Rezervace El Pijaral a východní cíp ostrova (Igueste -> Almáciga)

Den 8. —  Když jsem plánoval procházky po východní části ostrova, pojal jsem to dost odpočinkově. Chtěl jsem navštívit různé pláže, a kromě pochodování si trochu užít i vodních sportů. V praxi se ale ukázalo, že mezi plánováním a realitou bývá dost často velký nesoulad – moře může být bouřlivé, pláže kamenité a počasí nepřející. A to nemluvím o tom, že jsem si při plánování na samotné koupání nevyhradil moc času. Prostě jsem v itineráři pokračoval dál. Takže jsem zvědavý, jestli se mi během těch 14 dnů povede smočit alespoň jednou…

Adrenalinový závěr včerejšího, možná až příliš dobrodružného treku měl jednoznačně negativní vliv na můj spánek. Podle hodinek jsem spal jen 3 a půl hodiny, šestkrát za noc jsem se vzbudil a celkově to bylo takové splašené. Nicméně nějakou energii jsem nabral. Dlouhé bdělé pasáže jsem rovnoměrně dělil mezi sledování lodí na oceánu (potulovaly se tam a hlučely hned tři) a změnám ve svém itineráři. Podle všeho se má schopnost vyspat se v přírodě pořádně a do růžova moc nelepší, tak na to musím nějak reagovat.

Plán na dnešní den jsem překopal poměrně dost. Výlet na výběžek Antequera na jihovýchodním konci ostrova spojený s koupáním na stejnojmenné pláži jsem vzdal úplně. Sice mě to s ohledem na další vývoj mé expedice bude zpětně mrzet, ale teď se mi to jevilo jako dobrý nápad. Díky dalšímu úspěšnému lovu permitu, tentokrát do přírodní rezervace El Pijaral, bude prostřední část mé dnešní etapy opět vlhká a větrná, proto bych se chtěl jít následně ohřát a vykoupat na pláž Casas Blancas v severovýchodní část ostrova. A nakonec, původně plánovaný nocleh na divoko v oblasti Cruz del Draguillo jsem ve tři ráno přes Booking.com vyměnil za velmi levné ubytování ve vesnici Almáciga v domě Casa Lucas.

Čekám na východ slunce. Marně, nebe je zase plné mraků, jen občas se na obzoru na chvíli objeví díra, kterou pár paprsků dopadne na hladinu oceánu. Tak se začnu balit, snídám suché cornflaky a připravuju se na cestu. Po včerejšku mě bolí celý člověk. Zdravotní prohlídka za denního naštěstí ale jen potvrdila včerejší zjištění, že kromě pár odřenin na rukách a nohách na mě včerejší dobrodružství nezanechalo žádné následky.

V osm zahajuji dnešní etapu. Z počátku jdu po žluté značce. Je to sice prudká, ale upravená cesta. Jakmile se ale značená trasa TF 5.1 stočí k městečku, pokračuji po neznačené stezce na sever a tempo okamžitě upadá, protože stezka je dost divoká. Tedy, je asi značená, často natrefím na takový bílý flákanec na kamenech, ale ne vždy se mi je daří najít, a tak každou chvilku sejdu a musím se vracet, nebo dělám zbytečnou okliku.

K vrcholku La Atalaya, kde první dnešní stoupání končí, to je sice jen kilometr, ale já ho zdolávám dlouhých 40 minut! Jestli jsem doufal, že to dneska bude lepší, tak zatím to tak rozhodně nevypadá… Nahoře si dám malou odbočku na vyhlídku na výběžek Antequera, protože tam se dneska jinak už nepodívám. Cestou potkávám spousty kvetoucích agáve s několik metrů vysokým květem, a samozřejmě také spousty kaktusů a opuncií. Vyhlídka je super a pohled na nedaleko ležící pláž také. Docela bych se smočil…

Vracím se k vrcholku a dál pokračuju na sever. Jdu sice více méně po hřebeni, takže by to mělo být skoro po rovině, ale opak je pravdou. Cesta se hrozně klikatí, často se rozdělí a já si musím vybrat (většinou špatně), pořád se musím něčemu vyhýbat. Tempo osciluje mezi 2 a 2,5 kilometry v hodině, začínám z toho být otrávený. Potkávám stáda divokých koz, nebo ovcí, nebo bůh-ví-jakých kříženců. Ale nikde ani noha, pokud nepočítám naštvaně pokuřující obyvatele včera v noci, od včerejšího oběda jsem nepotkal ani živáčka.

Odbočku k výběžku minu bez zájmu a stejně apaticky míjím i ukazatel druhé přístupové cesty ke stejnému místu o hodinu a půl později. Za těch 90 minut jsem totiž ušel jen 3 kilometry, od rána jich mám jen trapných 5. Sluníčko už nemilosrdně pálí. Jediné, co mi dobíjí energií, jsou občas vážně pěkné výhledy. Jinak je to docela očistec a extrémně pomalý postup mě vnitřně ubíjí.

Po šesti kilometrech vcházím do vlhké oblasti. Zatahuje se, skály jsou pokryté vodou a ve vzduchu je cítit déšť. Na klikatou hlavní silnici vcházím zrovna ve chvíli, kdy z nebe začínají padat první kapky. Děšť je docela silný, takže doufám, že brzo přejde. Ale prší stále víc, proto koukám do mapy, kde bych se mohl schovat. Kousek dál je kreslený nějaký vodopád, tak třeba se tam bude dát i ukrýt před vodou.

Je to hned u silnice, takže vodopád a u něj i malý suchý skalní převis nacházím snadno. Aktuálně tedy spíš bahnopád, voda nachytaná do kalíšku rozhodně neláká k napití. Naštěstí jsem pro tyto případy vybaven nanofiltrem Platypus QuickDraw, tak ho tady na Kanárech alespoň nebudu táhnout zbytečně. Naberu litr špinavé vody a za 10 minut mám v druhém vaku skoro litr téměř průzračné tekutiny, které se bez obav zhluboka napiju. Potěšen tímto úspěchem navíc sleduji, že déšť polevuje. Hodinu po první kapce tak můžu pokračovat.

Šlapání po asfaltu mě normálně moc nebaví, ale dneska to beru jak dar nebes. Konečně můžu trochu zrychlit a malinko navýšit průměrnou rychlost. Blížím se nicméně ke vstupu do přírodní rezervace El Pijaral, kde to asi zase bude míň dobrý, alespoň co se rychlosti postupu týká. U vstupu do lesa je malé parkoviště a výstražná cedule, kde je kromě obligátních informací o nutnosti mít permit navíc i vyčíslena suma, na kterou přijde návštěva lesa bez něj. Částka 601,01 Euro je sice trochu netradiční, ale jelikož mám jeden ze 45 permitů vydaných pro dnešní den uložený v mobilu i vytištěný v peněžence, výše pokuty se mě netýká.

Hned po vstupu do lesa potkám dvojici turistů, kteří asi patří k jedinému zaparkovanému autu na parkovišti. Pozdravíme se a jdem dál každý svou cestou. Ta moje vede k vrcholu Roque Chinobre, abych si ho pípnul v Horobraní. Ale brzy se ukáže, že je cesta blokovaná, výstup až na vrchol je z důvodu ochrany přírody zakázaný. Otáčím se tedy a jdu po stezce kopírující hranici přírodní rezervace na sever. 

Les je tu možná ještě starodávnější a strašidelnější, než byl včera v parku Anaga. Procházím úzkými cestičkami zarostlými obrovskými kapradinami, podlézám pod k zemi se sklánějícími větvěmi vavřínů, kochám se mechem obrostlými kmeny stromů. Hlavně je tu po dešti mnohem větší mokro, zezhora na mě regulerně ze stromů prší, nohy mám z kaluží promoklé a promrzlé na kost. Z levé strany hřebene se stromy navíc lomcují divoké poryvy větru. Až se mi trochu zasteskne po poušti kolem Teide. Procházím kolem několika vyhlídek, ale viditelnost v řádu metrů není na kochání se zrovna ideální.

Postupně míjím vrcholky kopců s podivnými jmény Anambra, Roque Anambro a Cabezo del Tejo. A taky několik vyhlídek, ze kterých měl být úžasný výhled do daleka. Mé výhledy jsou ale dnes dost monotónní, vidím jen k nejbližším stromům a dál je to jen bílé rozlité mléko. Moje nadšení pro věc klesá spolu s teplotou. Když dorazím na rozcestí v průsmyku Cruz del Draguillo, mám toho tak akorát dost.

Podle plánu jsem teď měl zabočit doprava směrem na vesnici Chamorga, a dál šlapat po značené stezce až na pobřeží. Na pláž. Na koupání. Na pivko. Spolu s cestou zpátky přes maják Anaga to mělo být nějakých 10 kilometrů a 800 výškových. Jenže to by mi těch dosavadních 14 kilometrů nesmělo trvat 6 hodin, dvakrát tolik, co jsem plánoval! I kdybych se na pláž dostal relativně rychle, zpátky to zas bude peklo divočinou a do kopce. Další noční bojovku bych vážně nerad. Navíc mám domluvené ubytování a tam by asi nebyli rádi, kdybych dorazil po půlnoci.

Nic nebude, ani dnešní druhé plánované osvěžení na pláži se neustkuteční. Začínám sestupovat k vesnici Benijo. Napřed je to hodně prudké, cesta proto nevede přímo, ale vytáčím jednu zatáčku za druhou. U dalšího rozcestníku se to trochu narovná a také vysvitne sluníčko a stoupne teplota – jsem zase skoro na pobřeží. Vysoká oblačnost umožňuje výhledy do daleka a brzy v dálce spatřím cíl své cesty, vesnici Almáciga.

Trasa TF 6.1 mě ale nevede přímo do Almácigy, nejdříve navštívím již zminěnou vesničku Benijo. Aktuálně je tu sice dost prázdno, ale velká parkoviště a hned trojice restaurací vedle sebe napovídá, že tady v sezóně může být rušno. Já zapadnu hned do té první s názvem El Frontón. Jsem tu doslova a do písmene sám, tak si sednu na terasu s výhledem na moře a objednám si pití. Opět musím zopakovat, že fakt chci rovnou dvě piva a dvě limonády a že to je všechno jen pro mě, ale za pár okamžiků už můžu své rty smočit v lahodné bílé pěně a zlatavým mokem utišit svou žízeň.

Následně si z jídelního lístku objednám vepřový steak s hranolkami a na závěr kávu a dezert. Protože hlad je nejlepší kuchař, mám boule za ušima a připadám si jako v ráji. Pak ještě chvíli sedím a pozoruju Atlantik, ale na sluníčku se začínám trochu připalovat, bude lepší dojít až do ubytka a schovat se tam. Platím, beru batoh a vyrážím na závěrečný úsek dnešní etapy.

Značená trasa mě vede dolů, až k moři. Když procházím kolem plavčíka, houkne na mě, že dneska jsou vysoké vlny a že se nesmí do moře dál než po kolena. Odpovídám mu, že nemám v úmyslu se koupat, že jdu do penziónu. Rozloučí se a dál pozoruje těch pár odvážlivců, co se brodí ve vlnách.

Moře je tu krásné, ale divoké. Většina pobřeží je kamenitá pod vysokými skalami (pokud vím, týden po mém návratu některé úseky zavřeli kvůli hrozícím sesuvům), ale je tu i pár pláží s černým pískem. Červené vlajky však hovoří jasně, dneska si na koupání musím nechat zajít chuť. Chvlku pokračuju po silnici, pak mě značka vede do prudkého kopce. Procházím mezi domy a v jednom z nich, malém baru jménem El Drago, si kupuju pár lahví piva a limonády – nedaleký obchod je zatím zavřený.

Vstup do penziónu Casa Lucas nacházím až napodruhé, nejdříve vlezu do špatného domu vedle. Ale pak už se trefím a klíčem v zámku odemykám dveře do takového zvláštního domečku. Jsou tam dvě místnosti klasické, pak je tam kuchyň s jídelnou s velkými vysouvacími okny, taková teráska, a pak je tam záchod a sprchový kout s chodbičkou chráněnou jen igelitem.  Ale má to svůj půvab a za 47 Euro na noc je to prostě paráda. Výhled exkluzivní a pokud se zavře okno, bouřící moře se ztiší na přijatelnou úroveň.

Kromě dalších vymožeností tu mají i pračku! Nepohrdnu a hned tam naházím všechno špinavé prádlo. Což se brzy ukáže jako malinko zbrklé, nemám si totiž v čem jít nakoupit. Nakonec po odstředění a dokončení pracího cyklu vyberu ty nejsušší kalhoty a jdu si nakoupit jídlo a pití na večer a na zítřek.

Najedený a napitý začnu dobíjet veškeré elektronické příslušenství včetně obou powerbank, a pak ulehnu do postele k televizi a otevřu si pivko. Dávají fotbalové EURO, tak je docela na co koukat. Pokud tedy nehrají naši, těm to zas tak moc nejde. Zápas s Tureckem, začínající v 9 večer, ani nedokoukám do konce. O naší prohře 2:1 v nastaveném čase si tak přečtu až ráno…

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil jen asi 20 kilometrů, nastoupal 1.222 metrů a klesnul 1.372 metrů. Na cestě jsem strávil 8 hodin a 45 minut, z toho ale v pohybu jen necelou polovinu, během čehož jsem spálil 2.568 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.