Rakovnická 100 2024 aneb Spartan Race na Křivoklátsku

Jednou z méně hezkých lidských vlastností je schopnost začít brát opakující se hezké věci jako samozřejmost. O to větší šok pak nastane, když je to jednou jinak… Kolem Rakovníka jsem pobíhal a pochodoval už 4x a pokaždé by se počasí dalo označit jako přinejmenším hezké, někdy až krásné, vždy ale zcela bez srážek. Četné přeháňky před závodem spolu s mizernou předpovědí a ne zrovna vydatným spánkem mi proto v sobotu v půl čtvrté ráno zatemnily mysl natolik, že zalézt zpátky do postele a pokračovat ve spánku se mi jevilo jako to nejlepší řešení. Naštěstí se mi chmury rychle povedlo zahnat, a tak jsem o půl hodiny později už v plné polní seděl v autě a mířil na Prahu.

U nejbližší benzínky jsem doplnil palivo do auta a dvě maxi-plechovky Red Bulla pro sebe a pokračoval v klidné cestě na západ. Na silnicích bylo pusto a prázdno, počet bláznů ochotných vstávat v sobotu ještě za svítání byl minimální. Do Rakovníka jsem tak dorazil přesně podle předpovědi Waze hodinu před startem, pro nás pochodníky a běžce plánovaným na 6:10. Na mém oblíbeném parkovišti kousek od Benziny (teda pardon, Orlenu) bylo už plno, zaparkoval jsem proto v jedné z bočních ulic a ihned vyrazil k registraci.

Na náměstí v prostoru startu už to celkem žilo. Pod přístřešky schovaní organizátoři pilně odbavovalli jednotlivé žadatele, na mě vyšel Olaf. Po krátké konverzaci mi podal kontrolní kartičku s číslem 719, do připravené sklenice jsem vsunul bankovku přiměřené hodnoty a vydal se zpátky k autu, doobléknout se, přezout a připravit na start. Teplo sice vypadá jinak, ale po zimní otužovací kůře je má tělesná schránka přeci jen odolnější, proto mám na sobě jen kraťasy a tričko s krátkým rukávem. Teplejší merino mám ale pro jistotu v batohu. Zamykám auto a vracím se do prostoru startu.

Tak dneska to Rosničkám vyšlo. S úderem šesté na mě začínají dopadat první kapky, a než se o deset minut později vydáme na trasu, jsem už celkem promoklý. No bezva… To si asi budu muset máknout, jinak zmrznu…

Ve stohlavém davu začínám ukrajovat první metry mé první letošní stovky. Jak už to tak v mém věku bývá, zdravotní stav není úplně ideální. Posledních pár týdnů jsem laboroval s bolavým tříslem, a i když ostrý třicetikilometrový test týden před startem dopadl na jedničku, stovka je přeci jen poněkud jiná káva. Mám mírné obavy. Proto mě nejrychlejší běžci vepředu nechávají v klidu a vyklusávám si svým tempem s nízkou tepovkou. A když se první kopec nakloní až moc, raději přecházím do chůze. I tak mi na hodinkách svítí krásné průměrné časy, dneska by to zatím šlo.

Po překročení silnice 233 se přede mnou v dálce vynoří rozhledna na Senecké hoře. Trochu se ztrácí v mracích a mlze. Vyklusávám a doufám, že to letos na kontrole bude bez fronty – není zrovna teplo na to strávit pět minut na schodech v profukující kovové věži… Naštěstí se ukáže, že v tomto počasí se asi nikdo nechce moc kochat a zdržovat, protože když dorazím až pod rozhlednu, jsem tam skoro sám. Teda až na Olafa a pár dalších organizátorů a organizátorek. Olaf na mě ještě volá, že tentokrát bych se měl obejít bez DNF a měl dojít až do cíle, ale to už vybíhám po točitých schodech až nahoru pro první kontrolu. Do kroku mi k tomu hraje hodně hlasitě moderní hudba, pak se vracím na zem a kontroluju čas. Je zhruba stejný, jako loni. Měl jsem v plánu být trochu rychlejší, ale o nic nejde a zatím se mi běží v pohodě.

Dál to znám jako své boty, napřed z kopce, pak skrz Senec a zase do kopečka, na rozcestí označit druhou kontrolu. Pak do prudšího kopce, kde předbíhám i pár cyklistů, zase nahoru, na horizontu vyhlídka na Žďáry, a pak přes Malinovou a Zhoř v rychlém tempu až na Krakovec. Cestou si trochu povídám s ostatními závodníky a závodnicemi, jednu pochodnici si matně vybavuji z loňského roku z Pustovět, ale počasí moc velkým sociálním kontaktům nepřeje. A já stejně nejradší běhám sám… 🙂 Nicméně na Krakovec dorazím ve společnosti několika dalších běžců a spolu se vmísíme mezi ostatní závodníky a pochodníky, kteří se vesměs chystají na start R40.

Na můj vkus je tu lidí až příliš, proto si jen rychle odpípnu kontrolu, nakrmím se, napojím a zas běžím dál. Kolem hradu a pak dál údolím kolem Šípského potoka a později kolem Javornice. Proti jiným letům je tu poněkud blátivo. V některých úsecích poněkud více, fotky jsou myslím dostatečně vypovídající. Na druhou stranu, když pominu mírné obavy z toho, že v nějakém obzvlášť hlubokém blátě přijdu o botu, zas tak moc mě to netrápí. Bláto je měkké, proto sice trpí moje poslední dobou dost bolavá třísla a celkově člověk musí běžet tak nějak celkově zpevněný, zato kolena a kyčle si měký došlap pochvalují. A v neposlední řadě nemusím řešit lávky přes Javornici, protože boty mám stejně skrz naskrz promočené a ve vodě si je alespoň trochu umeju. Brodem prostě vždy jen proběhnu, až voda stříká na všechny strany. A občas tím i získám obdiv především cyklistů, protože v cyklo tretrách se jim do vody chce ještě o dost méně, než běžcům.

Kousek před rozcestím Marek přichází čas na letošní novinku na trase. Z nějakého důvodu už se nejde na Čertovec, ale na protější kopec zvaný Dudácká jáma. V porovnání s předchozími ročníky je tak letošní trasa o zhruba 1500 metrů delší a s o pár desítek metrů vyšším převýšením. Ale jinak je to změna vesměs příjemná – trasa je sice náročná, ale nejde do extrému a i cesta dolů je docela běhatelná. U kontroly na Dudácké jámě se navíc pozdější účastníci mohou setkat se skutečným dudákem! Já jsem tu ale asi moc brzo, takže si jen v klidu a tichu nalepím do kontrolní karty další samolepku a bežím dál.

U rozcestí Čertovec se zase napojím na původní trasu a dál zdolávám brody, louky a bahnité cesty. Levé tříslo mě malinko táhne, tak se čas od času zastavím a protahuju si ho. Pro jistotu. Jinak se mi ale beží pořád dobře, tempem kolem šesti minut na kilometr, občas i rychleji. Kousek před ústím Javornice mě předjede větší skupinka cyklistů a o pár desítek vteřin později se přede mnou objeví posekaná louka, několik stanů, pár organizátorů a o trochu víc závodníků. Kontrola číslo pět je tu!

I na této občerstvovačce se ale plánuju zdržet jen dobu nezbytně nutnou. Rychle si pípnu kontrolní kartičku, doplním vodu a s rukama plnýma dobrot po pěti minutách opět vyrážím na trasu. Dneska se skutečně nijak neflákám, už proto, že obzvlášť u řeky není zrovna vedro a v promočeném tričku se do mě rychle dává zima. Přecházím přes most přes Berounku a začínám stoupat skrz Kalinovu Ves nahoru na Zvíkovec. V nohách mám už 36 kilometrů, tedy přesně třetinu závodu, a časový ukazatel na hodinkách stále začíná trojkou. Dneska je to prostě super!

Blíží se vracečka ve vesnici Chlum na vyhlídku Na Plazu, kde na mě čeká další samolepka do kontrolní karty. A taky výhledy do daleka, protože počasí se malinko začíná lepšit. Neprší už tak často, je to jen takové mrholení, které čas od času přejde v něco silnějšího, nebo naopak na chvilku zcela ustane. Mokrý jsem ale pořád, což mě začíná vadit především na pravé noze, kde kuju nějaký problém s palcem. Ale zatím mě to nijak neomezuje, tak to uspěšně ignoruju.

Chvíli běžím po asfaltu, pak následuje příjemný trailík přes Lejskův hřeben zakončený méně příjemným sešupem k sedmé kontrole v restauraci Na Prachárně. Dosud pokaždé jsem si zde říkal, jaké to musí být běžet tu v dešti a blátě, a že mě to fakt neláká zjistit. No, tak letos už to zjistím! Naštěstí to tady i přes intenzivní srážky není žádná bahenní lázeň, sestup je proto celkem bezpečný i bez holí, které jsem po krátkém rozmýšlení nakonec pro dnešní závod nechal doma.

Na sedmé kontrole se na mě opět zubí Olaf. A co prý tu dělám tak brzo, jsem nějaký rychlý! Během snímání QR kódu na mé kartičce se trochu bavíme, jeho nadšení a „pracovní“ vytížení na pochodech je prostě neuvěřitelné. Ale poslední dobou prý má až moc práce v zaměstnání, tak to je čím dál tím složitější najít na všechno dost času. Na rozloučenou mi prozradí, že jsem aktuálně mezi stovkaři na šestém místě. Wow! To si dám líbit! I proto odmítnu nabídku na polévku a s proteinovou tyčinkou v ruce po krátké rozlučce mizím v dešti. Já snad ještě začnu závodit…!

Po břehu potoka Radubice to je hodně do kopce, ale zatím mi to šlape. Pár minut po návratu na červenou značku doháním dalšího pochodníka, který má na lýtku vytetovanou dánskou vlajku. Na mojí otázku „Jak to jde“ odpoví „Sorry, no Czech!“. OK, tak teda po anglicky. Dozvídám se, že je z Dánska, je tu už tři roky, jmenuje se Henrik a dělá tu ve společnosti Lego. Rakovnickou už jde po několikáté, ale poprvé stovku. A momentálně si užívá gulášovku, kterou usrkává ze silikonového kelímku. Ještě chvilku povídáme, ale nedostatek kyslíku cestou do kopce má vliv na mou slovní zásobu, tak se loučím a přitápím pod kotlem.

Procházím Prašným Újezdem, který dnes čest svému jménu rozhodně nedělá. Momentálně sice neprší, ale vlhko je pořád 100%. Přede mnou jsou rychlé 4 kilometry z mírného kopce, bohužel vesměs po asfaltu. Ale tempo kolem 6 minut na kilometr je v půlce závodu krásné, navíc nohy drží, jen ten palec je takový čím dál tím nateklejší. A asfalt tomu moc nepomáhá…

Kousek před koncem seběhu k Vejvanovskému potoku je takové malé zpestření – zhruba metr vysoký tunel skrz hustou vegetaci tvořenou vesměs trnitými keři, z prudkého kopce a s klouzavým blátem na zemi. Přemýšlím, jestli polezu po čtyřech nebo risknu roztrhání batůžku… Nakonec se nějak skrčím a protáhnu, ale nohy si to moc neužívají a i na rukách přibylo pár škrábanců. O chvilku později křížím silnici a začínám stoupat k další občerstvovačce, tentokrát u kaple sv. Václava. Bývá to moje nejoblíbenější, je tam klid a velmi milé organizátorky, ale letos to asi bude trochu smutnější.

Nemýlil jsem se. Na občerstvovačce jsem sám, dvě dámy mající to tady na povel se schovávají pod přístřeškem, všude mokro a pošmourno. Sice se i tentokrát usmívají, ale není to ono. Na druhou stranu v polovině závodu mám naprosto snový čas a nechci si ho pokazit. Během pár minut pod střechou si stihnu doplnit vodu i energii, a zrovna ve chvíli, kdy se ke kontrole blíží můj dánský kamarád, dávám všem sbohem a s plechovkou Bakaláře v ruce utíkám dál. Tedy jdu, pivo se za běhu moc pít nedá… 🙂

V obci Třebnuška se napojím na silnici čeká mě takový nudnější, ale méně náročný úsek převážně po rovině. Pro změnu zase prší, takže jediné zpestření představuje jakýsi pán v autě s přívěsem plným dřeva, který mě přemlouvá, že mě kousek sveze. Že za 2 kilometry stejně vede trasa vedle jeho baráku, tak jestli si to nechci trochu zpříjemnit. S úsměvem odmítám, čemuž se trochu zdráhá uvěřit, ale pak mi zamává a jede dál.

O 55 minut později a 10 kilometrů dál jsem na parkovišti, odkud vede hezká lesní cesta ke Skryjským jezírkům. Tady už je trochu víc rušno, potkávám několik turistů, a pak bandu lidí věnujících se přímo u jezírka nějaké organizované činnosti. Jaké, to netuším. Ale moc to neřeším, jen si udělám pár fotek Skryjského jezírka a Skryjského vodopádu a běžím dál. Část tohoto úseku vede do kopce, kde předbíhám asi 20 turistů, poslední větší skupinku už na dohled malé vesnice Skryje. Při pohledu na oblohu dnes poprvé zahlédnu modrou barvu, zdá se, že ke konci pochodu asi může být i hezky.

Ve Skryjích na deváté kontrole u penzionu Trilobit je to stále stejná písnička. Pípnu si kontrolní kartu, doplním vodu, půllitr mixu Coly a vody dám na ex, naberu si do rukou sýr, salám a chleba se škvarkovkou, do kapsy dám jablko a kus banánu, a postupně to ujídajíc vyrazím zase na trasu. Loni jsem si tu dal výborné pivko, ale letos na něj ani nemám chuť, pořád je dost zima. Zdržím se zde dohromady snad jen tři minuty. Navíc už za pár kilometrů mám na kontrole malý drop-bag s proviantem, takže ani není nutné se tu přecpávat.

Čtyři kilometry kolem Berounky s výhledem na Týřovické skály přinesou několik méně přijemných novinek. Přestalo pršet a začalo se oteplovat, což vyzvalo mračna různě nepříjemného hmyzu opustit své skrýše a vrhnout se na nebohé kolemjdoucí. Obzvlášť ty zpocené a brodící se vysokou trávou na dohled řeky. Druhou méně příjemnou skutečností je velké množství pochodníků a turistů, kteří mi dost často blokují stopu. Jelikož se snažím nebýt agresivní a většinou trpělivě čekám, až si mě všimnou a uvolní mi cestu, malinko začínám zpomalovat. Ale jen malinko, pořád na rovině vyklusávám kilometr kolem šesti minut, což hodinky pokaždé oslaví radostným pípnutím.

Stoupání na Křiniště je jedním z těch náročnějších. Není moc dlouhé, ale je prudké a cestička nebývá vždy úplně bez nástrah. Mimo jiné musím obcházet i pár popadaných stromů. Po deseti minutách vytrvalé chůze do kopce se mezi stromy začne ozývat hudba a chvilku na to už vcházím na plácek na okraji pole, kde to docela žije. Kdyby někomu bylo málo kulturní vložky preludované trojicí muzikantů, může si tu u stolečku střihnout i partii šachu. Osobně si nemyslím, že bych si v tomto stavu vzpomněl byť jen na způsob pohybu jednotlivých figur, tak to nechávám na ostatní a jdu si najít svůj pytlík plný dobrot. Následně si z něj přendám věci do vesty, jednu proteinovou tyčinku rovnou zhltnu, a u stanu s jídlem a pitím doplním zbytek zásob. Teď už by se mi možná malá pauza hodila, ale nedá se svítit, jedu na rekord. 🙂

Na ceste z kontroly se ke mě přidává běžec v modrém Jakub. Společensky klábosíme, prý je ještě po nedávném přažském maratonu dost vyšťavený a navíc má problémy se žaludkem. Když mi řekne čas, za který uběhl maraton, je mi jasné, že si tady spolu povídáme jen shodou náhod, jinak by touto dobou byl někde u Pustovět… Ale aktuálně mám žaludek v pohodě jen já, tak se loučím a klušu dopředu sám. Čeká mě dlouhý seběh přes Nezabudnice až k Berounce. Jenže jen co naberu pár desítek metrů náskoku, začnou se ozývat moje vnitřnosti a já si musím dát pauzičku dál od cesty. Když se po pár minutách vrátím zpátky na cestu, je Jakub už daleko přede mnou.

Jenže očividně na tom vážně není moc dobře, protože jakýkoliv kopeček ho výrazně zpomalí. A tak jsme jak na gumě. U Berounky už ho mám zase na dohled, a jen co začneme stoupání na Nezabudnické skály, funím mu zase na záda. Nabídku nechat mě předběhnout s díky odmítám, tohle stoupání je vážně peklíčko a nechci se utavit. Ale stejně jako většina ostatních na Rakovnické není moc dlouhé, tak si necelých 9 hodin po startu závodu můžu spolu s Jakubem a ještě jedním cyklistou (který sem musel vytáhnout i kolo!) do kontrolní karty vlepit další barevnou samolepku. V nohách mám 77 kilometrů, do cíle jich tedy zbývá už asi jen 30. Bohužel to bude hodně náročných 30 kilometrů, protože odsud už je to většinou spíš do kopce…

Během úseku na Velkou Bukovou s Jakubem zase trochu klábosíme a snažíme se držet tempo, které ale hodně rychle upadá, je to zase do kopce. Na kontrole u rozhledny si tak poprvé v závodě na chvíli musím sednout a nechat své nohy odpočinout. Trochu se najím, ale už mi to moc nejede, břicho toho má také dost, tak se to snažím balancovat mezi salám, sýr, proteinovou tyčinku a dětskou přesnídávku. Síly zatím naštěstí pořád nedošly, ale na rozdávání už nemám. Při seběhu vesnicí mě sice bolí celý člověk, ale co bych chtěl, po 80 kilometrech. Alespoň, že běžím. Nicméně jak se brzy ukáže, každý na tom není tak zle. Jakub se mi omluví, že začíná tuhnout a musí trochu zrychlit. A pak mi uteče způsobem, že na něj koukám jen s oteřenou pusou. Vypadá to, jako by se vznášel nad asfaltem, má snad dvojnásobné tempo! Z prudkého kopce doslova letí a já za ním jen smutně koukám.

Doženu ho teprve kousek od další libůstky letošního (i loňského) ročníku, brodu u Rakovnického potoka. Lávka přes potok mezi Roztoky a Křivoklátem je totiž nadále v dezolátním stavu, tak musíme podle šipek o kousek dál proti proudu a brodit. A aby náhodou někdo neměl ambice podvádět, je tu stejně jako loni tajná kontrola. Pak následuje brod, ve kterém si naposledy promáčím obě nohy. Pro pravou je to nicméně příjemné osvěžení, palec už se ozývá hodně asertivně. Začínám mít obavy, co uvidím, až si sundám botu a ponožku.

Výstup na kontrolu číslo 13 nazvanou Vyhlídka Paraplíčko je celkem v pohodě, jen začínám registrovat, že je vážně teplo. Po vrstevnici dostanu možnost proběhnout se kolem Křivoklátu, a protože na rozdíl od loňska blbě neodbočím, pořídím si i pár krásných fotek. Ale focení už není taková zábava, radši bych už byl v cíli. Křivoklátem proto více méně prolétnu (pokud se tak mému sípání do kopce dá říkat), lépe mi to jde v chládku mezi stromy přírodní rezervace Brdatka. Loni jsem tu začal nabírat výraznou ztrátu, letos to zatím se silami vypadá mnohem lépe. Mé tempo je s loňskem nesrovnatelné, souvislý běh to sice není, ale zvládnu běžet i relativně dlouhé úseky. Na další kontrolu na autobusové zastávce Písky tak přicházím v luxusním čase 10:26.

Do cíle zbývá 20 kilometrů, mě ale mnohem víc zajímá vzdálenost 12 kilometrů zbývající do kulaté stovky. Jedním z tajných cílů dnešního závodu totiž bylo pokořit na této vzdálenosti dvanáctihodinovou hranici. Bohužel to vypadá, že tento smělý cíl zůstane nenaplněn. Čeká mě totiž ještě několik obtížných úseků, a navíc i poslední občerstvovačka v Pustovětech. Ačkoliv by za normálních okolností těch 12 kilometrů za 90 minut nebyl žádný problém, v tomto případě už je to spíš v rovině snů a fantazie. Ale tím se nehodlám moc stresovat, i nadále se vynasnažím podat maximální výkon.

Skrz miniobec Požáry se dostávám na polní cestu, pak je to takové to klasické rakovnické polem, lesem, polem a lesem. Do jednoho kopce jdu spolu s cyklistou, který trochu smutně konstatuje, že ta jejich RC120 má asi 147 kilometrů. No, taky nejsem úplně nadšený z toho, že naše R100 má těch kilometrů 108, ale co se dá dělat… Bez problémů nacházím kontrolu Černý les a začínám se těšit na Pustověty. Poslední kilometry mi bohužel vůbec nechutnají. Sice se stále moc neflákám, ale naskakují už ukrutně pomalu… A to mě ještě čeká na morál hodně náročný úsek skoro pralesem se spoustou popadaných stromů a následně další po okraji pole se vzrostlým obilím, které řeže a bodá do teď už hodně unavených nohou.

Všechno jsem zvládnul! Na seběhu do Pustovět mě předjede pár cyklistů, v kopci z auta pozdraví a zafandí Klára, naposledy stlačím čas na kilometr pod 6 minut, a pak už si jen pípám kartičku a rychle doplňuju zásoby vody. Na jídlo nemám ani pomyšlení, vezmu si jen stroužek jablka a vracím se na silnici. Do cíle to mám posledních 10 kilometrů, tak jdu na to! Bohužel, na asfaltu je to už trápení, do kopce taky nic moc. První část od viaduktu je nepříjemně prudká, ale ta pozvolnější je zase výrazně delší. Počet turistů a pochodníků kolem zase roste, tentokrát už mi to nevadí. Když to jde, snažím se popobíhat, ale ono to moc nejde, cesta je pořád do mírného kopce. Konečně jsem na vrcholku jednoho z posledních kopců, a téměř vzápětí mi hodinky ohlásí 100 kilometrů. Potřeboval jsem na to 12 hodin a 24 minut, což je naprosto snový výsledek, který zaslouží odměnu ve formě rozpustilého selfí a půlky taštičky přesnídávky. I s tímto dopingem se mi najednou do žil vleje trochu víc energie a já zase začnu popobíhat častěji, rychleji a veseleji.

Na poslední kontrole Haná už je jasné, že i letošní Rakovnická dopadne dobře. Nebo lépe řečeno výborně. Do cíle zbývá 5 kilometrů vesměs po asfaltu a do mírného kopce. Indiánským během se mi daří držet tempo kolem 7 minut na kilometr, což mě naplňuje uspokojením. Za půl hodiny se tak přede mnou objeví kruhový objezd a hospoda U Šéby s velkým transparentem Rakovnická 60. Zahýbám do dvora, vcházím do hospody a u stolečku dávám hlavnímu organizátorovi do ruky svou kartičku. Jsem v cíli, mám to za sebou!

Podle svých hodinek jsem to stihnul za 13:22, na diplomu mám 13:23. Ale to je mi tak nějak úplně jedno. 🙂 Hlavní je krásné, neuvěřitelné čtvrté místo a možnost pogratulovat trojici nejlepších, která se o pár okamžiků později řadí na slavnostní vyhlášení. První dva to zvládli snově pod 12 hodin, zato na třetí místo jsem ztratil jen 15 minut. Ale i to mi teď přijde jako věčnost, hlavně jsem rád, že už nemusím nikam běžet. Chvíli si s trojicí nejlepších popovídám a pogratuluji jim k jejich skvělému výsledku, pak se se všemi loučím a jdu k autu. Tam následuje krátké, ale o to bolestivější seznámení se s fialovým palcem a rychlý odjezd domů, abych se do cíle dostal ještě než mi opadne adrenalin.

Co říci závěrem? Letošní Rakovnická byla unikátní ve dvou ohledech. Jednak bylo poprvé mizerné počasí (myslím v ročnících, kdy jsem byl účasten), které mělo na průběh bezesporu velký vliv, a pak jsem podal s přehledem nejlepší výkon na stovce ever. Možná i proto, že jsem se soustředil především na sebe, nemám tolik dojmů, jako jindy. Ale obecně měla R100 opět velmi vysokou kvalitu a organizační zajištění, což vzhledem k dobrovolnému startovnému zůstává i letos mimo mé chápání. I když to na občerstvovačkách bylo kvůli počasí trochu smutnější, všichni se tam snažili a byli milí, jako by nelilo a nebylo 15 stupňů. Ke značení trasy jsem zahlédl několik připomínek, ale jako několikanásobný účastník zvyklý na GPS v hodinkách musím říct, že jsem šipky nehledal a ani moc neregistroval, takže pokud to někde bylo míň dobrý, nevšiml jsem si toho. Změna trasy kolem Dudácké jámy byla super a pokud vydrží i nadále, nebudu se zlobit. Celkově je i po tomto ročníku R100 jeden z mých nejoblíbenějších závodů a stejně jako letos, pokud bude příležitost, budu se těšit na další ročník.