Je přesně jedna minuta po půl dvanácté večer a já se z Hlavního nádraží vydávám vlakem směrem na sever do Ústí nad Labem, kde přestoupím na jiný vlak do Teplic, abych nakonec spolu s dalšími závodníky a pochodníky dorazil do Dubí kousek od hranice s Německem. Protože právě tam odstartuje již 16. ročník 55 kilometrů dlouhého pochodu s názvem Quo Vadis aneb Vítání jara na Milešovce, organizovaný partou kolem Petra Malého.

Cesta probíhá klidně a plynule. Připlatil jsem si za první třídu, protože s pátečními vlaky mám dost negativních zkušeností a nerad bych 2 hodiny strávil ve stoje někde u záchodků. Podle plánu v jednu ráno přestupuji do jiného vlaku v Teplicích a o 20 minut později se spolu s téměř stovkou dalších nadšenců do dálkové turistiky a trailového běhání mačkám ve speciálním autobuse vypraveném jen pro nás. O dalších 15 minut později jsme na okraji Dubí na autobusové smyčce a začíná prezence.

Ta je drobnou a naštěstí jedinou pihou na kráse tohoto závodu, protože trvá skoro 40 minut, než je všechno hotovo a všichni mají k dispozici itinerář a kontrolní kartu. Problémem přitom není čekání, ale spíš teplota jen lehce nad bodem mrazu. Postupně se tak na asfaltové ploše ozývá stále více kašlání a smrkání, prokládané poskakováním a dřepováním vymrzlých postaviček. Ale nakonec je všechno zvládnuté a my se přesouváme pár desítek metrů na start, odkud se pět minut před půl třetí ráno vydáváme na cestu.

Nemám ambice na první místa, proto se držím vzadu. Navíc, když se snažím zapnout čelovku, která stále svítí jen červeně a nenechá si domluvit, propadám se až na samotný chvost startovního pole. Začínám být trochu nervózní, protože bez čelovky se noční závod chodí špatně (no dobrá, mám ještě náhradní, ale tahle je lepší:). Po vyndání baterky se naštěstí čelovka umoudří a já můžu začít závodit.

Trochu popoběhnu a předbíhám pár lidí, ale za chvilku asfalt končí a začíná ostré a klikaté stoupání na Strážný vrch. Pěkně zostra za sebou jdeme jak káčátka, takže za pár minut už je mi teplo a musím si rozepnout bundu. Po několika stovkách metrů se napojujeme na širší lesní cestu a já můžu zase začít popobíhat. Ale s rozumem, protože se pořád více či méně prudce stoupá. Terén je zatím dobrý, občas trochu bláta, ale jinak nic extra. Značení mimo turistické trasy je díky reflexním prvkům skvěle viditelné. S rostoucí nadmořskou výškou roste počet bílých ploch kolem cesty, od nadmořské výšky kolem 600 metrů už je sněhová pokrývka souvislá a stále roste. Ale je ušlapaná a uježděná, pohyb v ní mi nečiní problém. Zato viditelnost dramaticky klesá, začíná padat mlha spojená s drobným mrholením se sněhem, zvedá se ostrý vítr a teplota padá pod bod mrazu. Prostě vítáme jaro. 🙂

Za 70 minut mám v nohách 6,5 kilometru a jsem na rozcestí Přední Cínovec. Tady nepřízeň počasí kulminuje, takže se nijak nezdržuji a pádím dál, protože o 500 metrů dál má být první samostatná kontrola. Po pár minutách zvolňuji tempo, rozhlížím se, ale nikde nic. Na GPS mi to ukazuje 500 metrů, pak 600 metrů, 700 metrů, 800 metrů od rozcestí a stále nic. Zastavuji se a začínám si nadávat, protože vynechat další kontrolu ve druhém závodě po sobě je vážně ostuda. Doháním skupinku běžící přede mnou, ale nikdo z nich kontrolu taky nenašel. Spolu s jedním dalším běžcem se otáčím a běžím asi 300 metrů zpátky na druhý pokus, ale nikde nic. Potkáváme další skupinku, která nám rovněž potvrzuje, že kontrola prostě zmizela. Sice mám pořád pochyby, ale nakonec se otáčím za jdu si tento úsek proběhnout potřetí za sebou. O další 4 kilometry dál se přede mnou v mlze vynoří hotel na Komáří Vížce a u něj druhá kontrola s autem plným teplého čaje, Kofoly a jiných dobrot.

Moje první otázka se týká první kontroly. Na rozdíl od předchozího závodu je tentokrát odpověď milosrdná – K1 někdo ukrad, nenašel ji nikdo. Tahle informace mě zahřeje ještě o trochu víc, než teplý čaj se spoustou cukru, a po kraťounké pauze pokračuji dál úsekem v itineráři označeným výstrahou „dolů pod lanovkou, sledovat sloupy, místy náročný terén“. Realita je však ještě horší. V první polovině 3500 metrů dlouhého prudkého klesání je hustá mlha, takže najít sloup je umění a držet se mezi nimi natažených lan čirá utopie; nejsou prostě vidět. I když je terén relativně schůdný, držet správnou stopu je problém, několikrát mírně bloudím a blahořečím svoji GPS, bez které bych v okolí Komáří Vížky běhal ještě teď.

Zhruba v polovině kopce se sice mlha roztrhá, ale oslavy jsou hodně předčasné; následující kilometr je takový, že by se za něj nemusela stydět ani Pražská stovka. Průměrná rychlost klesá ke 3 km/h, nohy pálí jak čert, několikrát se jen tak tak udržím na svahu (který je pro zpestření klopený nejen směrem do údolí, ale i do strany), zakopávám o kořeny, rozdírám si nohy o ostružiní… Prostě si to užívám. 🙂 V duchu „děkuju“ organizátorům a zároveň si nadávám, že jsem z nějakého tupého duševního rozpoložení nepovažoval za nutné vzít si na tento závod trekové hole…

Ale každý kopec jednou končí a od třetího sloupu, na kterém je umístěna třetí kontrola, už je to dolů jen kousek. Když jsem konečně pod dolní stanicí lanové dráhy na okraji města Krupka, mám z toho takovou radost, že po zdolání místní Křížové cesty přehlédnu odbočku a opět si přidám pár desítek metrů navíc. Pokračuji dál tichým městečkem, míjím místní základní školu a dál pokračuji po zelené značce do polí. Po průchodu podchodem pod železniční tratí sleduji značku, když po 200 metrech kontroluji GPS, ukazuje, že jdu blbě. Chvilku bádám, čemu dát přednost, ale nakonec zvítězí elektronický navigátor. Dalších 300 metrů navíc, achich ouvej…

Začíná svítat. V části Teplic zvané Sobědruhy je několik rybníků a také čtvrtá kontrola. Kontrola oranžovým fixem proběhne bez problémů, ale podmáčený terén má za následek poněkud nepříjemné čvachtání v botách. Opět blahořečím ponožky z Merina, nohy jsou sice mokré, ale po několika minutách zase příjemně v teple. Navíc se na dalších kilometrech zase zahřeji, začíná se stoupat k hradu Doubravka. Jako malé zpestření při tom všem šlapání (do kopce) se jeví polonahý německý „turista“, který je ve svém autě schovaném za polorozpadlou budovou v živé „diskuzi“ s blonďatou „stopařkou“, a který určitě nechápe, kde se tady v sobotu v 6 ráno bere tolik lidí…

Kopec k hradu je sice prudký, ale relativně krátký, takže se už za pár minut zahřívám dalším čajem a nechávám se zapsat sympatickým pořadatelem na kontrole číslo 5. Sešla se nás tu malá skupinka, kromě čaje snídáme i obložený chleba nebo nějaké sušenky. Ale ani tady není důvod se moc dlouho zdržovat, vdechnu chleba a jsem zase na cestě. Tentokrát v první fázi asfaltové a dost prudké, takže nohy bolavé ze srázu pod lanovkou bolí víc a víc. Naštěstí to trvá jen necelý kilometr, pak trasa zahne do lesíka, kde se kluše přeci jen lépe.

Další kilometry vedoucí nejdříve kolem teplického sídliště a pak zahrádkářskými koloniemi nejsou ani těžké, ale ani záživné. Jediným zpestřením je šestá kontrola u několika staletých dubů, i bez listí vypadají ty stromy hodně majestátně. I když jedna dobrá věc se tu přeci jen přihodila, na šesté kontrole se závod láme do své druhé poloviny, což o kousek dál slavím důkladným promazáním choulostivých partií; nějak to tam začínalo drhnout…

Ani další dva stále blátivější kilometry do obce Pytlíkov a dál do Lbína mi v paměti dlouho nevydrží. Zato vyhlídka na Supím vrchu mi vynahradila nejen posledních pár méně záživných kilometrů, ale i 100 výškových metrů, které jsem musel vyšplhat. Po odškrtnutí políčka ze sedmé kontroly si proto dal dávám pár minut oraz a trochu se kochám pohledem do dálky. Dostatečně „vykochán“ začínám sestupovat do vesnice Hradiště, kde se na místním vlakovém nádraží vyskytne první tajná kontrola s výborným občerstvením a domácí buchtou jako bonusem. S místním dobrovolníkem prohodím pár slov a hlavně doplním energii, protože od teď se bude skoro 10 kilometrů jen a jen stoupat. Ovšem za odměnu se pak budu moct pokochat výhledem z Milešovky!

Z počátku se jde vesměs po silnici, takže jsem rád, když se po pár kilometrech odbočí na polní cestu. Radost však trvá jen krátce, protože mě i pár dalších pochodníků se psem tu čeká nefalšovaná bahenní lázeň. Bláta je po kotníky a já se vracím ke svému oblíbenému popěvku „kdepak ty joudo hůlky máš…“. Ale když pominu místy hodně nepříjemnou cestu, jde se krásným lesem, všude je ticho, prostě krásné březnové ráno.

Kousek od obce Černčice poprvé spatřím Milešovku. Je krásná, ale s výhledy to asi nebude tak žhavé, špička se ztrácí v mracích. A ani cesta asi nebude úplně snadná, protože od půlky kopce je vidět sníh a led. Za vesnicí je u místní ovčí farmy rozcestník, podle kterého je to na vrchol 2 kilometry. Že to ale budou hodně náročné kilometry je jasné už po pár metrech, protože je i tady bláta po kotníky. Úporně se drápu nahoru a těším se na to, až bude cesta trochu zmrzlá a zpevněná. To se mi zhruba v polovině kopce sice splní, ale místo klouzajícího bahna mě trápí klouzající led. 500 metrů se s tím snažím bojovat, ale nakonec rezignuji a vyndavám z batohu nesmeky. Boty mám sice jak prase, ale co se dá dělat, bezpečnost především.

Když jsem po 8 hodinách na cestě konečně nahoře, blahořečím organizátory, kteří zajistili otevřenou chatu už dopoledne. Vcházím dovnitř, do kontrolní kartičky si dávám razítko a u baru si objednávám zelnou polévku (skvělou), Kofolu, pivo a vodu. Trochu neplánovaná přestávka se sice protáhne na dvacet minut, ale ničeho nelituji. Jen se mi po takové době moc nechce do nečasu venku; je už zase pod nulou, hustá mlha by se dala krájet a vítr dává jasně najevo, že tady si na jaro ještě trochu počkají.

Cesta dolů je i díky nesmekům pohodová a celkem rychlá. Subjektivně mi sice přijde méně zmrzlá, než cesta nahoru, ale několik pomalu jdoucích turistů i dalších závodníků je očividně jiného názoru. Pod kopcem nesmekům děkuji a doufám, že už je dneska nebudu potřebovat. Do Velemína to jsou ještě 4 kilometry, ale vesměs z kopce dolů, tak snad to půjde rychle. I když už toho mám tak akorát, takže popobíhám jen sporadicky. Nejvíc se ale bojím toho, že mě závěrečné kolečko z Velemína zavede na v dálce se tyčící špičatý kopec ne nepodobný Milešovce.

Za 45 minut jsem v motorestu, kde je kromě průběžné K10 i cíl. Závistivě pokukuji po lidech, co už mají celou trasu za sebou, ale nedá se nic dělat, ještě zhruba 7 kilometrů dlouhý okruh mě čeká. Naštěstí se ale nepůjde až na ten špičatý kopec zvaný Lovoš, ale „jen“ ke zřícenině hradu Oparno. Takže vyrážím, procházím centrem Velemína a po modré značce ukrajuji podél Milešovského potoka poslední kilometry. Poslední kontrola je sice pod hradem, ale nijak nespekuluji a drápu se po zelené na poslední větší kopeček dnešního dne. Na nějakou prohlídku ale nemám sil, tak si jen fotím rozcestník u hradu a přes obec Chotiměř se vracím zpátky do Velemína.

Po 10 hodinách a 17 minutách jsem konečně v cíli. Nechám si dát diplom a pak si za odměnu dopřeji jedno pivo. Na víc není čas, za necelou hodinu jede autobus do Lovosic, odkud se vrátím do Prahy. Společnost mi bude dělat již zmíněný sympatický pár se psem, se kterým jsem se valnou část závodu naháněl, a který mi v cíli nadělil celou jednu minutu. Ale už teď je mi jasné, že se tohoto závodu neúčastním naposled. Bylo to prostě super!

Na závěr tradiční rekapitulace. Podle Garmina jsem ušel a uběhl 55 kilometrů a zdola převýšení skoro 2 kilometry. To celé mi trvalo 10 hodin a 17 minut, z čehož jsem necelou hodinu odpočíval. Z 92 účastníků na startu jsem skončil na skvělém 32. místě, ztráta na vítěze činí 4 hodiny a 1 minuta.