Týnišťské šlápoty 2024 aneb peklo. Prostě peklo!

Lidé dělají různé bizarní věci. Někdo plave se žraloky, jiný se každý den v hospodě pomalu propíjí k cirhóze, další zase sleduje přímé přenosy z jednání Poslanecké sněmovny. To já se občas přihlásím na pochod organizovaný Olafem a jeho týmem. Abych trpěl. V létě se konají Týnišťské šlápoty, kde jsem na startu byl už třikrát a dvakrát z toho došel až do cíle. Což je z hlediska úspěšnosti mnohem lepší, než zimní Pražská stovka, kde mám bilanci jedno dokončení a asi 1000 DNF. Ale to je jiný příběh…

Letošní Šlápoty slibují délku přes 120 kilometrů s 4.450 metry převýšení, start v Polsku, výstup na Králický Sněžník, prohlídku historického pohraničního opevnění, návštěvu Potštejna a spoustu dalších zkoušek a záludností. Ještě 14 dnů před startem jsem nicméně neměl v úmyslu jít a trápit své tělo i ducha. Pak se ale v bazaru objevil inzerát na přenechání startovného za dobrou cenu, a než jsem si stačil vzpomenout, proč bych to neměl dělat, byl jsem přihlášen.

Po letošní expedici na Tenerife si připadám docela natrénovaný. I hodinky a váha od Garmina se tváří spokojeně. Při předstartovní přípravě si dělám plán mezičasů a celkově mi Šlápoty vychází na 17 hodin. Docela málo, na první pohled, ale co se dá dělat, je ze mě mašina. 🙂 V pátek před závodem si beru home office. Ráno si zabalím, ve tři odpoledne pak sedám do auta a vyrážím na východ. Start je sice až v sobotu v půl druhé ráno, ale potřebuju se před závodem trochu prospat, bez pár hodin odpočinku bezprostředně před startem už bych stovku asi nedal.

Po 90 minutách klidné jízdy parkuji dle instrukcí na travnatém hřišti vedle tělocvičny a rychle pádím do města. Jednak mám hlad, ale především je na druhé polovině hřiště postaveno několik stanů s výstavou dinosaurů z doby ledové vyluzující takovou kakofonii podivných skřeků, vrčení a troubení, že mi z toho za 3 minuty začne bolet hlava. Naštěstí to mají v 6 večer vypnout…

V pizzérii La Strega u železničního přejezdu si dávám pizzu Marco a pivo. Pizza mi tak zachutná, že si celou objednávku zopakuji, jen to jídlo si nechám dát do krabice „na potom“. Vracím se k autu, beru prášek na spaní a na zadním sedadle se zkouším trochu prospat.

Nebyla to žádná sláva, ale s několika přestávkami jsem spal asi 3 hodiny. Je deset večer, čas se jít zaregistrovat a připravit, za 90 minut odjíždí autobusy na start. V registrační místnosti panuje čilý ruch, sem tam někoho pozdravím a prohodím pár slov, ale jsem z toho prášku ještě trochu grogy. Olaf mi říká, že pro mě má medaili za 25 dokončených pochodů v rámci CSUT, tak že mi jí dá v cíli. O důvod víc to dneska zvládnout! Zhruba za 20 minut mám itinerář a kontrolní kartu, vracím se k autu. Už je tma, dny se krátí nějak nepřijemně rychle. Převlékám se, zásobuji batoh, dojídám pizzu, plním lahve na vodu. Dneska to bude hodně cenná komodita. Dva autobusy jedou na čas, tak nastupovat!

Asi 90 minut dlouhá cesta do zahraničí ubíhá příjemně. Konverzuju se spolusedící Janou o všem možném z oblasti pochodů a cestování, a než se mi jízda začne zdát moc dlouhá, jsme v cíli. Start pochodu je naplánován na 1:30 na vyhlídce na vodopád Wilczki. Celkový dojem malinko kazí fakt, že nám ho zapomněli nasvítit, ale většina z nás už se stejně víc soustředí na pochod. Po krátkém úvodním slovu začne Olaf odpočítávat a přesně v půl se celá masa 94 závodníků a pochodníků dá do pohybu. Je odstartováno!

Prvních pár metrů jdeme po schodech, pak se můžeme rozběhnout. Ale na dobré tempo to není, cesta vede vesměs mírně do kopce. Navíc je tu doslova po pár metrech první tajná kontrola, Olafova důvtipná pojistka proti neférovým závodníkům, kteří by třeba chtěli startovat až na první kontrole. Do kontrolní karty dostávám rychlé hnědé „X“ a můžu běžet dál.

Začínám stoupání k první vrcholové prémii dnešního dne, na kopec Igliczna měřící 845 výškových metrů. Je sice příjemně chladno, ale tričko už mám pěkně propocené. Po půl hodině pochodování míjím několik budov a pokračuji vzhůru. Trasa je docela obtížná, prudká a kamenitá, ale takhle brzo po začátku s tím nemám problém. O to víc mě překvapí, když najednou vidím všechny Svaté. Naštěstí se nejedná o halucinace, ale o Křížovou cestu vedoucí na vrchol. Umělecké ztvárnění není nijak oslnivé, ale kvůli tomu sem poutníci asi nechodí.

Jsem nahoře a můžu si do kontrolní kartičky zaškrtnout první kontrolu K1. Celkem jich má být 34, uff! Nahoře se nezdržím moc dlouho a vracím se k budovám, které jsem míjel cestou ke kontrole. Naštěstí se jde jinou cestou, takže si s protijdoucími stovkaři nesvítíme do očí. Občas popoběhnu, ale terén je stále obtížný na nějaký souvislý běh. Za další půlhodinu jsem zpátky ve vesnici Międzygórze, kde je na silnici další tajná kontrola. Tentokrát čipová a s možností malého občerstvení. Raději do sebe kopnu 2 deci koly, minimálně tolik už jsem určitě vypotil.

K druhé kontrole je to zase do kopce. Terén těžký, občas se prodíráme hustým porostem. Potkávám Jirku Linharta. Zamečí na mě a ptá se, kde mám overal. Chvilku laškujeme, pak se mi trochu vzdálí. Ani po odškrtnutí druhého políčka to ale není z kopce, pokračujeme ve stoupání. Měsíc sice není v úplňku, ale svítí nám na cestu o 106. Teprve o pár stovek metrů dál se cesta láme a další dva kilometry se můžu konečně trochu proběhnout.

Čeká mě nejdelší stoupání až na Králický Sněžník. Trasa je hodně frekventovaná, tedy ve dne. Chvíli je pozvolnější, chvíli prudší, kdy ke slovu přicházejí i moje hole. Mírně pofukuje a i když je teplota pod 20 stupni Celsia, je to vážně příjemné. Startovní pole už se dost natáhlo, většinu času trávím o samotě. To se ale změní po příchodu ke třetí kontrole u chaty Na Sněžníku, kde už pár lidí hoduje a v krátkých intervalech přicházejí další. Sice jsem před pár hodinami snědl dvě pizzy, ale v břiše mi kručí, beru si dva krajíce chleba s marmeládou a zapíjím to vodou. Pak kousek melouna, doplnit vodu a vzhůru na Sněžník!

Cesta až na vrchol je paradoxně méně prudká, zato mnohem víc kamenitá. Poprvé spatřím novou rozhlednu, která v době stavby budila dost velké kontroverze, ale mě se prostě líbí. Začíná se rozednívat, hvězdy na obloze přesto stále svítí, a jsou vidět dokonce i na fotkách. V protisměru občas proběhne čelovka, první borci tu byli už před půl hodinou. To můj časový plán se začíná bortit už v zárodku, po 15 kilometrech mám čtvrt hodiny zpoždění.

K4 je samozřejmě až na vrcholu rozhledny. Stoupám po kovových schodech. V jednom mezipatře leží ve spacáku postava, která si pro romantický východ slunce na Králickém Sněžníku nezvolila úplně nejlepší termín. Další dvě postavy ve spacácích jsou až nahoře, kde mají na starost obsluhu čipové kontroly. Asi poprvé (a naposled) se do mě trochu dává zima, tuhle romantiku jim zas tak úplně nezávidím. Odpípnu si, pokochám se blednoucí oblohou a jdu dál.

Cestou z kopce potkávám spoustu čelovek. Snažím se  zrychlit, ale poskakování po kamenech je fyzicky dost náročné a nohy už to začínají cítit. Na rozcestí pokračuji dál po červené značce, čeká mě krásná pohraniční hřebenovka. Krásná, ale dlouhá a náročná, vedoucí přes spoustu dalších vrcholů. V rámci rozptýlení jsem si do hodinek všechny zaznamenal a pokusím se trochu vylepšit skóre v Horobraní. Postupně se rozednívá, tak se občas můžu i pokochat. Ale především musím dávat pozor na cestu, stačí jeden špatný došlap a může být konec.

V půl šesté ráno se blížím k rozhledně na Klepáči. Na vrchol, kde je umístěna kontrola K5, se vyškrábu právě ve chvíli, kdy se sluníčko vyloupne na obzor. Je to paráda, na chvíli zapomínám na bolavé nohy, pochod, čas, a jen se kochám. Směrem na východ je obec Horní Morava, kdysi trasa Šlápot pokračovala právě tam, dneska budu pokračovat dál po hřebeni, přes vrcholy Jelení vrch a Výčnělek.

Některé úseky jsou běhatelné, jiné jen schůdné. Občas je to vážně prudké, takže musím jít jen co noha nohu mine, nějak se na víc necítím. Ostatní s tím ale očividně nemají problém, v jednom takovém prudkém sešupu mě předběhne hned dvojice běžkyň. Valí to brutálně, až kameny odletují.

Na rozcestí se loučím s červenou turistickou značkou, dál budu pokračovat po zelené. Sice stále po hranici, ale už po rovině po cestě vyšlapané vysokou luční vegetací. Docela bych si dal i nějakou kratší porci asfaltu, abych si malinko odpočinul. Naštěstí k tomu bude příležitost na další občerstvovačce, kde se na mě na hraničním přechodu na 32. kilometru těší šestá kontrola.

Jsem tu! Musím si na chvíli sednout, jsem úplně rozsekaný. Takhle se většinou cítím 30 kilometrů před cílem a ne 30 kilometrů po startu. Nohy jsou unavené a bolí, kromě obvyklých pocitů po zátěži mě začíná táhnout levé koleno. Martin a Vítek se o mě naštěstí krásně starají, doplní mi vodu, vyhodí odpadky, přinesou Birell. Ze stolku si beru různé dobroty, potřebuju energii. Cukr začíná působit, tak se raději loučím, než se rozsedím. Navíc sluníčko už teď pálí jak čert, a bude hůř…

O kousek dál je výrazné značení před nebezpečným úsekem, kde může nepozorný běžec snadno zahučet do hluboké rokle. Péče o účastníky je ze strany organizátorů vážně příkladná. Blíží se krátký asfaltový úsek, za kterým mě čeká zajímavá oblast plná betnových bunkrů zvaná Betonová hranice. Některé z bunkrů jsou opravené a vypadají jako by je instalovali včera, jiné jsou částečně nebo úplně zničené. Jeden bunkr je dokonce převrácený! Na tomto místě totiž Němci zkoušeli kvalitu opevnění a způsoby, jak ho co nejlépe zničit. Ten převrácený řopík byl celý obložen trhavinou, která ho však nej nadzvedla a otočila. Jelikož zas tak moc nespěchám, stíhám si číst i některé informační cedule. Zajímavé!

Právě u převráceného bunkru odškrtávám v kontrolní kartě sedmé políčko a o kousek dál i osmé u Vysokého kamene. Při pohledu do kartičky ale začnu panikařit, sedmé políčko je prázdné?!? Asi jsem idiot, kontrolu jsem si vyfotil, ale nezapsal. Přemýšlím, jestli mi Olaf uzná fotku, nebo jestli se ten kilometr budu muset vrátit… Naštěstí se pak ještě jednou pořádně podívám a zjistím, že jsem si na předchozí kontrole chybně označil políčko 6 (bylo prázdné, protože to byla čipovka) a ne sedmičku. Ach jo, už blbnu, a to je teprve ráno…

Terén na následujících kilometrech se dost zlepšuje, dalo by se běžet. Ale nohy odmítají spolupracovat, tak to nehrotím a jen občas popoběhnu. A kochám se a fotím, tolik fotek jsem během pochodu už dlouho nevycvakal. I když je konec července a hic k zalknutí, příroda rozhodně není vyprahlá, všude spousta zeleně a nezřídka někde teče i slabý potůček. Procházím vesnicí Těchonín, pak po další louce stoupám ke Studenému vrchu, kde je u Studenských skal další kontrola, devátá v pořadí. A nejlepší na tom je, že k desítce a dalšímu občerstvení to už je jen pár stovek metrů z kopce!

Desátá kontrola mi přijde taková ajťácká – hodně organizovaná, přehledná a s několika vychytávkami. Například bezlepkovou dietu jsem jinde neviděl a past na vosy je super nápad, protože ty žluto-černé potvory jsou posledních několik dní naprosto nesnesitelné. Sednu si na židličku a připadám si jako v depu F1, jak mě všichni začnou obskakovat. Přinesou, doplní, odnesou. S Martinem probírám jeho zdravotní neduhy, kvůli kterým musí být na občerstvovačce a ne na startu. Docela si to „užívá“, snad se na příští sezónu dá dohromady! V chládku je mi příjemně, ale čas běží a teplota stoupá, musím se rozloučit. Na odchodu mě ještě rozesměje cedulka natažená na provázku nad hlavami pochodníků, jestli si nezapomněli hůlky – geniální! To by měla být povinná výbava každé občerstvovačky. 🙂

Když mám pocit, že to odsýpá, jdu a popobíhám tempem mezi 7 a 8 minutami na kilometr. Víc dneska nezvládnu. Levé koleno cítím čím dál tím víc, naštěstí jen při běhu, při chůzi je v pohodě. Pozvolna klesám až k vodní nádrži Pastviny II, kde mezi stromy zahlédnu i kamennou hráz. Blízkost vody je osvěžující, o malinko lépe se dýchá. Procházím vesnicí Nekoř. Za mostkem přes Divokou Orlici si nevšimnu značené odbočky a mé dnešní putování se rázem o 200 metrů protáhne. Napodruhé už jdu díky upozornění svého dlouhodobého souputníka v bílém tričku správně, ale zase do nechutně prudkého kopce. Krátkého, ale hodně strmého. Na jeho konci je u silnice kromě K11 i starostlivé upozornění jako od BESIPu. Vypadá to úsměvně, ale v tom horku se mozek vaří a pak může dělat různé blbosti. Takže za mě palec hore.

Blíží se město Letohrad. Fotím si kostelík i zámek, a pak skrz zámeckou zahradu mířím k další kontrole. Na vyhlídce je dost plno, tak si jen cvaknu K-čko a jdu dál. O kousek později se nejdříve na pár minut svalím na lavičku, abych nabral ztracený dech, a pak zběsile lomcuju s kovovou brankou, kudy mám projít ke hřbitovu. Marně, tak si musím zajít dalších 200 metrů navíc, abych se dostal na druhou stranu. Chvilku nato branka bouchne a objeví se chlapík v bílém tričku. Ptám se, jak se dostal na druhou stranu. Prý stačilo zabrat. No tak nic, dneska mi to fakt nejde…

Odbila dvanáctá hodina. Sluníčko pálí, na obloze po slibovaných oblacích skoro ani stopa. Blížím se k Pustinám, kde nás organizátoři varovali před psem, který prý nedávno prohnal nějakou běžkyni. Naštěstí jsem dneska v bezpečí, jelikož mezi běžce se rozhodně nemůžu řadit. Nakonec jich tu je víc, ale jsou naštěstí za plotem. Soudě podle jejich štěkání nicméně soudím, že lidi nemají moc v oblibě. Začíná to být úmorné, střídá se les, louka, stoupání, klesání. A kilometry naskakují nesympaticky pomalu.

Zpestření v rutinním šlapání nacházím v Žampachu. V prvé řadě je tu čipová kontrola s občerstvením. Na první pohled nevypadá stavení u tenisového kurtu nijak extra, ale pro mé znavené tělo je to jak oáza. Kromě klasického občerstvení pod patronátem dvojice organizátorů je tu i kiosek s točeným pivem, záchod a SPRCHA! Ale popořadě.

Napřed si objednám rovnou dvě piva a k tomu si beru jednu celou citronovu ochucenou vodu v PETce. K jídlu mají vynikající nudlovou polévku, která se výborně hodí na srovnání žaludku. Než vystydne, navštívím kadibudku jako z Japonska. Má i automatické splachování! Pak se najím a napiju, a nakonec jdu smýt pot a prach první poloviny pochodu. Voda v hadici je sluníčkem krásně vyhřátá, možná až moc. Po důkladném omytí se oblékám do čistého oblečení. Náhradní sadu s sebou nosím skoro vždycky, ale dnes přijde obzvlášť k dobru.

Zastávka se protáhne na 30 minut, během kterých mě dojde a doběhne hned několik závodníků. Ale mě to je vážně fuk, závodit jsem přestal už před mnoha hodinami. Cílem je dojít a přežít. K čemuž sprcha právě výrazně pomohla. S díky se loučím a vyrážím na kopec Žampach, kde je i stejnojmenná zřícenina. A 14. kontrola. Cesta k ní je samozřejmě zase do kopce, opět pro změnu nechutně prudkého. Vyhlídka je navíc za brankou, kterou ani tentokrát nejsem schopen otevřít, takže ji musím dost nemotorně přelézt. Ale na Olafoakcích jsem připravený asi na všechno, tak jen zatnu zuby a lezu.

Cestou dolů se ještě trochu schovávám pod stromy, pak je to ale převážně po louce. Trochu mě překvapuje, že stále nemám myšlenky na DNF. Ale možná je to tím horkem, bolí mě přemýšlení o čemkoliv, dokonce včetně předčasného konce. K15 na Kozinci je naštěstí už zase v lese, ale horko je i tam.

Olaf jako zkušený organizátor ví, že v létě by mělo být občerstvovaček spíš víc, než míň. Další na mě čeká pod sjezdovkou ve skiareálu Dlouhoňovice. Po příchodu mě vítá dvojice organizátorů, čtyři závodníci a asi 1067 vos. Ztěžka usedám na lavici a snažím se odlepit jazyk od patra. Obecně mám posledních několik hodin příšerné sucho v krku, jako bych tam měl písek, každé polknutí je boj. Dávám si pivo, vodu a dva velké kusy melouna na osvěžení. A povídám si s Filipem na dnešní oblíbené téma „proč už nestovkaříš“? Kdybych měl po dnešku soudit, kvalita ortopedické péče je v naší republice dost tristní…

Posezení se zase trochu protáhne, ale není tu moc stín, tak se raději balím a po rozloučení jdu zase o dům dál. Při pohledu na oblohu to ale vypadá, že se blýská na lepší časy, je už z poloviny zaplněná mraky. A skutečně, sluníčko se každou chvilku za nějaký schová. Podmínky to sice nezlepší, horko na umření trvá dál, ale alespoň se to nehorší.

Další stoupání je na kopec Přím. Šlapu na autopilota, průměrná rychlost stále klesá. U každé kontroly se musím hodně soustředit, abych na něco nezapomněl – vyfotit, zapsat do kartičky, napít. Vrcholy jsou si dost podobné, K17 i K18 mám úspěšně zdolané 20 minut po sobě, ke K19 na vrcholku Kletná mi to trvá ještě minut 40. Naštěstí se můžu těšit na další kontrolu na 82. kilometru v Liticích. Ostatně tohle je asi light-motiv celého dnešního pochodu, těšení se na kontrolu a chlazené nápoje. Sestup do vesnice je prudký, ale kvůli kolenu stejně nemůžu moc běžet. Dvakrát přecházím Divokou Orlici a pak už před sebou vidím restauraci V Zátiší, další místo klidu a odpočinku.

Dneska je to vážně drsné. Pochodníky mezi běžnými turisty poznám na první pohled, vypadají jak zombie. Dva dokonce spí na lavičce. Nechám si pípnout čip a pak si jdu dát polévku a pití. Výborná bramboračka zapitá pivem a malinovkou, co si víc přát. Možná míň bodavého hmyzu. V jedné ruce mám lžíci a v druhé tácek, kterým se bráním náletům vos. Hlavně ať mi nevlítne do pusy…

Kromě polévky si zobnu ještě pár dobrot ze stolečku, ale čas letí jak šílený, už jsem tu zase půl hodiny. Na odchodu prohodím pár slov s Evou a vyrážím na poslední třetinu pochodu. Můj časový plán byl vážně mimo, po 16 hodinách už jsem chtěl být na dohled cíle a ne na 85. kilometru. O to víc jsem v šoku, když se dozvím, že vítězka (!!!) Hanka Váchová už v cíli je! Superlativy došly, prostě WOW!

Nahoru, dolů, nahoru, dolů, kontrola K21. Následuje studánka Panny Marie. Při našem posledním setkání byla vyprahlá a nedala ani kapičku vody. Dnes je trochu štědřejší, vytéká z ní slabý pramínek. Chvilku se rozmýšlím, pak dopiju skoro celý flask vody a začnu ho plnit. Trvá skoro 2 minuty, než ten půllitr nateče, ale dneska raději nebudu riskovat.

Potštejnem jen prolétnu, chuť na Clock oželím a začínám šplhat kolem hradu ke K22. Jako by horko nebylo dost velkým utrpením, začínají se kolem mě rojit komáři, ovádi a další nepříjemný hmyz. Po zaškrtnutí 22. políčka na kontrolní kartě klesnu do kempu Vochtánka, přejdu na druhý břeh řeky a po krátkém intermezzu po zpevněné cestě mě čeká další prudké stoupání kolem Modlivého dolu. Z počátku je to fakt prudké, pak se cesta mírně stočí a je to už snesitelnější. Odměnou za námahu je mi K23 na okraji velkého pole, přes které následně musím přejít a na jeho druhém okraji si u krásné vyhlídky na hrad Potštejn značím do kartičky kontrolu K24.

K následující kontrole u vracečky ke zřícenině hradu Velešov je to jen z kopce. Bohužel prudkého, moje kolena (obě) už začínají celkem nadávat. Moc je nepotěším, Velešov stavěli, jako každý správný hrad, zase na vysokém kopečku, takže mě čeká dalších 120 výškových metrů. Nahoře je jako bonus dřevěné schodiště. Opírám o ně hůlky a šplhám nahoru ke kontrole K26, kde potkávám dvě chodkyně kratší trasy. Fotím si kontrolu, značím si kartičku. Sakra, takhle kontrola je průchozí! Takže další zbytečná zacházka zpátky pro hůlky, zpestřená asi 30 schody dolů a zase nahoru. Ach jo…

Začíná se šeřit. Na otevřeném prostranství je to sice v pohodě, ale v lese už vidím dost mizerně. Je načase zapnout čelovku. Dal jsem do ní náhradní baterii, po tmě půjdu dost dlouho. K 27. kontrole už přicházím skoro za tmy. A to je teprve krátce po deváté, nejdelší dny už jsou dávno pryč. Zároveň mám asi největší krizi. Počítám, kolik mi zbylo peněz a jestli bych někoho nepřesvědčil, aby mě za těch 900 korun neodvezl do cíle. Naštěstí má Olaf na trase jen málo příležitostí pro podobné operace, takže i když bych moc chtěl, žádné auto prostě není v dosahu.

40 minut poté se blížím k rozhledně Vrbice. Cestou jsem se na chvíli musel natáhnout u Vrbické studánky, je mi poněkud šoufl od žaludku. Na rozhledně je další kontrola. Samozřejmě na vrcholku rozhledny, přece nám to Olaf ke konci nebude zjednodušovat…! Je tu i stánek s občerstvením a právě dorazila i posila v podobě tří organizátorů, které jsem potkal tuším na kontrole pod Sněžníkem. Napřed si ale jdu odškrtnout kartičku. Nahoře fouká, už mi rozhodně není horko. Dole si objednávám pivo a Kofolu „na teď“ a vodu a ledový čaj „na potom“. Brzy má být poslední kontrola a pak už jen 20 kilometrů do cíle, tak nechci riskovat, že mi dojde pití a chci mít v batůžku nějakou rezervu.

Dávám se do řeči s jedním z organizátorů, který mi přinesl jablko na osvěžení. Ke konci hovoru se zmíní o tom, že mám dobrý čas, že dokonce snad ani nezmoknu. Zbystřím a ptám se proč. Prý se sem od západu řítí bouřka! Koukám na mobil, kde si všimnu, že to samé mi psal Jirka Větvička. Tomu jsem před pár hodinami psal zprávu o tom, že nemusí mít strach, že dneska o pomoc volat nebudu. 🙂 Dle radaru se sem skutečně žene něco nehezkého, mělo by to tady být tak za 90 minut. Jestli na pochodech něco vážně nemám rád, tak bouřky. Déšť mi nevadí, ale to blýskání a mlácení mi nedělá dobře. Rychle si nahážu věci do batohu a uháním pryč.

Do cíle to mám 22 kilometrů. Už nejsem ani mírný optimista, 22 kilometrů znamená minimálně 5 hodin na cestě, prostě peklo. K další a poslední čipovce to mám 4,5 kilometru, to bych měl zvládnout ještě za sucha. A pak se rozhodnu, i podle aktuální předpovědi, co dál. S údivem si všimnu, že mi přestalo bolet koleno. Asi mi hlava vyhodnotila priority a strach z bouřky přebil všechno ostatní. Neznamená to sice, že teďka dávám kilometr za 5 minut, ale možnost občas bezbolestně popoběhnout je minimálně pro mou psychiku velká vzpruha.

A že budu nějakou mentální podporu potřebovat je bez debat, Olaf a jeho mírně sadistická partička nám to ani na dohled cíle nijak neulehčují. Naopak. Očividně je mrzí absence vysokých kopců, tak nás úmyslně ženou na jakoukoliv terénní nerovnost, který se kolem jen mihne. A to ideálně kolmo na vrstevnice nahoru a kolmo dolů. V syrovém, nezpevněném terénu. Na konci jednoho takového kopečku je K29, kde někdo nechal někomu nehezký vzkaz. Jestli tady bude šplhat někdo po dešti, to mu fakt nezávidím… I za sucha a s holemi je to na pokraji možností, otevřeně už Olafovi nadávám.

Na 105. kilometru nás organizátoři vedou po trase single tracku. Tak raději cyklisty upozornili cedulkou na prvním stromě. 🙂 Nevím, jestli si toho všimnou, každopádně značení je tu naprosto famózní. Je tu doslova záplava šipek a odrazek, jako by ten, kdo je vyvěšoval, byl placený od kusu. Zabloudit tu je naprosto vyloučené, navíc je důkladně a viditelně označena i libovolná překážka na trase. Nebýt tak unavený, tak zatleskám!

Hodinu před půlnocí si pípám čip na poslední kontrole. Hroutím se na lavičku a s Jirkou Učíkem probírám trasu. Nadávám na náročnost, tak se směje, že to není Rakovnická. Vím, to už bych byl doma v posteli… Ale jsou důležitější věci, než moje trudomyslnost, měníme téma na počasí. Jirka odhaduje, že nás to možná mine. Já tak optimistický nejsem, ale měl bych jen zmoknout, bouřka se přesunuje o dost severněji. Po 10 minutách dopíjím pivo a činím definitivní rozhodnutí – jdu hned dál a když půjde do tuhého, schovám se v Kostelci. Na zastávce, hospodu po nepříjemné zkušenosti před šesti lety raději vynechám. Nadšený svojí odvahou špatně odložím prázdnou sklenici od piva na stůl a ta se s hlasitým prasknutím tříští na zemi na 1000 kousků. Raději se loučím a s omluvami mizím ve tmě. Pardóóón. 🙁

Nejsem na cestě ani pět minut a dopadnou na mě první kapky. Trasa naštěstí vede pod stromy, tak moc nemoknu. Ale bedlivě sleduji světelnou show na obloze. Není jí mnoho. Vypadá to, že jsem se nemýlil, bouřka řádí někde jinde. V kontrolní kartičce mi přibyl zápis na 31. kontrole. Déšť ale sílí a než dojdu do Kostelce, jsem už slušně mokrý. Přesto není důvod se schovávat, trocha vody mně neublíží.

Jdu lesem kolem Divoké Orlice. Nad hlavou mi bubnují kapky, fouká i trochu vítr. Déšť není úplně příjemný, ale zase spolehlivě zahnal všechen nepříjemný hmyz. Vycházím z lesa a jdu chvíli kolem čerstvě posekaného pole, na jehož okraji je hluboká písečná cesta. Vzpomněl jsem si na Jirku, jak ho aktivní zemědělci moc nepotěšili. Cesta hlubokým pískem měla být dalším „milým“ překvapením pro pochodníky, protože uschlou řepkou se jít nedá. Posekaným strništěm už ano.

Procházím Častolovickými Horkami a Česticemi. Cíl se pomalu, ale jistě blíží, načínám poslední desítku. Za normální situace práce na 50 minut, dneska budu rád, když to stlačím pod 2 hodiny. Při chůzi po asfaltu mám největší strach z toho, abych nezašlápl některou z mnoha žabiček, které se na mě přiskákaly podívat. Je po dešti, což znamená opětovné bzučení a občasné bodání.

Předposlední zkouška morálky na nás čeká u kontroly číslo 33 u kopce Chlum, kde nás organizátoři nechají napřed klesnout 30 výškových metrů, abychom následně mohli dalších 50 nastoupat. Po dešti to trochu klouže, ale přeci jen míň, než jsem čekal. Nadávám jen malinko. Před očima mám jen blížící se cíl, teď už to dám! Kilometr mi na hodinkách sice pípá jen každých 12-15 minut, ale v hlavě už to mám srovnané, prostě to došlapu.

Blíží se poslední, symbolická překážka mezi mnou a cílem. Písečná duna, jeden ze symbolů tohoto pochodu. Po pravdě řečeno vydrápat se nahoru není tak složité ani po 120 kilometrech. Větší nepříjemností je písek v botách a jeho složité čištění. Mě se povedlo si písku nabrat jen minimálně, takže po zaškrtnutí posledního políčka v kartě ani nemusím zastavit a přezouvat se. Malinko to sice tlačí a dře, ale ty poslední 3 kilometry už nějak doklepu.

Trvá mi to něco málo přes 30 minut, pak se konečně přede mnou rozzáří světla sídliště a já vbíhám do cílové rovinky. Skutečně běžím, tedy alespoň se o to snažím. Po levé straně se mi míhají paneláky, u pátého zahýbám a stojím před velkým nápisem Cíl – Finish! Jsem tu, dokázal jsem to, potřetí jsem dokončil celé Týnišťské šlápoty!

Vstoupím do budovy a ozve se potlesk. Užívám si to, dneska je to fakt zasloužené. Naposledy si odpípnu a pak už jen vychutnávám slastný okamžik úspěchu. Olaf mě popichuje, jestli jsem přišel nebo přijel autobusem. Přišel! Na důkaz mu ukazuju krásně vyplněnou kartičku. Svým zkušeným okem rychle zjistí, že nemám sedmou kontrolu, ale po vysvětlení mi můj omyl uzná. Ufff, dneska to bude bez penalizace, krásné 27. místo je moje konečné.

Dostávám diplom a gratulaci za úspěšné dokončení. A pak návdavkem i bronzovou medaili za 25 ušlých CSUT stovek. Olaf se mi ji snaží předat už rok, ale nějak jsme se nemohli dohnat. Jsem sice vyčerpaný, ale uvnitř se mě to všechno směje a hřeje. Schválně, jestli to časem dotáhnu alespoň na stříbro za 50 stovek!

Na chvíli si sednu a trochu se napiju, ale moc dlouho tu pobýt nechci, chtěl bych jet domů. Jsou tři ráno a asi budu mít pár odpočinkových zastávek. Tak si beru Birella do auta, loučím se a jdu se k autu převléci, abych si ten nový bílý služební vůz standardní konfigurace moc nezaprasil. Do navigace zadám Domů a vyrážím. Týnišťské šlápoty jsou definitivně u konce!

Co říci závěrem? Vlastně ani nevím. Celých 25 hodin na trase mi trochu splývá do jedné rozmazané šmouhy. Srdíčko mi říká, že to bylo krásné, ale mozek naříká, že to bylo extrémně náročné, a ať už si to příště raději odpustím. Trasa sama o sobě byla zajímavá. Prvních 30 kilometrů bylo úžasných, dalších 30 „lehce“ odpočinkových, předposledních 30 záludných a zbytek už vysloveně na morál. Moje nechuť ke zbytečným zacházkám a šplháním je dostatečně známá, asi bych ke konci zvolnil, ale co se dá dělat, nejsem organizátor. 🙂 Ne jednu, ale hned několik úrovní obtížnosti nicméně přidalo typicky letní počasí. Horko přes 30 stupňů, na sluníčku asi 100, dusno a skoro bezvětří byla přímo smrtelná kombinace. Už v 7 ráno mi bylo horko k zalknutí, citelná úleva nastala snad až v 9 večer. Díky Přírodě za odpolední polojasno, občasné schování sluníčka za mraky bylo víc než příjemné a pro zdárné dokončení asi klíčové.

Organizace zaslouží absolutorium. Je vidět, že Olaf a jeho parta to má v oku, takže občerstvovaček bylo tak akorát. Na každé kontrole pak byla skvělá obsluha ochotná pomoci a rozmanitý výběr jídla i pití. Kvůli teplu jsem toho moc nesnědl, ale zato splávek jsem měl nekonečný. Podle Garmina jsem vypotil asi 18 litrů vody a při pohledu na seznam nápojů, které jsem do sebe dostal, to tak nějak odpovídá – měl jsem minimálně 8 piv, 7 ochucených Birelů, 2 malinovky, 2 Kofoly, jednu Cocacolu, dvě ochucené Mattonky a asi 10 soft flasků s vodou. Všechno půllitry!

Ač se to zdá nemožné, značení trasy bylo snad ještě o malinko lepší. Obzvlášť posledních pár desítek kilometrů to byly hotové odrazkové orgie. Docela by mě zajímala statistika, kolik materiálu se vypotřebovalo, ale některé úseky by dal snad i Stevie Wonder. V kombinaci se zveřejněním trasy včetně přesných míst kontrolních bodů jsem za celý závod neměl strach, že jsem něco přešel nebo vynechal. Za mě je toto naprosto ideální kombinace.

Organizačně to prostě opět bylo na 1***. A jestli to dám příště? Raději už nebudu říkat „nikdy“, ale asi to malinko svážu se sledováním předpovědi. Pokud budou hlásit třicítky a Olaf se s trasou rozvášní nad 120 kilometrů, nechám to mladším a silnějším. V každém případě děkuji všem za velmi silný a asi i velmi uspokojivý zážitek. A někdy na viděnou, třeba na P100, kde bude doufejme alespoň malinko větší zima… 🙂