Stejně jako většina ostatních pochodů organizovaných tímto spolkem začíná i letošní Tlapička už o šesté ráno, proto je sobotní budíček hodně časný. Tradiční večerní příprava se ráno vyplatí dvakrát, proto bez problémů stíhám vlak jedoucí z Hlavního nádraží pár minut po páté a vyrážím směr Beroun. Letošní Tlapička je totiž trochu zvláštní, nejdelší „padesátky“ jsou totiž připraveny hned dvě. První, začínající i končící na nádraží Karlštejn, zavede účastníky zpět do Prahy, respektive na její západní okraj. Na této trase se rovněž budou rozdávat pohárky pro pět nejrychlejších. Naproti tomu druhá trasa vede do stejného cíle z Berouna a účastníci zde budou bojovat pouze o čest.

U mě bylo rozhodování o trase celkem jednoduché. Můj první a zatím jediný letošní pochod nazvaný S Trilobitem Zimou Nezimou vedl právě oblastí Karlštejna a Mořiny, takže jsem vzal zavděk druhé variantě vedoucí navíc kolem Koněpruských jeskyní, kde jsem nebyl snad… no dlouho. Proto jsem s vlakem dojel až do Berouna a přesně v 6 ráno se hlásil na startu.

Zatímco na předchozím pochodu bylo ve stejný čas dost narváno a registrace se protáhla skoro na čtvrt hodiny, zde jde všechno jak na drátkách. Organizátor přijel stejným vlakem, proto si teprve vybaluje své nádobíčko. Ale protože jsme na startu asi 4, z toho jen dva chceme jít nejdelší trasu, máme za minutu hotovo a můžeme vyrazit. Vymotám se z prostoru vlakového i autobusového nádraží a na mostu přes železniční trať se poprvé zhluboka nadechnu – jsem zase na pochodu!

A hned se rozkašlu… Máme tu totiž malou inverzičku, takže vzduch kolem je všechno jiné, jen ne čistý a svěží. Ale snad se to zlepší, předpověď je docela příznivá. Utáhnu boty a začínám stíhat druhého pochodníka, který mi mezitím trochu utekl. Skrz městské části Zavadilka a Jarov začínám nabírat první výškové metry a když míjím lom Kosov, jsem již ve vedení. Naposledy si prohlížím Beroun zahalený v mlze a smogu, a pod skoro jasnou oblohou začínám sestupovat k vodní nádrži Suchomasty.

Nad hladinou se vznáší lehký opar, sluneční paprsky nesměle prosvítají mezi stromy, je krásné jarní ráno. Kousek cesty po zelené značce nyní vede po silnici, ale u Havlíčkova Mlýna je rozcestí a po mírně podmáčené louce přicházím po žluté značce k dnešní první výzvě, stoupání k Aksamitově bráně. A nutno podotknout, že je to pěkně ostrá první zkouška, především úvodní pasáž kolmo na vrstevnice mi dává zabrat. Po sto metrech prudkého a klouzavého stoupání se sklon kopce přeci jen mírní a až na vrchol je to už příjemnější výšlap.

Přírodní útvar Aksamitova brána, kolem které těsně pod vrcholem procházím, je pozůstatkem vstupního portálu bývalé jeskyně, jejíž strop se v 19. století propadl. Je to největší skalní brána Českého krasu. Když se snažím popadnout dech, mám se alespoň čím pokochat. A nesmím si zapomenout označit kartičku, je tu také samokontrola. Na samotném vrcholu je pár pěkných vyhlídek, mimo jiné na obec Tmaň, kde jsem byl před pár lety na Štědrovečerní mši.

Po okraji velkolomu Čertovy schody přicházím ke Koněpruským jeskyním. Největší lákadla se samozřejmě ukrývají pod zemí, ale i tak jsem trochu zklamán. Kromě velkého prostranství je tu jen samoobsluha (samozřejmě zavřená), jak vystřižená z týdeníku o budování reálného socialismu a několik laviček, o kus dál z kopce pak zbrusu nové parkoviště vybudované s laskavou a štědrou podporou EU. No nic, radši popoběhnem…

Kousek po silnici, pak po polní cestě, pak zas po silnici a ještě jednou polňačka. Trochu méně záživný úsek. Zábavnější se to stává až s výšlapem na kopec zvaný Koda, kde mě čeká druhá samokontrola. Trochu to tady znám, nejsem tu poprvé. Cestou míjím několik cyklistů, jinak jdu sám. Po stoupání následuje prudké klesání, dost to klouže. Začínám litovat, že jsem si nevzal hůlky. Ale dám to bez ztráty kytičky a než se naději, jsem v Srbsku. Vesnici, ne zemi. 🙂 Přecházím přes most přes Berounku a na tradičním místě na náměstí u kapličky je první živá kontrola. Dostávám razítko, o pár desítek metrů dál si nakupuji drobné občerstvení, a takto vybaven jsem připraven na další cestu.

Ze Srbska je to stále do kopce. Jdu po zpevněné polní cestě a je mi fajn, tělo zatím funguje na jedničku. Vzhledem k zanedbanému tréninku je to trochu s podivem, ale je to tak. U bývalé Kubrychtovy boudy se vydávám po červené do ještě prudšího kopce a zase si užívám trochu toho blátivého klouzání. Naštěstí je to jen kousek, a když začínám táhlé klesání k Dubu sedmi bratří, místu druhé živé kontroly, celý kopec sbíhám.

U dubu je celkem živo, sbíhá se tu totiž několik dalších tras, možná dokonce všechny. O společnost nestojím, tak si jen nechám dát razítko a pokračuji v pochodu. Nyní mě čeká táhlé dlouhé stoupání až k několika známým, více či méně zatopeným lomům. Prvním je Malá Amerika, na kterou jen hodím oko a běžím dál. Lom Kanada skrz hustou vegetaci ani nevidím, zato lom Mexiko si prohlédnu dostatečně. U, na jeho okraji stojícím památníku politických vězňům, totiž má být samostatná kontrola číslo 3. Ale i přes veškerou snahu mojí i několika příchozích pochodníků ji nemůžeme najít. Nedá se nic dělat, políčko SK3 v kontrolní kartičce prostě vyplněné nebude.

Pokračuji v cestě kolem lomu Velká Amerika. Je vidět, že tudy už prošlo dost pochodníků, pěšinka je totiž rozrytá a blátivá. Hodně to klouže, tak místo běhu jen poskakuji mezi ostrůvky sušších míst. Naštěstí to netrvá moc dlouho a za chvíli už peláším po žluté značce z pěkně prudkého kopce dolů, do Mořiny, kde je pro změnu živá kontrola číslo 3.

Protože je přímo na náměstí, u turistického rozcestníku, nacházím ji bez obtíží. Je doslova obsypána pochodníky lačnícími po razítku, tak mi chvilku trvá, než se probojuji až ke stolečku. Ale odměna v podobě modrého trilobita je dostatečnou motivací. S takto vylepšenou kontrolní kartičkou procházím skrz Mořinu a po polní cestě začínám mírně klesat do Dolního Roblína. Cestou prohodím pár slov s neznámým pochodníkem, podle trička účastníka Krakonošovy stovky, a po krátkém odpočinku vyrazím zase zostra do kopce do Roblína a Vonoklas.

Rozcestník Vonoklasy má v dnešním pochodu poměrně významnou roli, uvidím ho totiž hned třikrát. Teď je to poprvé, tak se nezdržuji a dle instrukcí v itineráři mířím po zelené a červené značce k restauraci Na Vyhlídce, kde je čtvrtá živá kontrola. Od sympatické paní kontrolorky dostávám další razítko a po občerstvení v podobě kombinace piva a malinovky utahuji boty a dávám restauraci vale. Po stejné cestě se vracím pár stovek metrů a po několika minutách si mohu odškrtnout druhé setkání s rozcestníkem. Tentokrát se zdržím trochu déle, protože musím vymyslet, kam vlastně dál. Ale díky GPS a itineráři to nakonec zvládnu a vydávám se po zelené turistické značce na sever do Třebotova.

Počasí mi stále přeje, ale začíná se zatahovat a trochu klesá teplota; snad nebude pršet. Trasa vede vesměs polními cestami, občas po silnici, občas lesem. V Třebotově mě velmi příjemně potěší několik dětí, které mě nezávisle na sobě samy od sebe pozdraví. Asi stárnu, ale začínám si podobných věcí všímat a nedá se říct, že by to byla samozřejmost. Spíš naopak… Mírně optimistická nálada mi vydrží až na Kulivou horu, kde ztratím pár minut hledáním čtvrté samostatné kontroly. Nakonec ji naštěstí najdu, další prázdné okénko v kontrolní kartě by bylo nepříjemné…

Další zastávka je v Černošicích. Nohy už začínají bolet, ale pořád je to v snesitelných mezích. Snažím se popobíhat, proto kilometry ubíhají přijatelným tempem.V hotelu Slánka si nechám dát předposlední razítko, odolám touze po něčem studeném a mírně alkoholickém, a po modré turistické značce se začínám blížit k… ano, k Vonoklasům. Po necelých sedmi hodinách přicházím k rozcestníku na náměstí naposledy a po krátké konzultaci s itinerářem pokračuji směrem k hospodě Na Vyhlídce.

Tu ale tentokrát míjím bez zájmu a bez zastavení mířím skrz Karlické údolí k Mořince, předposlední obci na trase. Spěchám, především proto, že obloha se tváří stále méně přívětivě a déšť zdá se být nevyhnutelný. Nicméně počasí umí překvapit, místo deště se pár kilometrů před cílem spustí mírné krupobití. Trvá sice jen pár minut, ale i tak to není dvakrát příjemné.

Naštěstí to do cíle mám už jen 15 minut včetně focení, tak mě to zas tak moc netrápí. Propletu se mezi davy turistů v podhradí našeho proslaveného hradu, a po krátké cílové rovince si do seznamu dokončených pochodů můžu přidat i letošní Tlapičku. V cíli jsem ještě svědkem debaty organizátorů s jedním pánem vyžadujícím doklad o zaplacení 30 korunového startovního poplatku, ale pak už dostanu diplom i já a pochod pro mě definitivně končí. Děkuji ještě organizátorům a jdu si koupit lístek na vlak. Tak za za rok!

Na závěr malá statistická rekapitulace. Celý závod měřící 52 kilometrů jsem zvládl za 8 hodin 12 minut průměrnou rychlostí 6,3 kilometrů za hodinu. Během závodu jsem nastoupal a sestoupal 1460 metrů. A protože jsem startoval mimo oficiální “závodní” trasu, srovnání s ostatními není.