydské sedmičky 2012 pomalu sedá prach a my se chystáme na další, možná ještě šílenější cestu nazvanou Pražská stovka 2012. Jedná se o již devatenáctý ročník závodu vedoucího z jižního okraje Prahy kolem Vltavy, Sázavy a Berounky přes několik více či méně záludných kopců až zpátky do Modřan. Celkem 122 kilometrů s převýšením hodně přes 4000 metrů!
Před startem jsme se ještě rychle vypravili na poslední nákupy teplých ponožek, triček a termosek na čaj, protože předpověď slibovala sice jasné, ale zároveň hodně mrazivé počasí s teplotami klesajícími až k -15 stupňům Celsia. Při balení batůžků sice můžeme vycházet ze zkušeností nasbíraných na B7, ovšem rozdíl několika desítek stupňů nabádá k opatrnosti. Nakonec si vystačíme s menšími zavazadly, jejiž celková hmotnost se pohybuje mezi 5 až 10 kilogramy podle množství nesené vody, protože většinu oblečení máme připravenou přímo na sebe.
Do Prahy vyrážíme Pendolinem. První třídou, protože druhá je beznadějně vyprodaná. Cesta ubíhá rychle a bez problémů, stejně jako následný přesun do Modřan, kde ve škole Profesora Švejcara probíhá registrace. Tedy měla by probíhat, ale plánovaný začátek na 17:30 se asi o hodinu posunul. Nakonec ale itinerář, do kterého se budou zapisovat kontrolní značky a údaje o průběhu cesty, dostáváme. Zatím jen první polovinu, ale jak se časem ukáže, i ta byla víc než dostatečná. Cestou z Modřan ještě stavíme v Arkádách Pankrác, kde nakupujeme něco na zub a rovněž ty úplně nejposlednější věci do výbavy. Kolem osmé se pak v kanceláři začínáme oblékat, mazat a duševně připravovat na cestu.
Start závodu je naplánovaný na 22:00 kousek od Nádraží Modřany, v těsné blízkosti Vltavy. Cestou autobusem číslo 139 sbíráme další závodníky. Je to také na mnoho hodin naposledy, co jsme relativně v teple a vezeme se:) Od zastávky Obchodní náměstí je to na start jen pár kroků. Desátá hodina se neúprosně blíží. Stihneme se sotva 2x vyfotit a už je slyšet sborové odpočítávání. Pompéznosti Beskydské sedmičky sice Pražská stovka nedosahuje ani náhodou, ale co na tom, je odstartováno!
Běhavci vyráží rychlým tempem kupředu, my běžní smrtelníci volíme přeci jen rozvážnější pohyby. Nad hlavou nám svítí obloha plná hvězd, na Vltavě se nám smějí kačeny a labutě a nám se jde vcelku pohodlně kupředu. Tedy, zatím…:) Už po pěti kilometrech idylka končí a před námi se tyčí první překážka. Optikou Beskyd je to sice jen nezajímavý, 200 metrů vysoký kopeček, ale kombinace nyní už hodně štiplavého mrazu, sněhového poprašku, lehké námrazy a hlavně kluzkého spadaného listí dělá z výstupu pěkně nepříjemnou záležitost. Po dvaceti minutách jsme konečně nahoře; upocení, ale spokojení. A píšeme si do itineráře fixem první barevnou značku stvrzující náš úspěch.
Cesta dolů není moc příjemná. Kromě již zmiňovaných nástrah občas narážíme na namrzlé skály, takže nás brzo bolí nejen nohy, ale i zadek, loket či zápěstí. Pod kopcem nacházíme i první „tajnou“ kontrolu; to pro případ, že by měl někdo nečestné a nesportovní myšlenky. Kontrola se nám podepíše do papírů a my pokračujeme dál.
Trasa první části závodu není nijak zvlášť zajímavá. Dlouhé rovinaté pasáže střídají navzájem si jako vejce vejci podobné kopečky s kontrolním bodem na vrcholku. Relativně brzo však zjišťujeme, že opakující se scenérie nebudou rozhodně tím hlavním problémem dnešní noci. Během pohybu je mráz ještě snesitelný, ale stačí krátké zastavení a zima se začne zavrtávat pod kůži. Podobně nepříjemná je i snaha o dodržení pitného režimu. Voda v camelbagu je ledová už po pár desítkách minut na trati a napájecí hadička s náústkem má tendenci velmi rychle zamrzat. Jistým řešením je čaj na kontrolních stanovištích, ale ty jsou od sebe asi 15 km daleko a navíc je čaje nedostatek. Snažíme se alespoň jednotlivé doušky před polknutím ohřát v puse, ale jde to pomalu a navíc podobná činnost člověka moc nezahřeje.
Už po deseti kilometrech je nám jasné, že dnes náš rekord v dálkovém pochodování nepřekonáme. Bolí záda, klouby, nohy, ruce, prostě skoro všechno. Statečně se pereme s mrazem až na šestadvacátý kilometr, kde doufáme nejen v občerstvení, ale i nějaké teplé místečko na krátký odpočinek. V to druhé bohužel marně… Posvačíme tedy chleba se salámem, zapijeme ho sladkým čajem a po společném fotu vyrážíme na další etapu. Ta vede do táhlého kopce, který se zdá být nekonečný. Po dalších 40 minutách jsme konečně nahoře, ale stejně toho máme až nad hlavu. Psychické pohodě navíc nepřidá ani zjištění, že papírově jsme stále ještě v první čtvrtině cesty…
Po zdolání dalšího kopečku a následném sestupu do obce Žampach tak přijímáme jednoznačné rozhodnutí – pokud budeme mít možnost, zbytek cesty se povezeme. Závodění necháme na teplejší období:) Vlak nám sice ujel před nosem, ale za 40 minut jedoucí autobus přímo do Prahy na Budějovickou si už ujet nenecháme. Samozřejmě nezapomínáme ani na závěrečné společné foto a pak už jen odpočítáváme minuty, kdy pro nás letošní Pražská stovka skončí…
Cesta zpátky do Prahy uběhla rychle, ale nám to bylo jedno; hlavní bylo teplo a poloha v sedě. V kanclu jsme si dali teplou sprchu na rozmrznutí, něco málo pojedli, sbalili se a vyrazili na vlak do Olomouce. Únava sice byla maximální, pochod v zimě je bez debat úplně jiná káva, než během ostatních zimních období, ale i tak jsme nakonec mohli být spokojeni. Téměř 40 kilometrů v takových podmínkách je slušný výsledek, tak jsme se za odměnu kochali výhledem na krásně zasněženou krajinu zalitou slunečním světlem. Po příjezdu domů jsme si dali pozdní oběd a šli spát. Na další ročník zatím nemyslíme, ale kdo ví…:)
