Turistický pochod Z Dubče (skoro až) do Dubče 2016

O pochodu Z Dubče do Dubče jsem se dozvěděl tak trochu náhodou ve chvíli, kdy byl na poslední chvíli zařazen do programu ČSUT místo jiného zrušeného bodovaného závodu. Z počátku jsem mu nevěnoval větší pozornost, protože jsem na stejný víkend plánoval výlet do mých oblíbených Krkonoš na poslední letošní Horskou výzvu. Ale protože je long varianta Horské výzvy pouze pro týmové dvojice a já dal dohromady jen 50% týmu, nakonec jsem si hledal náhradní program. A volba padla na Dubeč.

Letos byl uspořádán již druhý ročník, opět pod taktovkou Filipa Drazdíka. Na startu se nás sešlo kolem čtyřiceti, z toho třicet závodníků se chystalo na start nejdelší trasy. Já do Dubče dorazil asi půl hodiny před startem, který byl plánován na osmou hodinu večerní. V místní klubovně panovala vřelá atmosféra, probíhala registrace a platba startovného ve výši 50 korun českých, a konaly se poslední předstartovní přípravy. Po stručných pokynech hlavního organizátora jsme se všichni vyhrnuli ven před budovu, abychom přesně v 8 hodin večer vyrazili vstříc dlouhému putování po okrese Praha – východ.

Hned po startu mizí v dálce skupinka nejrychlejších, já se spolu s ostatními snažím nadšení trochu krotit a svižnou chůzí ukrajuji první stovky metrů pochodu. Většina z nás má již zapnuté čelovky, protože dny se krátí a už je tma jak v ranci. Naštěstí nám, stejně jako u většiny letošních pochodů, kterých jsem se účastnil, počasí hodně přeje, je jasná noc, nebe plné hvězd a teplota tak akorát na jedno teplé tričko.

Poté, co obkroužíme rybník V Rohožníku, začínáme stoupat na bývalý lom v Dubči, na jehož vrcholku je první samokontrola K1. Už tak brzy po startu dělám první dobrý skutek, kdy vracím na správnou cestu dva pochodníky, kteří minuli odbočku vedoucí mezi stromy. Což není takový problém, protože cesta mimo turistickou značku je značena oranžovými krepovými fáborky; žádné odrazky ani jiné reflexní prvky se nekonají. I proto se spoléhám především na svojí GPS a naklikanou trasou a značky i fáborky hledám jen okrajově.

Na vrcholku terénní nerovnosti (označení kopec by v tomto případě bylo silně nadnesené) je skutečně první kontrola. Značím si do karty první barevné políčko a po fotce osvětlené Dubče začínám krátký sestup k Říčanskému potoku. Proti mě se hrne skupinka čelovek, jejichž majitelé první kontrolu minuli. V duchu se raduji, že se moje příprava na pochod vyplácí a podobných radovánek jsem ušetřen. Má radost je však poněkud předčasná, ale o tom až později…

Kolem potoka vede pěkná cestička, tak zkouším popoběhnout. Chvilku běžím po polní cestě, pak po břehu Podleského rybníka. V Uhříněvské oboře trochu zmatkuji, protože na rozcestí je několik odrazek a já se mylně domnívám, že patří k našemu pochodu. Párkrát měním směr, ale nakonec se vydám po té správné cestě značené modrou turistickou značkou. Po průchodu Uhříněvsí následuje dlouhý, téměř dokonale přímý úsek po silnici a po poli, který končí až v Říčanech, kde je u Říčanské zříceniny třetí samokontrola.

Tedy lépe řečeno, kde by být měla. Hledání Kontrolního bodu s fixkou je marné, a to na to nejsem sám, protože na místě už pátrají hned tři rychlejší závodníci. Po chvíli marného snažení si nakonec zříceninu fotíme jako důkaz a nadáváme na idioty, kteří nemají nic lepšího na práci, než kazit ostatním zábavu. Ona totiž nechybí jen kontrola, ale většina oranžového značení, takže pro lidi bez GPS to musí být docela dobrý orienťák.

Skrz městskou zástavbu a několik rybníků se po silnici dostávám k železničnímu viaduktu, kde hledám kontrolu číslo 4. Opět marně, takže mě po chvíli dobíhá skupinka, se kterou jsem se potkal už v Říčanech. Chvilku zase pátráme společně, pak raději volám na telefonní číslo v itineráři o radu, kde hledat a zda vůbec můžeme něco najít. Obratem dostáváme odpověď, že ani K3, ani K4 už na místech nejsou a že stačí jen foto. Dobrá tedy, fotíme si to tady a pádíme dál.

Čeká nás první stoupání. Pravda, je to jen 100 výškových metrů, ale jsme pár kilometrů od Prahy, tak nemůžeme čekat zázraky. Cesta je to pěkná, vesměs lesní, takže nám kilometry pěkně naskakují. Naše čtveřice se střídavě sbíhá a rozpadá, každý běží vlastním tempem. Kromě mě je ve skupince i známá stovkařka Andrea Nováková, druhou dvojici neznám (ale pro slečnu je to prý první stovka v životě). Křížení s hlavní silnicí startuje úsek, který si během závodu střihneme hned dvakrát, zhruba kilometrový úsek dokonce třikrát. A na jeho konci nás čeká sladká odměna v podobě živé kontroly s malým občerstvením.

Na okraji Mukařova na mě čeká Andrea, kudy prý máme jít k té kontrole. Koukám na GPS a rozhodně ukážu doleva. Po zhruba kilometrovém běhu potkáváme vracející se dvojici, že dál tedy rozhodně žádná kontrola není. Klušeme zpátky na křižovatku na kraji městečka a mezitím si čtu itinerář, kde je celkem jasně napsáno, že po vstupu do Mukařova se máme vydat VPRAVO. Ehm… Pak už je vše jasné a po pár metrech stojíme u otevřené (zdůrazňuji OTEVŘENÉ) branky s velkým nápisem KONTROLA. Jdeme dovnitř, kde už na nás čeká sám Filip s pomocníkem. Na stole je hromada jídla a pití (obzvlášť svatební koláčky od babičky byly luxusní), v krbu plápolá oheň a na židli se tak krásně sedí. V nohách máme sice jen 24 kilometrů (papírově to však mělo být jen 21, ale co se dá dělat), ale nohy už docela cítím.

Pár minut si oddychnu, doplním vodu, na cestu si vezmu ještě jeden chleba se sýrem a salámem, loučím se a vyrážím vstříc dalším kilometrům. Do pěkné zimy, nutno podotknout, takže chvilku trvá, než se zahřeji. Ale krátké popoběhnutí řeší i tento drobný nedostatek. Další kilometry nejsou moc příjemné, skrz vesnice Babičky a Doubek se pohybujeme převážně po silnici, teprve v údolí Škvoreckého potoka je zase příjemnější terén. Kousek před Škvorcem hledáme další kontrolu. Podle kilometrovníku itineráře už by tu měla být, ale zase nic. Nalézáme ji teprve o pár stovek metrů dál, takže si od této chvíle znamenám do itineráře skutečný stav GPS, abych měl představu, kde ty kontroly vlastně hledat.

Ve Škvorci je klid, ticho a rozkopaná silnice. Nijak se tu proto nezdržujeme a kolem dvou zámků a místního hřbitova míříme na rande se sv. Donátem, což je pískovcová barokní socha stojící mezi čtyřmi lipami tak nějak uprostřed pole. Trochu si na nedaleko stojící lavičce protáhnu nohy, a pak spolu s ostatními pokračuji dál přes Přišimasy až na kopeček Klepec, kde je další kontrola. Překvapivě opět bez fixky, takže i tentokrát se bez fotoaparátu neobejdeme.

Dalších pár kilometrů mi tak nějak splývá, je to neustálé střídání polní cesty, silnice a vesnice. Procházím postupně Limuzy, Mrzky, Tismice a Vrátkov, až kolem Mlýnského rybníka přicházím k tvrzi Tuchoraz. A opět hledám trochu zdlouhavě a nervózně kontrolu. Tentokrát za to ale nemůže nějaký nenechavý poberta, ale vynalézavost hlavního organizátora, který tak trochu na rozdíl od většiny ostatních pochodů bral místo určení kontroly v itineráři jako orientační, takže samotná kontrola může být od kontrolního bodu (například rozcestníku) i pár desítek metrů vzdálena. Většinou je cesta značena fáborky, ale možná stálo za to uvést tuto vlastnost pochodu na startu. Nakonec ji nacházím schovanou na stromě pěkně z boku tvrze, každopádně si na to od teď už budu dávat pozor.

Přes vesnici Přehvozdí se dostáváme do lesní obory. To už jsme zase 4, protože mě trojice „spoluputovníků“ kousek za tvrzí dohonila. Na rozdíl od nich mám ale kontrolu vyplněnou. 🙂 Cesta oborou je příjemná a rychle utíká. Ovšem jen do chvíle, než přijdeme ke kontrole číslo 11, která je schovaná kousek od rozcestí Dolní Peklov. Je to sice jen pár metrů od cesty, ale v prudkém lesním svahu, takže chvilku trvá, než se všichni bezpečně vydrápeme nahoru a pak zase dolů.

Letmým přiblížením ke Kostelci nad Černými lesy končí ta asi méně záživná a více asfaltová část pochodu. Seběh po červené značce pod zříceninu hradu Šember je skvělým rozptýlením, navíc začíná svítat, takže samé dobré zprávy. Po seběhu chvilku odpočívám na rozcestí, pak začínám další z několika dnešních prudších výstupů ke zřícenině. Na rozdíl od ostatních kontrol zde není fixka, ale máme opsat datum, kdy hrad vyhořel, což díky informační tabuli není problém zjistit.

Cestou z kopce dolů na mě rychle začíná doléhat první krize pochodu, dobrá nálada je šmahem pryč. Čím víc je světla na obloze, tím víc se mi klíží oči a nohy odmítají poslušnost. Snažím se s tím bojovat, ale když v malé chatové osadě špatně odbočím a zbytečně si přidám dalších pár stovek metrů, poslední zbytky motivace dál pokračovat mizí a já začínám vybírat místo, kde se na chvíli utábořím. Původně jsem to plánoval nechat až do Jevan, ale zdá se, že to na mě bude příliš daleko.

Když už melu z posledního a jen tak tak se snažím neupadnout, najednou na cestě zahlédnu postavu. A to ne ledajakou postavu, ale kouzelného dědečka Olafa, který se stará o před chvíli dorazivší Andreu. Když dojdu až k němu, pozdravíme se a on mi nabídne splnění tří přání. Dokonce mu ani nemusím trhat vlasy. 🙂 S radostí si přeji pivo, vodu a křupky na doplnění E-ček, což všechno vzápětí dostávám. A navrch tašku pod zadek, aby mi na zemi nebyla zima. S plnou pusou poslouchám vyprávění Olafa o jeho anabázi s dopravou obrovského množství občerstvení doprostřed lesa na tajnou kontrolu jen ve dvou velkých taškách i o tom, jak ho chtěli chránit místní příslušníci Policie. Do svalů se mi pozvolna vrací síla, takže když se po čtvrthodině loučíme, připadám si docela svěží.

Moc dlouho mi to ale nevydrží. Jen co přejdu hlavní silnici, zase ztratím značku a pak se podle GPS musím asi 150 metrů prodírat hustým, naštěstí jen nevysokým ostružiním. Vzhůru mě udržují jen nadávky, kterými se chválím za skvělou orientaci, jinak se mi zase začínají klížit oči a plést nohy. Jevany projdu bez zájmu a zastavím se až u rybníka, ze kterého se krásně kouří a který trochu potěší mou unavenou mysl. Dělám pár fotek a pak pokračuji dál stylem opilá zombie. Asfaltová cesta mi tentokrát nevadí, alespoň mám menší šanci se někde přerazit. Cestou míjím dvě studánky, ale vody mám díky Olafovi dost, tak nejsou potřeba.

Krize se mě drží vlastně celou cestu po březích několika krásných rybníků, teprve až kousek před Louňovicemi ji za vydatné pomoci energetických gelů a lomcováků konečně přemůžu. V Louňovicích u kontroly si fotím kamenický skanzen a pak vyrážím vzhůru do Voděradských bučin plných krásných vzrostlých dubů, dalšího úseku vhodného k opětovným návštěvám. Cestou skrz Bučiny na mě čeká několik kontrol, někdy schovaných za dřevěnou boudou, jindy na vrcholku kopce. Líbí se mi tu, v lese jsme skoro sami (u jedné kontroly na mě čeká Andrea kvůli určení té správné trasy, ale po chvíli zase mizí v dáli), je krásný den, prostě si to užívám, i když už mé tempo není tak pěkné, jako před 12 hodinami.

V Černých Voděradech si dělám trochu delší pauzu spojenou s občerstvením a doplněním zásob. Na náměstí si kupuji rohlíky se salámem a spoustu pití, a pak se na lavičce před obchodem nehorázně cpu. Když se po čtvrt hodině zase zvedám, nohy sice bolí víc než dost, ale hlava i žaludek jsou spokojeni.

Cesta kolem Zvánovického potoka je snad nejkrásnější z celého pochodu a rozhodně stojí za zapamatování. Minimálně já si ji budu pamatovat asi půl roku. Protože jak si tak vykračuji v pěkném sobotním dopoledni lesíkem a rozhlížím se kolem, padne mi do oka prudký svah plný skal na levoboku. A protože někde poblíž má být kontrola, tipuji, že bude určitě nahoře. Sleduji proto okolí, abych nepřešel fáborky značenou odbočku, když najednou přímo přede mnou vyroste ze země kámen a já ho vší silou nakopnu. Zaúpím a padnu do jehličí. Od výraznějšího projevu bolesti mě odradí protijdoucí skupinka se psem. Smějí se mi, pacholci… Nemám odvahu si sundat botu, tak jen zkouším, co palec vydrží. Při chůzi ho naštěstí cítím jen málo, ale opřít se o něj nemohu…

O pár metrů dál je očekávaná fáborková odbočka vedoucí přímo k úpatí prudkého svahu. Opodál svačí rodinka na kolech, tak je zdravím a začínám se drápat nahoru. Vzhledem k minimálnímu opotřebení stehen to jde hladce, palec taky bolí jen občas, takže jsem nahoře cobydup. U kontroly si poznamenám do itineráře skutečný kilometrovník, a pak se chvilku kochám výhledem a dělám pár fotek. Ale není času nazbyt, rychle pokračovat!

Cesta dolů je paradoxně náročnější, každou chvilku mi podklouzne noha, ale nakonec se bezpečně blížím k cyklostezce. Když tu mě přepadne neodbytný pocit, že jsem na něco zapomněl. Chvilku dumám a pak mi to docvakne – já si sice označil fixou papír, ale jen itinerář, ne kontrolní kartu! Mé zvučné KU*VA! se rozlehne údolím a zatímco rodinka rychle balí a nasedá na kolo, já si zopakuji výstup ke kontrole. Naštěstí mi to jde ještě lépe, než poprvé, povzbuzování sprostými slovy je očividně slušný mentální stimul…

Ještě chvilku pokračuji podél potoka, pak se přes kopeček překulím do Zvánovic. Scházím z kopce po silnici do centra vesnice a v jedné nepřehledné zatáčce se proti mě vynoří cyklistka. Moc jí to nejde, na kole se drží tak tak, a protože se za ní blíží auto, uhýbám jí až na krajnici. Bohužel v místě, kde roste hustý šípkový keř, takže výsledkem je pěkná skoba na mém novém funkčním tričku od Crafta, které bez úhony přežilo B7 i většinu tohoto pochodu. Ach jo…

Ze Zvánovic šlapu zase vzhůru na další kopec Skalka. Není nijak prudký, ale dává mi zabrat. Mám za sebou přes 90 kilometrů, sluníčko na druhou půlku září pálí až moc a ke mně se plíživě blíží další krize. Ale taková, se kterou se budu muset potýkat až do konce závodu. Bolí mě celé tělo, nohy obzvlášť, chce se mi spát a bolí mě oči, protože sluneční brýle zůstaly na poličce doma. Kontrola číslo 23 je v remízku na travnaté mezi kousek pod vrcholem, ideální místo na odpočinek. Sundavám si tričko a na pár minut si lehám do trávy.

I když bych tu vydržel ležet klidně do rána, není to úplně žádoucí. Oblékám se do náhradního trička s krátkým rukávem a přede mnou je kopec jménem Chlum. Po krátkém odpočinku se mi jde sice trochu lépe, ale celkově už to není žádná sláva. A bude hůř. Blíží se Ondřejov, městečko se známou hvězdárnou. Mě ale víc zajímá místní maloobchod s honosným názvem „supermarket Flop“, kde si dávám další pauzu na občerstvení. Cola a sušenky pomohou doplnit cukr, voda zas zažene žízeň. Sice jsem si moc přál pěkné počasí, ale začínám se těšit na to, až sluníčko konečně zapadne.

Procházím Ondřejovem a blížím se ke kopci jménem Pecný, nejvyšším bodem na trati. Kontrola sice není úplně nahoře, vrchol je oplocen, ale těch pár výškových metrů nehraje roli. Zrovna, když si na kontrole vyplňuji další políčko, mě předbíhá další pochodník. A překvapivě svižným tempem brzy mizí v dálce, zatímco já se za ním posouvám co noha nohu mine. Další kilometry naštěstí vedou částečně lesem, takže si od nemilosrdného sluníčka můžu na chvíli odpočinout.

V údolí kolem Hrusického potoka má být další kontrola. Projdu celé údolí a po žluté značce začínám stoupat do kopce. Po chvíli mi přijde divné, že už jsem od potoka docela vysoko a kontrola pořád nikde. Kousek se vracím, ale pak se rozhodnu využít přítele (přítelkyni?) na telefonu a volám zase organizátora, kde mi ženský hlas potvrdí, že ani tato kontrola neodolala vandalům. A že mám vyfotit vrchol Vlčího halíře. Znovu tedy měním směr a stoupám až na úplný vrchol, kde plním úkol a chvilku odpočívám.

Během sestupu mě předbíhá skupinka závodníků, kde poznávám známou tvář z Ondřejova. Ani jeden moc nechápeme, co se děje, prý sice trochu bloudili, ale určitě ne tak moc. Ale nedá se nic dělat, co není v mapě, musí být v nohách. 🙂 Sestup do Mnichovic je celkem prudký, takže docela ocením lavičku na nádraží, kde je další kontrola. A dnes podruhé to není fixka, ale úkolem je opsat čas odjezdu posledního vlaku směrem na Prahu. Což je hodně zákeřný úkol, protože si nelze nevšimnout i dalších spojů jedoucích stejným směrem. Ale dnes jsem rozhodnutý dokončit závod stůj co stůj, takže žádné ulejvání a pokračovat!

Když se blížím k okraji Mnichovic, kontroluji kartu a itinerář. A dost mě znervózní název Koloděje, kde má být další kontrola. Mozek už začíná vynechávat a navigace jiné Koloděje než ty kousek od Prahy nezná, tak trochu v panice znovu volám na kouzelné číslo organizátora. Naštěstí mě uklidní, že se jedná o chatovou osadu Koloděje, která je vzdálená jen pár stovek metrů. Skutečně, po pár minutách jsem na místě a mohu si vyplnit další políčko.

Přes Klokočnou a další neúplnou kontrolu se po hodně dlouhé, hodně přímé a hodně asfaltové cestě dostávám až k hlavní silnici, kde už jsem dneska jednou byl. Čekají mě tři kilometry známou cestou (i když předtím jsem ji šel v noci a výrazně svěžejší), pak si v Mukařově na živé kontrole budu moci odpočinout a dát něco dobrého k jídlu a pití. Snad ji tentokrát neminu. 🙂 Tato představa mě celkem nabudí, takže s jednou malou přestávkou urazím celý úsek za 40 minut. Začíná se šeřit, noc je již na dohled.

Vcházím znovu do Mukařova, zahýbám k brance, už ji vidím a… JE ZAVŘENÁ! A přes spojnici dvou dvířek je nalepená slída a v ní papír s nápisem K34. Jsem v šoku, nechápu. Koukám do papíru, ale nic o to, že se kontrola zavírá, tady nic není. Nechápu, co se děje, vždyť zas tak pomalu jsem nešel… Chvilku bezradně postávám před brankou a hledám alespoň fixku, kterou si udělám značku. Žádnou nenacházím, to už je dnes snad popáté. Mám v hlavě vygumováno, ale postupně se začínám smiřovat s tím, že to musím dát i bez občerstvení. Naštěstí s sebou 120 kilometrů táhnu železnou zásobu vody, k jídlu také ještě něco mám a cestou snad bude otevřená nějaká hospoda. Oblékám se do teplého, protože z toho šoku se do mě dala zima, a nakonec s nechápavým výrazem opouštím Mnichovice.

Mozek je úžasný stroj. Ale unavený mozek je trochu chybující stroj. Jak asi tušíte, kontrola byla samozřejmě funkční a v provozu. Stačilo vzít za kliku a vejít. Nebo jsem mohl zavolat organizátora nebo zkusit jednu z dalších 10 možností, jak se s tím vypořádat. Ale můj mozek prostě jinou možnost než že zavřená branka znamená STOP nepřipustil. No nic, chybami se člověk učí… 🙂

Další stovky metrů jdu jak robot. Na nic nemyslím, jen mechanicky střídám nohy a snažím se zahřát. Na rozcestí Janovický les už je mi lépe a ve Strašíně začínám být mírně optimistický. Do cíle chybí podle GPS nějakých 14 kilometrů, za tři hodiny a kousek budu v cíli. Už teď jsem překonal nejdelší pochod v životě a čas také není úplně špatný. Hodně se setmělo, asi vytáhnu čelovku. Ale ještě chvilku to bez ní zvládnu.

Rána… Bolest… Game over… Stejná noha, stejný palec, jiný kámen. Jít po tmě byla chyba, velká chyba, teď už to vím taky. Palec natéká, pod nehtem se objevuje spousta krve. Chvilku zkouším jít, ale bolí to jak čert. Kulhám, takže mě okamžitě začínají bolet kyčle i kolena. A nemám hole, abych si alespoň trochu pohověl. Sen o dokončeném závodě je rázem pryč. Situace se zhoršuje, tak se musím rozhodnout rychle, co dál. Což je pro můj mozek velká výzva. Podle mapy to mám do Říčan asi 2 kilometry, tak zkusím dojít tam.

Z posledních sil dorážím na nádraží. Jeden vlak mi před nosem ujíždí, ale představa jakéhokoliv zrychlení je pro mě naprosto šílená. Usedám na lavičku a snažím se dát palci první pomoc. Už to moc nekrvácí, ale na tento pochod budu mít památku tak půl roku. Alespoň tak dlouho mi nehet dorůstal posledně. Ve vlaku se mi ještě udělá trochu šoufl, tak na každé zastávce lovím čerstvý vzduch, ale to už jsme v Praze a domů to mám jen pár stanic metrem, snad to dobře dopadne.

Co napsat závěrem? Pochod z Dubče do Dubče se ukázal být velmi povedenou náhradou za můj původní program. Navštívil jsem místa, která jsem znal i ta, která mi byla dosud utajena. A občas jsem byl překvapen, jak pěkné cesty se nachází kousek od Prahy. Pochod se sice neobešel bez určitých zádrhelů, především v oblasti značení a kontrol, ale jedná se teprve o druhý ročník „punkového“ pochodu za pár korun, takže je nesmysl se v tom vrtat. Navíc organizátor o všech mých připomínkách vesměs už ví z dalších zdrojů a přislíbil nápravu, takže se nezbývá než těšit na další ročník. A že jsem nedokončil více méně v cílové rovince? Inu, stane se…

Takže ještě jednou díky za organizaci a někdy na viděnou!

Na závěr malá statistická rekapitulace. Během pochodu jsem ušel a uběhl celkem 124,4 km, které jsem zvládl za 23 hodin 59 minut průměrným tempem 11,34 minuty na kilometr (5,2 km/h). Nastoupal jsem 2.299 metrů a sestoupal 2.213 metrů. Na start pochodu se postavilo 30 účastníků. Vítěz dal kompletní trasu za 18 hodin 13 minut, 10 účastníků (včetně mě) závod nedokončilo. Kompletní výsledky jsou tady.