Na otočku na…
Jako přiměřeně zdatný účastník dálkových pochodů jsem hledal možnost, jak se zabavit i v čase, kdy zrovna není žádný pochod na blízku. Případně jsem někde v horách na dovolené s rodinkou, která však holduje turistice výhradně konvenční. Nakonec mě napadlo zkusit si v relativně krátkém časovém úseku vyjít/vylézt/vyšplhat nějaký ten vysoký kopec či horu poblíž ubytování a za pár hodin být zase připraven k trávení společných chvilek. Proto to „Na otočku“.
Většinou platí, že čím vyšší hora, tím náročnější výstup. U hor nad 2000 metrů je téměř vždy minimálně část cesty jištěná a vylepšená různými kovovými kolíky a stupátky, hovoříme tedy o trasách typu „via ferrata“. Ale protože jsem pochodník a nikoliv horolezec, snažil jsem se vybírat si ty lehčí varianty (pokud to šlo). Veškeré zde popisované výstupy jsem zvládl pouze v dobrých botách s neklouzavou podrážkou a v lezecké helmě. Vždycky to nebylo úplně snadné, ale do vysloveně nebezpečných dobrodružství jsem se nepouštěl. Pokud se ve výškách necítíte úplně jistě, nemáte dostatečnou fyzičku nebo jste menšího vzrůstu, dalším zabezpečovacím vybavením rozhodně nic nezkazíte.
Na otočku na Triglav (2864m, Julské Alpy)
Už cestou zpátky do hotelu z mého úspěšného sólo-výstupu na Mangart jsem začal přemýšlet o tom, kam se zkusím vydrápat příště. Triglav mě samozřejmě napadl jako první, ale z vyprávění jsem si pamatoval, že tato hora může být trochu větší a náročnější sousto. Proto jsem finální rozhodnutí odložil až na pokoj, kde si napřed o výstupu na nejvyšší horu Slovinska něco přečtu.
Na otočku na Mangart (2677m, Julské Alpy)
Třetí nejvyšší hora slovinských Julských Alp byla prvním pokusem vyzkoušet si, jestli je můj nápad dostat se nahoru a dolů během pár hodin vůbec realizovatelný. Po pravidelné účasti na dálkových pochodech mám sice slušnou fyzičku, ale přeci jen je rozdíl běhat po Beskydech po pěšinkách nebo lézt po zajištěných cestách skoro do tří kilometrů. Takže jsem byl sám zvědavý, jak to nakonec dopadne.