Středočeská 60 2024 aneb brdské kolečko s Trilobitem
Letos v dubnu jsem se rozhodoval mezi dvěma kratšími pochody, protože na stovku zatím nemám natrénováno. První ve výběru byla trilobití Středočeská 60, druhá pak nejdelší trasa akce nazvané Pyšelský kopeček. Nakonec zvítězila šedesátka – byla kratší, levnější a, což jsem samozřejmě dopředu nemohl vědět, bylo mnohem hezčí počasí. A konala se v Brdech, které mám rád a kam se teď už tak často nedostanu. Takže jsem si v sobotu v půlce dubna sbalil lehkou běžeckou vestu a vyrazil autem do Dobříše, kde byl start i cíl akce.
Dnešní středočeská šedesátka je mým druhým letošním pochodem pod záštitou turistického spolku Trilobitu Barrandov. Před pár týdny jsem si zaběhl S trilobitem zimou nezimou, a i když měla moje forma k dokonalosti daleko, docela jsem si to užil. Dnes mě čeká rovných 60 kilometrů se startem i cílem v Dobříši. Už tradičně je na výběr z několika tras různé vzdálenosti a obtížnosti. Mě zajímá jen ta nejdelší, která podle propozic startuje v 7:30. Tedy ona startuje spolu s ostatními už od šesti, ale pro obzvlášť soutěživé jedince je připraven závod o poháry s hromadným startem a ten je právě v půl osmé.
Slovo „hromadným“ je vhodné dát do uvozovek, protože zatímco se celkový počet účastníků na nejdelší trase pohybuje ve vyšších desítkách, na startu běhu o poháry nás je jen pár. Já si na poslední chvíli ještě zkouším do navigace v hodinkách zadat kontrolní body, jelikož trasa je sice známa dopředu, ale kde se budeme kontrolovat zjistíme až z itineráře na startu. Marná to snaha, po deseti minutách zběsilého klikání se mi to nakonec stejně nepovede uložit, takže nejen že se budu muset i nadále spoléhat na papír, ale navíc skoro propásnu start. Než se rozkoukám, trojice nažhavených závodníků mi mizí v dáli a i čtvrtý se mě snaží hned na začátku trochu utrhnout. No nic, jdeme na to!
Moc jsem se nerozcvičil, tak to první kilometry nechci s tempem přehánět. Vyklusávám do mírného kopce, občas předběhnu klasické pochodníky, a užívám si krásné jarní ráno s teplotami spíš letními. Po dvou kilometrech vede cesta do lesa, kde je ještě příjemný chládek. Trochu se naháním s závodníkem na čtvrtém místě, chvilku mi utíká, pak běžíme skoro souběžně. Na rozcestí je odbočka k památníku padlých partyzánů, kde je podle itineráře první kontrola. Naším úkolem je zaznamenat text pomníku. Je to celkem asi 10 řádků textu, tak to opisuju skoro 2 minuty…
Vracím se zpátky na cestu a po žluté značce se blížím k rozcestí zvanému Čtyřmezí. Což je místo, kde se potkávají katastry čtyř obcí – Dobříš, Hostomice, Buková a Rosovice a kde je v zemi zapuštěný kovový kruh s jejich jmény. Rychle si to vyfotím a běžím dál. V dálce mezi stromy zahlédnu kolegu běžce mizícího za obzorem, ale hodinky mi pípáním dají najevo, že bych měl odbočit. Raději konzultuji mapu a skutečně, dál vede trasa pochodu po červené turistické značce.
Blíží se jedna z mých oblíbených pasáží, hřebenovka v přírodní rezervaci Kuchyňka. Ze zpevněné cesty se najednou stává krásný, měkký trailík a já se poprvé můžu pokochat výhledem do krajiny. Po dvou kilometrech je pohádky konec. Míjím další pochodnici a po zpevněné cestě přibíhám na rozcestí Komorsko, kde je další samokontrola. Chvilku řeším, co vlastně mám kde zjistit a zaznamenat a běhám tam a zpátky mezi rozcestníkem a kamenem s pamětní cedulí. Nakonec se zorientuji a úkol splním, můžu běžet dál.
Jsem zhruba ve čtvrtině závodu. Zatím to jde skvěle, jen na místech s přímým dopadem slunečních paprsků už začíná být fakt horko. Blížím se k nejvyššímu bodu na trase, kopci Písek. Trasa nevede až úplně na vrchol, tak chvilku dumám, jestli si nezaběhnout pro další záznam v Horobraní. Lenost zvítězí, třeba příště…
Další kilometry jsou zase trailovější a běhavější, trasa vede přes Velkou Bábu a pak kolem báby Malé. K mírné zacházce mě nezláká ani možnost prohlédhout si Fabiánovo lože, což je skalní útvar kde podle pověsti stával hrad vládce Brd – ducha Fabiána. Soustředím se spíš na čas než na lov extra zážitků, proto běžím dál a zastavím se až u pramene Brdlavka. Má krásnou, čistou a ledovou vodu. Několikrát se pořádně napiju a i své dvě lahve naplním po okraj.
V obci Zátor probíhám kolem místního domova důchodců. Kousek dál je rozcestí, ze kterého kolem několika chatek začínám zdolávat dnešní nejnáročnější stoupání končící až na kopci Studený vrch. Čeká mě asi 2.500 metrů pořád do vzhůru, což obzvlášť na mýtinách začíná být až nepříjemně náročné. Sluníčko peče o 106, potím se jak vepřík na grilu. Trochu doufám, že by na Studeňáku v rozhledně mohlo být otevřené malé občerstvení, ale po půl hodině dřiny a obcházení spousty popadaných stromů mě čeká jen zklamání – rozhledna je zavřená. Do kontrolní karty tak vyplním další poždovaný údaj a po několika nezbytných fotkách sbíhám po červené na rozcestí, odkud pokračuji směrem na Hradec.
Na rozcestí je dost aut a lidí, tak jen proběhnu a začínám stoupání na poslední významnější vrchol dnešního pochodu, na kopec Liška. Jde se více méně po silnici a bez stromů, horko začíná být kritické. V červenci by se nad tím nikdo nepozastavil, ale v půlce dubna je to bez delší aklimatizace vážně síla. Snažím se dodržovat pitný režim a těším se, až zase zapadnu do lesa pod ochranu listnatých a jehličnatých velikánů. Na 30. kilometru si zajdu kousek mimo trasu, abych ulovil do Horobraní kopec Stožec, a pak už se začínám těšit na občerstvení v Kytíně. Ale k tomu mi toho ještě docela dost chybí, naštěstí se závod právě překlopil do své druhé poloviny, a tak mi do cíle zbývá už „jen“ třicítka.
Na rozcestí Na Soudném je další samokontrola, pak zahnu doprava a po zelené klesám na Kytín. Znám to tady z občasných projížděk na kole, už je to vážně blízko. Ve vesnici je přímo u kostela na návsi malá večerka, tak si tam kupuju něco k pití. Dám si RedBulla, Mattonku a pomerančový džus. Část jde rovnou do mých útrob, část do lahví na vestě a zbytek si beru v ruce s sebou. Zdržím se tu o chvilku déle, než jsem čekal, ale to horko je fakt vražedné, potřebuju oddech.
Na sluníčku je peklo, v lese to naštěstí pořád jde. Prostředí se střídají, postupně míjím rozcestí u hájovny, Chouzavá a Voznice. Ve vesnici Voznice je sice několik hospod a občerstvení, jedno si pamatuju z poslední Fabiánovy stovky v roce 2019, ale vody mám dost a do cíle už to není zas tak daleko, tak se snažím nerozptylovat a nezdržovat. Trasa mě vede pod dálnicí D4, pak se stáčí a pár stovek metrů kopíruje svodidla. Trvá to sice jen pár minut, ale jsem moc rád, když se vrátím do chládku lesa.
Uprostřed zhruba dvoukilometrové, zcela přímé lesní cesty je altán zvaný Králova stolice. I toto místo si pamatuju, vyčerpáním jsem tu na F100 asi na 15 minut usnul. Tentokrát by to nešlo, v altánu je asi 20 dětí s hlučností přes 100 dB, tak si jen rychle udělám fotku a pokračuju dál.
U chatové oblasti Pouště začíná bezesporu nejkrásnější úsek trasy, ale o tom ještě nevím. Zato vím, že mě nějak začíná bolet břicho, těsně pod žebry. Nemůžu se úplně nadechnout a ani narovnat. Je mi trochu záhadou, co to znamená, v těhle místech mě moc často nebolí. Musím výrazně zvolnit, více méně se mi nedaří ani občas popoběhnout. Okolí Kocáby vypadá jak na Rakovnické v údolí Javornice, kolem zříceniny mlýna Plechhamr je to pak skoro jako v pohádce. Trochu mě překvapí, že hned dvakrát musím potok zdolávat po spadlém kmenu, na trilobití pochod je to docela hard core. 🙂 Ale i bez hůlek se mi to povede suchou nohou, takže můžu být spokojen.
Co mě naopak netěší je moje tempo. Plánovaný útok na hranici sedmi hodin je už dávno pasé, teď mám spíš strach, abych se vešel do hodin osmi. U historického kamenného mostu je mi nejhůř, musím jít v předklonu a občas i zastavit. Výrazné zvolnění a důsledné prodýchávání postiženého místa ale naštěstí přináší postupnou úlevu, takže u památníku Karla Čapka už zase můžu i lehce popobíhat. Na sledování okolí to ale moc není, proto se o místě, kde se v posledních letech svého života jeden z našich největších spisovatelů často zdržoval, dozvím až zpětně při psaní této reportáže.
U rybníka Strž zatáčím ostře doleva, na rozcestí Huťské sosny zase ostře doprava, a po dalším podběhnutí D4 už se přede mnou otevírá výhled na Dobříš. Kolem Dobříšského zámečku s francouzskou zahradou a oranžérií vbíhám do centra, do cíle mi zbývá už jen necelý kilometr. I ten se po několika minutách stává historií a já před sebou vidím cíl v restauraci Na Růžku, kde ně mě kromě očekávané medaile a diplomu čeká ještě jedno milé překvapení.
Jsem totiž třetí! Jeden ze soupeřů, kteří mi na startu rychle utekli, očividně nedokončil, a tak na mě v cíli čeká krásný stříbrný pohár. Moje radost je nefalšovaná! Je to skutečně nečekaná, ale o to milejší tečka za dnešním závodem. Maximálně spokojený ještě organizátorům pochválím jejich akci, na cestě k autu se stavím pro něco dobrého na zub v místní cukrárně, a převlečením do čistého oblečení pro mě dnešní závod definitivně končí.
Co říci závěrem? Za mě to byl klasický povedený trilobití pochod. Trasa běhatelná s několika nádhernými pasážemi, obzvlášť ta poslední u zbořeného hamru byla luxusní. Kvůli počasí bych možná uvítal i trochu dřívější start, ale jinak jsem spokojený. Za 80 korun jsem si užil 8 hodin zábavy a ještě dostal pohár, tak co si víc přát! Pokud to půjde, už za pár týdnů se chystám na svou oblíbenou Karlštejnskou tlapičku vedoucí tentokrát z Berouna, tak snad se to povede alespoň tak hezky, jako letošní Středočeská 60.
Na úplný závěr tradiční statistická rekapitulace na Garmin a Strava. Celý závod měřící 59,6 kilometrů jsem jsem zdolal za ucházejících 7 hodin a 52 minut průměrným tempem 7:49 minut na kilometr. Během závodu jsem se držel trasy a ušel jen o necelý kilometr víc. Nastoupal a klesnul jsem o 1.344 metrů. Na start závodu se postavilo asi 10 jedinců, (??) závodníků nedokončilo. Vítězové to dali o více jak hodinu rychleji, než já, kompletní výsledky zatím nejsou.
