S Trilobitem (ne)zimou nezimou 2016

V půl sedmé jsem na místě. Start je pro přehlednost umístěn přímo v prostoru zastávky MHD, takže stačí jen udělat pár kroků ke stolečku, pozdravit osazenstvo, zaplatit 50 Kč jako startovné na 53 km dlouhou trasu, poděkovat za mapu a itinerář, pustit všechna záznamová elektronická zařízení a ještě za šera vyrazit.

První metry vedou sídlištěm a Modřanskou roklí. Už měsíc mě pobolívá koleno, proto každou chvíli stavím a protahuji se, ale postupně se dostávám do provozní teploty, takže občas zkouším i popoběhnout. Počasí je téměř ideální a nad obzorem začínají vykukovat první sluneční paprsky. Než se dostanu na první kontrolu v Cholupicích, je už ráno jak malované. V místní hospodě si nechávám dát první razítko a jen co si odložím trochu přebytečného oblečení, můžu pokračovat dál.

Na polní cestě za Cholupicemi to trochu fouká, ale stačí trochu přidat do kroku a je zase teplo. Na okraji Dolních Břežan se napojuji na cyklostezku, na které má být i druhá kontrola, a držím se jí po celou dobu průchodu městem. Což se ukáže jako problém ve chvíli, kdy jsem na druhém konci Břežan a razítko v políčku K2 nikde. Někde jsem ji prostě minul. Chvíli se rozmýšlím, co dál (a nadávám). Blíží se ke mě malá skupinka dalších pochodníků, tak se jich ptám, jak jsou na tom oni. Prý taky nic. Když nám to samé řekne ještě další turista, přestáváme to řešit a pokračujeme dál. Třeba to byl chyák…

V malé obci Libeň je u rybníka první samostatná kontrola spočívající v zapsání letopočtu na kříži u památníku. Což se jeví jako problém bez jakékoliv psací potřeby. Takže si to celé jen fotím a jdu po silnic dál. Procházím chatovou osadou, pěkným úsekem kolem libeňského potoka a ještě další, výrazně větší kolonií. Dobíhám malou skupinku, ve které poznávám samotného Olafa, organizátora (nejen) Pražské stovky. Trochu se divím, protože před pár dny psal o tom, že je po nemoci, ale asi mu pan doktor doporučil krátké procházky na čerstvém vzduchu. 🙂 Chvilku se držím za nimi a chytám dech, pak je předběhnu a do Libeře dobíhám daleko před nimi. Odpočívám a fotím si kostelík sv. Jiljí, který je mi nějaký povědomý…

No jasně! Tady jsme před časem byli na kole, a jestli mě paměť neklame, teď to bude docela do kopce! A taky že ano, další dva kilometry po kamenité cestě jsou docela náročné, obzvlášť když mě začíná kručet v břiše. Což o to, svačinu mám, ale pojídat ji do takového kopce není úplně nejlepší nápad. Po dvaceti minutách mám kopec za sebou a sendvič v žaludku. Volným poklusem probíhám obcí Radlík a pak dál až do Jílového u Prahy, kde je kousek od náměstí umístěna třetí kontrola.

Ta se nalézá v cukrárně, ve které je kromě sympatické paní prodavačky i spousta lákavých sladkých dobrot. Chuť na ně mě však přejde ve chvíli, kdy vidím v kontrolním archu jiného pochodníka v kolonce K2 krásné velké razítko. Ptám se, kde k němu přišel, a je mi jasné, že chyták to tedy rozhodně nebyl. Což mě tak rozhodí, že na další cestě špatně uhnu a dám si navíc pár stovek metrů. A navíc mě zase bere to koleno. Ach jo, když se daří…

Další 4 kilometry vedou příjemnou cestou v lese i po poli. Jedinou vadou na kráse je daň za krásné a teplé počasí v podobě čím dál tím více blátivých a bahnitých úseků. Procházím Petrovem a začínám klesat až k Sázavě, kde na mě v hospodě kousek od Pitkovického mostu bude čekat nejen čtvrtá kontrola, ale i přesná polovina trasy. 26 kilometrů zvládám za 3,5 hodiny, jsem spokojen.

V hospodě U Kukulínka si sám sobě dávám razítko, pak se vracím zpátky na most a dál pokračuji po červené značce směr Davle. Podél řeky je bláta docela dost, naštěstí jsou zde i dlouhé úseky chodníku z kamenných desek. Jdu svižně, občas popoběhnu, celou dobu se ale kochám se krásami zdejší přírody. Za půl hodiny jsem v Davli na nádraží v místní hospodě. Kromě kontrolního razítka č.5 si tentokrát dopřeju i lahev Kofoly a doplním i prázdné lahve na pití.

Cestou z hospody prohodím pár slov s dvojicí pochodníků, kteří do hospody dorazili pár minut po mě. Společně si kvůli K100 zanadáváme na KRNAP, pak se rozloučíme a já zase trochu popoběhnu. Ale jen pod další prudké stoupání, které mě vytáhne nahoru nad Davli. Odměnou za tu námahu mi je krásný výhled na Vltavu i město nad ní. Méně příjemné zjištění se týká počasí, sluníčko se stále častěji schovává za mraky a začíná i trochu studeně foukat.

Po okraji obce Oleško scházím do Nové Březové, kde čeká druhá samostatná kontrola. Fotím ukazatel jako důkaz (na psaní pořád nic) a pokračuji dál po nově vyznačené trase lesem až do Vraného nad Vltavou, kde se na mě už těší šestá kontrola. Sympatický kontrolor se mnou prohodí pár slov, vyplní za mě i dvě dosud prázdná políčka pro samostatné kontroly, a nakonec mi popřeje šťastnou cestu a úspěšné dokončení pochodu.

Výšlap na Zvolskou homoli nepatří mezi mé oblíbené, ale tentokrát to zvládám s přehledem. Dokonce mám pocit, že mě přestává bolet i to koleno, co mě trápí už měsíc. S radostí ho otestuji na necelém kilometru, který mě zbývá k rozcestníku Zvole-Ohrobská, a skutečně to vypadá, že mu nevadí ani rychlejší popoběhnutí. Na rozcestí barvím fixem třetí políčko pro samostatnou kontrolu a hned poté začínám klesat do Ohrobeckého údolí. Úsek je to nepříjemný, všude plno bláta a listí, stačí jeden špatný krok a kutálím se dolů. Naštěstí se nic takového nestane a já jsem po šesti hodinách na cestě na zastávce v Jarově. Vlak jedoucí do Prahy ještě malinko vyzkouší moji vůli, ale ne, dneska se nic vzdávat nebude!

Podél železniční trati se dostávám do Károvského údolí, odkud je to do cíle už jen něco málo přes 10 kilometrů. Ale vyhráno ještě nemám, minimálně ten první kopec vedoucí na Hradiště je hodně výživný. Lopotím se vzhůru a mám pocit, že stojím. Cestou ale doháním stále více turistů a dalších pochodníků, takže to tak hrozné asi nebude. Nahoře na rozcestí barvím fixkou poslední políčko pro SK a zároveň si uvědomuji dvě věci – nohy jsou skoro v pohodě, ale se silami jsem na štíru. Sypu do sebe nějaké oříšky a sušené ovoce, polykám energetický gel, zapíjím to džusem a doufám, že si s tím moje trávící soustava nějak poradí.

Úsek po modré značce k Hálkovu pomníku je bez problémů, za pár minut jsem dole. Horší je to s prvním úsekem po zelené dál na Točnou, tady už je bahna skutečně hodně, navíc je to takové rozšlapané velkým množstvím lidí, kteří zde šli přede mnou. Třešinkou nakonec je zdolání Břežanského potoka, naštěstí suchou nohou. Opatrně přecházím silnici a morálně se připravuji na poslední prudší kopec nahoru parkem Šance. Subjektivně se mi jde líp, než na ten předchozí. Za 20 minut v hospodě Na Točné, kde dostávám poslední kontrolní razítko.

Loučím se s paní kontrolorkou, odolám vábení teplého jídla a jdu do finiše. Kousek je to ještě do kopce, ale to už je jen taková drobná nepříjemnost. Následuje rychlý sestup do Komořan, napojení se na profláknutou cyklostezku po pravém břehu Vltavy, zdolání posledních 2 kilometrů a nakonec v restauraci Legál kousek od řeky zasloužený cíl. Vystojím si krátkou frontu na cílové razítko, s velkoryse přehlédnutou chybějící kontrolou dostávám pamětní list a můžu se odměnit několika zaslouženými iontovými nápoji z Plzně. Původní plán sice byl jít hned domů, ale hospoda to je moc pěkná a snaha organizátorů se musí nějak ocenit. 🙂

Celkově to bylo moc příjemné sobotní dopoledne a odpoledne, trasa moc pěkná a i „příslušenství“ na úrovni. Obzvlášť vezmu-li v úvahu, že startovné bylo 50 Kč. Takže za mě jedna velká pochvala.

A na závěr malé shrnutí, jak mi to spočítal Garmin. Celá trasa měřila 54 kilometrů, což odpovídá mapě od organizátorů. Nastoupal jsem 1140 metrů, což není na takovou procházku špatné. Celkem mi cesta trvala 8 hodin a 6 minut, z toho jsem přesně půl hodiny odpočíval.