Příjezd do Edinburghu a procházka po městě

Den 13. — Den velkého návratu nastává, dnes se vrátíme zpátky do Edinburghu, kde náš čtrnáctidenní výlet po Skotsku začal, a kde zítra také skončí. Máme toho před sebou hodně, proto máme budíček nařízen už na tři čtvrtě na šest ráno. I když ve skutečnosti je Eli kvůli „milým a ohleduplným“ sousedům vzhůru už od pěti a mě bolavá záda probudila ještě o pár minut před ní. Ale nedá se nic dělat, v šest hodin začínáme co nejtišeji balit i my. Jde nám to od ruky, 14 dnů praxe je znát, takže přesně podle plánu můžeme už v půl sedmé vyrazit do centra Fort William na vlak. 

Počasí je dnes příjemné, neprší a je docela teplo. Cestou potkáváme jen několik ranních ptáčat, jinak jsou ulice a silnice prázdné. Zhruba čtyři kilometry na nádraží zvládneme za 40 minut. Na nádraží si kupujeme snídani v podobě kafe a Coly, ale ještě než se stihneme napít, otevírají vlak a pouštějí nás dovnitř. Sice nemáme důvod spěchat, protože díky Eli máme místenky, ale přesto se raději přemístíme spolu s ostatními. Jeden nikdy neví. 🙂

Během pár desítek minut se vlak zaplní a když přesně v 7:42 odjíždíme, zbývá volných už jen pár míst. I když to do Glasgow není zas tak daleko, pojedeme hodně dlouho, skoro 4 hodiny. Je to totiž klasický zastávkový vlak, který staví v každé větší či menší zadeli. Jako je třeba nám dobře známý Tyndrum Upper nebo Bridge of Orchy, tak se alespoň podíváme, co se tam za posledních pár dní změnilo. Tedy pokud přes mokrá okna něco uvidíme, protože kousek os Fort William začalo pršet a déšť nás bude provázet vlastně až do Glasgow.

V Glasgow rychle přesedáme na přímý vlak do Edinburghu. Je novější, krásnější, má WiFi a klimatizaci. Ta je však bohužel nastavena na pěkných 5 stupňů Celsia, takže je uvnitř výrazně větší zima, než je teď venku. Při zjišťování novinek na Internetu proto sedíme ve svetru a Eli dokonce v bundě. Naštěstí se venku lepší počasí, teplota stoupá a tak je trochu tepleji i vevnitř. Ale i přesto jsme rádi, že za hodinu naše cesta končí. Bereme si batohy a v již krásném slunečném počasí se noříme do víru velkoměsta.

Edinburgh je velkoměsto, ale i tak nás přeplněnost ulic naprosto šokuje. Pro navrátilce z divočiny, kde se po cestách potulují jen ovce a zbloudilí turisté, to je skutečně nezvyk. Později se dozvídáme, že se ve městě koná obrovský umělecký Edinburgh Festival Fringe, největší akce svého druhu v Evropě. Což nám sice vysvětlí počet lidí v centru, ale naši dvoukilometrovou cestu k ubytování jednou z hlavních dopravních tepen města vůbec neulehčí. A aby toho nebylo málo, o pár ulic od nádraží se nějaký pobuda snaží Elišce přišlápnout rozvázanou tkaničku, případně podrazit nohy. Když mi po pár vteřinách dojde, o co se snaží, zařvu na něj a on toho nechá. Naštěstí. Uffff…

Konečně jsme na místě. Stojíme před řadovým činžákem, kde máme mít rezervovaný jeden pokoj v bytě nějakého Simona díky službě zvané Airbnb. Technicky vzato je to služba umožňující komukoliv začít pronajímat třebas jen jeden pokoj, který v bytě zrovna není využitý. A web tomu dává určitou záruku serióznosti a kulturu. Přesto jsme trochu zvědaví, jak to vevnitř bude vypadat. Ale když nás dovnitř pustí přítel majitele, všechny obavy jsou pryč. Náš pokoj je nádherný, velký, klasicky zařízený, s vysokými stropy, připadáme si jak na zámku. A s krásnou a pohodlnou postelí, což je věc, kterou po 14 dnech spaní na zemi oceníme asi nejvíc.

Ale moc dlouho se tu teď zdržet nechceme. Venku je relativně hezky, občas dokonce vysvitne sluníčko, takže ideální počasí na prohlídku města. Balíme si malý batoh, něco k jídlu a před třetí hodinou už jsme zase v ulicích. Bez těžkých krosen a trochu odpočatí nám už ani davy nepřijdou tak obrovské, takže v klidu míříme vycházkovým tempem do centra.

Nejdříve se jdeme podívat do centra na kopec zvaný Calton Hill. Kromě krásného výhledu na všechny části starobylého města Edinburgh je na něm postaveno i několik významných budov a památníků. Mimo jiné památník skotského filozofa Dugalda Stewarta, Skotský národní památník v podobě repliky Panthenonu věnovaný vojákům a námořníkům padlým během Napoleonských válek, Městská observatoř složená hned z několika budov různého stáří a určení, památník skotského básníka Roberta Burnse, a v neposlední řadě i památník britského námořního velitele, viceadmirála Horatio Nelsona, který padl v poslední velké námořní bitvě plachetnic u Trafalgaru.

Památník byl zbudovaný na základě veřejné sbírky v letech 1807 až 1815. Kromě samotné připomínky této vskutku historické události plnil od roku 1853 ještě jednu funkci. Jako nejvyšší budova v Edinburghu, navíc dobře viditelná z moře, začala v tomto roce sloužit jako přesný zdroj času pro chronometry lodí kotvících v přístavu. K tomu byla určena velká kovová koule umístěná na špičce věže, která se vždy před jednou hodinou odpolední vytáhla na vrchol stožáru, aby přesně v jednu hodinu na základě mechanického pokynu z nedaleké observatoře spadla zase dolů. O osm let později, v roce 1861, se systém udávání přesného času zdokonalil pravidelným výstřelem z děla v hradu v Edinburghu, tzv. The One O’Clock Gun. Kromě toho je nyní v útrobách věže muzeum.

Když se dostatečně pokocháme výhledem, vypravímese na okružní cestu kolem dominanty města, starobylého Edinburského hradu. Nejdříve po hlavní ulici Princes Street, pak po Lothian Road, a nakonec parkem The Meadows až do prostor Edinburské univerzity. A právě v těchto místech nás přepadne hlad, proto si v pravé indiánské restauraci The Buffalo Grill dáváme něco k jídlu. Konkrétně hamburger, polévku a carne con queso. K tomu samozřejmě pivo a cider. Stojí to sice 30 liber, ale je to vážně moc dobrý.

Znaveni jídlem i davy lidí se rozhodujeme trávit večeři někde v klidnějším prostředí. Vyrážíme proto na přírodní dominantu Edinburghu, čedičové skalní útesy Salisbury Crags, ležící ve velkém parku Holyrood. Jsou sice jen 50 metrů vysoké, ale výstup na ně nám v příjemném odpoledním sluníčku dá zabrat. Fouká totiž velmi ostrý, silný a studený vítr, který nás je schopen v nestřeženém okamžiku pěkně popostrčit. Ale nakonec to všechno ustojíme a na vrcholku si dáváme zaslouženou odměnu v podobě plechovky s pitím.

Sedíme na útesu, kocháme se pohledem na město a užíváme sluníčka. Fotíme, popíjíme a je nám líto, že takové krásné počasí jsme tu ve Skotsku měli jen výjimečně. V půl osmé se začínají stíny prodlužovat a sluníčko je na nejlepší cestě zmizet za obzorem. Nejvyšší čas vyrazit také. Do „hotelu“ to máme sice jen kousek, ale začíná mě bolet břicho, tak raději zrychlíme.

V našem krásném ubytování chvilku relaxujeme, brouzdáme po internetu a mentálně se připravujeme na zítřejší konec dovolené. Balení necháváme na ráno, tak si jen dáme příjemnou očistu ve sprše a pak se zaboříme do voňavých peřin. Dobrou poslední noc!