Pražský Kelt 2020 aneb „stovka“ v Praze covid edice
Covidová pandemie je v plném proudu. Uspořádat Kelta v tradičním říjnovém, chřipkovém, uchrchlaném a usmrkaném termínu proto v roce 2020 nebylo možné. Na jaře je naštěstí nemocnost lidí výrazně lepší, a tak se můj první Kelt konal v polovině dubna roku následujícího. S tradičními hygienickými opatřeními, jako jsou roušky, intervalový start nebo zákaz shromažďování. A také ve zkrácené, jen dvoutřetinové délce. Ale lepší něco, než nic. Ne?
S Prymulou nejsou žerty, a tak je start naplánovaný na sedmou hodinu ranní pěkně intervalový, s dvouminutovými prodlevami mezi jednotlivými závodníky. Dle instrukcí se máme zdržovat někde poblíž a do prostoru startu se přesunout až na poslední chvíli. Což není takový opruz vzhledem k tomu, že nás účastníků je jen pár desítek. V 7:13 tak dostanu do kontrolní karty záznam a můžu vyrazit.
První metry mě zavedou, jak jinak, do Krčáku. Ztichlým lesíkem vyklusávám až ke zřícenině Nový Hrádek, kde si píšu do kontroly první číslo. Minimálně abychom nedráždili poslušnou karanténní většinu, nejsou na kontrolách tradiční fixky nebo jiné značící předměty. Místo toho je v itineráři vždy slovy popsáno, co přesně máme na kontrole hledat. Většinou nějaké číslo, případně jméno, které si máme poznamenat a běžet dál. A také čas, kdy jsme na kontrole byli.
Přes historické a dost pobořené schodiště se vyhoupnu na protější kopeček a po vrstevnici běžím až skoro k Thomayerově nemocnice, kde mě na Linhartově vyhlídce čeká tajná kontrola. Z prudkého kopce klesnu na úroveň silnice, kterou přeběhnu, a pak se lesíkem za sídlištěm Novodvorská blížím k Vltavě. Ale jen co podběhnu Barrandovský most, vede mě GPSka zase do kopce, konkrétně na Dobešku.
Přes Vávrovu vyhlídku se dostanu opět až na úroveň tramvají, následující metry jsou pěkně po rovince. Cestou se blížím ke známé postavičce, tohoto pochodu se účastní i sám velký Olaf. Chvíli si povídáme, pak zase zrychlím a do kopce na Kavčí hory šplhám sám. Tady to dobře znám, kousek odsud mám kancelář a tudy jsem mnohokrát běžel. Podolský bazén si prohlédnu netradičně pěkně zezhora. Doženu Katku Koudelkovou, se kterou se budu nadhánět více méně až do cíle.
Poslední výšková prémie na pravém břehu Vltavy mě čeká na Vyšehradě, kolem kterého vede naplánovaná trasa. Je tu téměř liduprázdno, obkroužím ho hezky po hradbách. A do kontrolní karty si značím již sedmou kontrolu. Další bude za železničním mostem a to živá, včetně občerstvení. Tak rychle, už mám celkem hlad!
Dvojice rouškou chráněných kontrolorů má bílé auto a v něm zavazadlový prostor vyplněný vším možným, co hladový závodník potřebuje. Dám si dva banány, zaleju to Colou a na cestu si vezmu ještě nějakou sušenku. Vím, není to úplně ideální strava, ale zatím mám síly dost, tak se nemusím přemáhat.
Na cestě jsem něco přes 2 hodiny, v nohách mám přes 18 kilometrů. Zatím to celkem odsýpá. Kousek běžím podél řeky, ale pak začnu zdolávat další stoupání, tentokrát na Dívčí hrady. Obzvlášť dlouhé schody prověří moji fyzičku, ale i jinak to docela bolí. Nahoře si unaveně odfrknu a jdu se k ohradě podívat, jestli tu neobjevím nějakého koně Převalského, kteří tu mají výběh. Ale asi je jim zima, protože nevidím ani kopýtko. A protože tu celkem fouká, prásknu do koní i já a běžím dál.
Probíhám pod Děvínem, jsem v Prokopáku. Ale na obvyklé silnici se zelenou turistickou značkou se moc dlouho nezdržím. Kolem Jezírka mě organizátoři ženou zase nahoru, do kopce. Hodně prudkého, naštěstí jen přiměřeně krátkého. Následující kilometry jsou pak relativně v pohodě, běží se po okraji náhorní plošiny s krásnými výhledy až k hradišti Butovice, kde je další kontrola.
Po označení kontrolní kartičky se chvíli jakoby vracím, ale pak klesnu na hlavní silnici a zelenou značku, na které se tentokrát zdržím trochu déle. Je to sice do mírného, ale pořád jen do kopce. Dalším cílem je železniční stanice Holyně, akorát než se k ní dostanu, dám si další výživné kolečko navíc, vedoucí skoro až do Řeporyj. Teprve s dalšími skoro 3 kilometry v nohách můžu zdolat malý potok po improvizované lávce z kmenů a větví a brzy si můžu zase doplnit vodu a energii v břiše, je tu další živá kontrola.
Jsem skoro v polovině závodu, hodinky ukazují čas 4 hodiny. Tentokrát už se najím trochu zodpovědněji, přeci jen mě čeká ještě 35 kilometrů. Ale dlouho se nezdržím, je mi trochu zima.
S plným žaludkem je stoupání do kopce k hlavní silnici trochu náročné, ale odměnou je pak dlouhé klesání skrz Slivenec až k bývalé Pecoldově vápence na okraji Chuchle. Další nepříjemný kopeček mě zavede na vrchol Chuchelského háje, dolů je to pak kolem chuchelské ZOO záležitost pár minut.
Přes Branický železniční most se dostanu zpátky na pravý břeh Vltavy. Následuje trochu míň záživný úsek, úseky skrz malé lesíky se střídají s úseky skrz sídliště, postupně probíhám Hodkovičky a Lhotku. V Kamýku na mě čeká další občerstvení, celá pizza! Je to sice nálož, ale pizza je dobrá a co nesním, vezmu si s sebou „na potom“.
Skrz další lesopark se dostanu do Modřan a za Modřanskou roklí to naopak začne být zajímavé. Dlouhý úsek přírodou, krásný a mě dobře známý trailík. U Letiště Točná křížíme trasu, která na mapě tvoří takovou nedokonalou osmičku. Dál pokračuji přímo na jih až do stejnojmenné vesnice, kde zatáčím na západ.
Točenskou roklí se dostanu až pod Šanci. Ale to by nám organizátoři nemohli udělat, nedopřát nám výšlap na tento profláklý kopec! Kolmo na vrstevnice a vzhůru nahoru! Odměnou za tu dřinu je na Vyhlídce na Špičce další živá kontrola, ale jak se dalo čekat, bez občerstvení. Zato nedaleko vrcholu potkám hlavního organizátora Marka, tak mu hezky za tepla můžu říct, co si o tomhle výšlapu myslím. 🙂
Dál pokračuju po žluté turistické značce až ke Komořanské silnici, kterou jen líznu a vracím se zpátky do lesa. Trasa se mi líbí a pořád se mi daří držet plus mínus stejné tempo, jako na začátku.
Na okraji Komořan vyběhnu z lesa a přede mnou vykoukne poslední živá kontrola. Tentokrát s jídlem a pitím! Doplním vše potřebné, prohodím pár slov, ale do cíle zbývá už jen 12 kilometrů, to už musím dát bez odpočívání.
Po okraji přírodního parku běžím až zpátky k rozcestí u letiště Točná, ale tentokrát pokračuju po silnici kolem něj. Je tu celkem dost lidí, naštěstí brzo odbočuju na lesní cestu a pak běžím skoro sám až zpátky do Modřanské rokle. Tentokrát se napojím na silnici a do kopce kolem retenční nádrže běžím skoro až do Libuše.
Následuji modrou turistickou značku a najednou jsem v Písnici. To už je do cíle jen kousek po poli. U přechodu pro chodce parkuje policejní auto, tak si netroufám přejít jinde. Následně trochu hledám trasu, cesta přes pole mi přijde taková divná. Ale nakonec se ukáže, že to je ta pravá, tak nelením a vysokou trávou pokračuji dál.
Jsem v Kunraticích. Probíhám kolem zámku a cíl se blíží. Posledních několik stovek metrů je z mírného kopce, tak můžu zrychlit. Jsem v cíli! Tam už je docela plno, tak si sednu trochu dů ústraní a oddechuju. Dostanu diplom a něco k pití, ale protože se blíží další a další závodníci, loučím se a pomalu odcházím směr Chodov, k mámě.
A tím pro mě dnešní netradiční závod definitivně končí.
Na úplný závěr malá statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 67 kilometrů jsem zvládl za slušných 8 hodin a 51 minut průměrným tempem 7:54 minut na kilometr na 10. místě. Během závodu jsem kvůli drobným kufříkům a popocházení po občerstvovačkách nakonec reálně ušel 67,3 kilometrů, nastoupal a sklesal 1838 metrů. Na start závodu se postavilo 53 jedinců, z toho 6 jich nedokončilo. Vítěz to dal za pěkných 7 hodin 10 minut, kompletní výsledky jsou zde.