Po zkušenostech s plánováním expedice v Irsku už to letos bylo o dost jednodušší. V první řadě jsem si opět pohrál s různými agregátory trailů typu AllTrail.com a udělal si hrubou představu o tom, kolik kilometrů mě čeká, abych ostrov obešel tak nějak kolem dokola a shlédl ta úplně největší lákadla. První výsledek byl kolem 430 kilometrů, což s mírným přifouknutím irských 9 dnů chození vypadalo realizovatelně. Navíc bych se vešel i do zbývající letošní dovolené.

Druhým krokem bylo ukotvení expedice do kalendáře. Nechtěl jsem letět v hlavní sezóně o prázdninách, ale zase jsem si chtěl užít hodně tepla a sluníčka, kterých se mi v Irsku hrubě nedostávalo. Navíc jsem neměl v úmyslu tahat stan, což předpokládalo minimální srážky, takže jsem to směroval někam do druhé poloviny června. V práci sice končí fiskál, ale oni to beze mě nějak zvládnou…

Třetím bodem na položce v seznamu bylo zajištění letenky. Z Prahy toho na Tenerife moc nelítá, respektive ne přímo. Měl jsem možnosti letět buď se zahraniční společností s přestupem a celkovou délkou letu kolem 15 hodin, nebo bez přestupu s českou dovolenkovou nízkonákladovkou SmartWings.com. Ta sice nemá nejlepší pověst, ale přímý let s časem kolem 5 hodin byl až moc silným lákadlem, proto jsem zkousl i mírně vyšší cenu a objednal si let na 19. června tam a 1. července nazpátek za bratru 10 tisícovek našich peněz.

Poslední bylo zajištění noclehů. Plánoval jsem tři typy přenocování – pohodlné pod střechou v nějakém hotelu nebo penziónu, pod širákem v hamace a pod širákem na zemi na karimatce. Vzhledem k dostatečnému předstihu nebyla o hotely nouze, takže stačilo si vybrat, v ceně do 100 euro za noc jich bylo víc, než dost. Zato o spaní pod širákem jsem se rozmýšlel docela dlouho. Ono se to totiž na Tenerife tak nějak na divoko tak nějak nesmí. Respektive je to taková šedá, nebo spíš hodně tmavo-šedá zóna – rozhodně je zakázáno v přírodě na divoko kempovat, ale pokud jde o „nouzové“ přespání od soumraku do svítání, podle mnoha cestovatelů je to tolerované. Samozřejmostí je schovat se někde v ústraní, nedělat bordel a ideálně ani nerozdělávat oheň. Což jsem stejně ani neměl v úmyslu, nechtěl jsem si brát žádné vaření kromě chemických pytlíků, které se navíc nakonec ukázaly jako nefunkční…

Pro legální přespání v přírodě je tu k dispozici i ne tak hustá síť kempů, do kterých se ovšem musíte předem registrovat, získat takzvané permiso. Což je komplikace především proto, že rezervaci je možné provést maximálně 15 dnů předem – pro plánování mého stylu naprosto nevhodné. Já přece musím dopředu s jistotou vědět, že v daném místě budu moct zůstat – na rozdíl od karavanu nemám možnost za půl hodiny přejet 30 kilometrů jinam, a jeden plný kemp mi může rozbourat celý program. Proto jsem se rozhodl to risknout a s dodržením všech pravidel pro bivakování na tajňačku přespávat podle potřeby tam, kde to zrovna budu potřebovat.

Permisos jsou nicméně potřeba nejen do kempů, ale i na některé obzvlášť vypečené atrakce. Výhodou je, že jsou vesměs zdarma, stačí se jen online zaregistrovat. Což je zároveň i nevýhoda, protože registrací je na každý den jen velmi omezený počet (někdy třeba jen 15!), jsou hned pryč a kromě výšlapu na poslední úsek Pico del Teide a možnost přespání pod vrcholkem je možné se registrovat zase jen maximálně 15 dnů předem. Shodou okolností se mi ale nakonec podařilo získat všechny permisos, které jsem chtěl – na přespání v prostoru Pico Viejo, na ranní výstup na vrchol Pico del Teide, na možnost projít se lesem Parque Rural de Anaga a na možnost prozkoumat krásy pralesa El Piajaral. Během několika intenzivních plánovacích dnů se mi podařilo všechno uplácat dohromady do jednoho komplexního celku a mohl jsem se začít těšit na druhou polovinu června na odlet.

Jenže těšení se ukázalo být malinko předčasné. První komplikací se ukázal být požár v druhé polovině loňského roku. O tom jsem sice něco zaslechl, ale jelikož pořád někde hoří, nevěnoval jsem tomy velkou pozornost. Což byla chyba. Nejhorší požár za posledních 40 let spálil za 4 měsíce trvání zhruba 15.000 ha národního parku, obvod požářiště měřil přes 90 kilometrů! A největší paseku nadělal na území mezi El Portillo a La Esperanza, kudy jsem chtěl jít hned dvakrát – na východ i zpátky na západ. Nakonec jsem se rozhodl přehodnotit své plány s tím, že směrem na východ popojedu z Puerto de la Cruz do San Cristóbalu de la Laguna autobusem, a zpátky už to nějak projdu jižní stranou masivu, v nejhorším po silnici.

Druhá jobovka přišla v půlce dubna. Ze správy parku mi oznámili, že se moje povolení na přespání a následný výstup na Teide ruší z důvodu odstřelu přemnožených invazivních muflonů… Odstřely se pravidelně provádí 3x týdně 4 měsíce v roce, ale v červnu jen výjimečně. Letos jen jeden jediný den. A já se při výběru data výstupu neomylně trefil právně do něj… Takže se moc omlouvají, ale že bych nestihl sestoupit (střílí se už od sedmi od rána), a proto z bezpečnostních důvodů musím jít jindy. Naštěstí na rozdíl od výstupu během provozu lanovky je o výstup bez podpory techniky výrazně menší zájem, takže registrace dvou nových permitů byla otázkou několika minut. A změna trasy tak, abych na Teide začal výstup až v 17:00 a do té doby se trochu zabavil, netrvala o moc déle.

Poslední test mých nervů provedl náš národní letecký dopravce (objednával jsem přes ČSA), který mi 3 týdny před odletem v 19:55 večer napsal, že z technických důvodů musí můj let  na Tenerife přebookovat o den později na 20.6. WTF??? Na infolince pracujují jen do osmi, takže jsem si užil přjemnou noc plnou stresu – odlet o den pozeději by mi naprosto zruinoval první polovinu pobytu. Naštěstí se ráno ukázalo, že není problém mi let přebookovat i směrem dozadu, takže jsem nakonec měl letět už 18. Stálo mě to sice jednu noc v hotelu navíc a trochu šachování s dovolenou, ale zato jsem si mohl v klidu odpočinout a odpustit si plánovaný „letmý start“ treku hned po příletu.

Týden před odletem jsem začal finalizovat výbavu. Základem byla samořejmě sestava pořízená primárně pro Irsko, ale udělal jsem pár změn, o kterých jsem se rozepsal na samostatné stránce. I tentokrát se budu věnovat jen těm nejdůležitějším věcem, protože, o tom, že každému nakonec vyhovuje něco trochu jiného, jsem už psal mockrát.

No, a pak už jsem se jen mohl těšit na další várku zážitků a dobrodružství.

Vzhůru na Tenerife!

Nadešel den D, den začátku mé velké expedice na Kanárské ostrovy. Můj let odlétal z pražského letiště přesně v poledne, takže jsem stihnul stavit se ještě v práci a na poslední chvíli si v Arkádách koupit náhradní telefon, levný historický iPhone SE. Den předtím jsem totiž sám sebe vyschýzoval s tím, že sice mám všechno jištěné, ale pokud přijdu o telefon, jsem v háji… Takže jsem utratil pár tisícovek za druhý mobil a cestou na letiště a na letišti ho ještě doinstaloval a dokonfiguroval.

Jinak šlo vše jak na drátkách – na cestu na letiště jsem zvolil nový, megadlouhý trolejbus z Veleslavína. Na letišti jsem si nechal obalit batoh fólií, obratem ho nechal odbavit na přepážce a vydal se k bezpečnostní kontrole. Ani tam nebylo narváno, bez čekání jsem prošel a rán ani nepípnul. To vše jsem stihnul za 14 minut od vystoupení z autobusu, proto jsem měl dostatek času věnovat se telefonu. Za jídlo a pití jsem neutrácel, přišlo mi logické, že na 5 hodin dlouhém letu dostanu něco k jídlu.

S mírným zpožděním nás pustili do letadla a brzy nato jsme už letěli nad sluncem zalitou českou krajinou. Já se kochal pohledem na Studenec, Krakovec a Křivoklát, kde jsem před pár týdny pobíhal v rámci Rakovnické 100, jinak to začala být tradiční letecká nuda. Letadlo bylo malé, místa na nohy málo, a když nám navíc oznámili, že kvůli silnému protivětru poletíme pomaleji, než je obvyklé, raději jsem se začetl do eKnížky, co jsem si vzal s sebou.

Po chvíli se palubní rozhlas ozval znovu a milá letuška nám oznámila, že jídlo není součástí letenky, takže nic nedostaneme. Abychom neumřeli hlady, můžeme si něco koupit z aktuální nabídky minibaru. Minibageta a třetinka limonády v plechovce za krásných 199 korun mě nijak neoslovila, ale opakované kručení v břiše mě nakonec přemluvilo vytáhnout zpoza plastového krytu iPhonu záložní 200-korunovou bankovku a vyměnit ji za krátký gastronomický zážitek. Snažil jsem se jídlo si trochu šetřit, nicméně za čtvrt hodiny bylo hotovo. Tak alespoň, že to je přímý let…

Zbytek cesty už proběhl naprosto bez vzrušení, turbulence žádné, občas se za oknem objevilo další letadlo, jinak nuda, nuda a nuda. Po 4 hodinách a 30 minutách se za oknem objevil první z Kanárských ostrovů a pak už to šlo ráz na ráz. Během přistání jsem se mohl pokochat nejvyšší horou Španělska Pico del Teide, na kterou bych chtěl po pár dnech vylézt, vzápětí to jen mírně drclo a byli jsme na zemi.

Busem do Los Cristianos

Na Kanárech je horko a větrno. Konkrétně v mém případě na Tenerife, přesněji jeho jižní straně. Vařící se kafe, které jsem si v příletové hale koupil, jsem tak ani nedopil. S prázdnýma rukama jsem se šel na informace poptat, jak se autobusem dostanu do městečka Los Cristianos, respektive jeho části Playa de las Américas. A když už se v Duolingu tak dlouho mořím s krásným jazykem, zařekl jsem se, že ho tady budu používat co nejvíc, takže jsem se ptal španělsky. Slečna v informacích byla velice nápomocná, pochopila, o co mi jde, a na malý lísteček mi napsala číslo autobusu, číslo terminálu a název stanice, kam se mám dopravit.

Jeden autobus mi bohužel ujel přímo před nosem, ale další jel už za 20 minut. Lístek se dal koupit přímo u řidiče, stál necelé 4 Eura a po dvaceti minutách klidné jízdy jsem byl na místě. Pak už to bylo jen pár stovek metrů pěšky a stál jsem před hotelem Catalonia Oro Negro, kde jsem měl domluvenou první noc.

Noc v hotelu Catalonia Oro Negro

V recepci jsem zase španělsky pověděl, co mám na srdci, a slečna mi anglicky odpovídala, co potřebuje ona. Po krátké chvíli jsme se domluvili a já s kartami do dveří a instrukcemi o provozní době bazénů (mají tu dva, jeden na střeše!) a snídani vyrazil do pokoje. Fakt luxusního pokoje s balkónkem, umístěném hodně vysoko, tuším v 11. patře. Ale dlouho jsem se tam nezdržel, s batůžkem a kreditkou jsem vyrazil k pláži trochu se pokochat a trochu něco pojíst.

Bylo skoro 7 večer, ale na sluníčku to pořád pálilo o 106. Došel jsem na pláž k promenádě a pozoroval cvrtkot. Očividně jsem nevypadal jako typický solventní turista, protože z desítek naháněčů a prodejců všeho možného mě neoslovil ani jediný. Tak jsem nakonec zapadl do McDonalda a koupil si chutnou a vyváženou večeři. Kalorie se budou hodit, počítám, že následující dny budou dost náročné. Usadil jsem se na kámen na pláži a za klidného šplouchání Atlantiku ji celou spořádal.

Na zpáteční cestě jsem se stavil v místním supermarketu a koupil si pár plechovek piva a něco na zakousnutí na večer i na zítřek. Na pokoji jsem si pustil TV a po krátkém zvažování, zda se nepodívat k tomu bazénu na střeše, šel spát. Zítra mi to začne, tak ať jsem odpočinutý!