Vinařská stezka po pobřeží a Roque de Taborno (Almáciga -> Tegueste)

Den 9. —  Plán na dnešní den je relativně pohodový. Obzvlášť, když jsem včera na poslední chvíli změnil cíl etapy a tu dnešní si tak o příjemných 5 kilometrů zkrátil. Napřed chci jít podél pobřeží až na pláž Playa de Tamadite, kde si snad konečně budu moct trochu užít i moře. Následně ze všech stran okouknu monumentální skálu Roque de Taborno, abych pak nakonec znovu vyšplhal až na hřeben rozdělující ostrov na severní a jižní část, prošel se tajuplným Lesem záhad a někde na jeho okraji našel místo k přespání.

Po včerejším večeru stráveném ve společnosti dobrého piva a méně dobrého fotbalu se mi ráno nechce z postele. Jelikož mě ale podle plánu čeká zhruba jen 27 kilometrů, nijak se nenutím a užívám si luxusu v překvapivě pohodlné posteli. Balit začínám teprve po deváté a na start dnešní etapy se dostanu až o hodinu později. Ještě mě mírně zdrží komunikace s majitelem ubytování, kde mám jako nechat klíče, ale podle všeho to tady není zrovna zločinem zamořená oblast – mám je nechat v zámku.

První kilometry nejsou dvakrát záživné. Stoupám do prudkého kopce, nejdříve po silnici, pak po stezce vyšlapané mezi kaktusy. Zatím je pod mrakem, teplota snesitelná, postupuji celkem rychle kupředu. Po 2,5 kilometrech jsem na silnici ohraničené na každé straně desítkami masivních betonových bloků. Ale moc dlouho se na ní nezdržím, za chvíli jsem zase na stezce. Ale pak se na silnici vrátím. A pak zase sejdu… Jinými slovy vede stezka TF-4 chvíli po silnici a chvíli vedle ní, no. 🙂

Postupně se vyjasňuje a mně se tak nabízejí stále zábavnější výhledy na moře, pobřeží i okolní kopce. Po silnici nakonec dojdu až do vesnice Taganana, kde kromě několika přiměřeně zajímavých staveb typu kostelík zasvěcený Sněžné paní s kořeny až do roku 1505 nacházím i malý supermarket San Antonio, kde můžu doplnit zásoby. Tradičně beru všechno, na co mám chuť, takže jsou to trochu zvláštní kombinace. Paní prodavačka je asi zvyklá, nad mojí objednávkou ovoce, sladkých nápojů, piva, čokolády, pečiva, džusu a balené vody nehne ani brvou. Platím hotově, karty nebere, nebo aktuálně nefunguje terminál. V každém případě „no puede pagar con la tarjeta“.

Část z nakoupených dobrot rovnou pojím, což vzhledem k následujícím minutám není úplně moudré. Brutální stoupání je naštěstí jen několik stovek metrů dlouhé, pak se cesta zplacatí a já se začínám věnovat poznávání místního vinohradnictví. Jižní Morava to sice není, ale i tak je v této oblasti celkem 13 vinných sklepů různých jmen typu Delfino, Roque, Telesforo, a dalších vinařských zajímavostí typu prastarých lisů na révu. Každých pár metrů jsou hezky graficky vyvedené informační tabule, a protože mám pocit, že nemusím nikam spěchat, většinu z nich si i poctivě přečtu.

Jelikož mám doma taky pět hlav vinné révy, zvědavě okukuju, jak to dělají tady. Očividně to není žádná lehká práce, vinná réva roste na terasovitých, ručně vybudovaných políčkách a péče o ní musí být nejen namáhavá, ale asi i poněkud nebezpečná. Ale protože ani zde překvapivě za celou dobu nepotkám ani živáčka, asi místní vinaři nechávají věcem volnější průběh. Zajímavostí zde vyrobeného vína je to, že se vezme úroda bez ohledu na druh, všechno se to smíchá a hotovo.

Ty tři kilometry vedou po přiměřeně obtížné cestě skrz les, napřed dolů a pak zase nahoru. Občas se můžu pokochat pohledem zpátky na Roque de Taborno, občas vidím trochu dál do hlubin ostrova. Počasí je příjemné, občas vysvitne sluníčko, je sucho a skoro bezvětří. Na jedné z informačních cedulí si můžu přečíst původ jména vesnice, kam mířím. Las Carboneras jsou v překladu uhlíři, kteří ohříváním dřeva bez přístupu vzduchu tvořili dřevěné uhlí, které je lehčí, déle hoří a má vyšší výhřevnost, než samotné dřevo.

Vesnice Las Carboneras je trochu větší, než Taborno, a podniky z oblasti gastronomie tu podle mapy mají být dokonce 4. Ale výsledek je stejný, jako minule. I když poctivě obkroužím celou vesnici, otevřeného nenajdu nic. Jen trojici staříků sedících na návsi pod stromem, kteří se mým pobíháním očividně dobře baví. Hlady sice neumírám, ale začíná mě to trochu prudit, dal bych si pořádné jídlo. Nedá se nic dělat, musím pokračovat. Další zastávka je Cruz del Carmen.

Blížím se k oblasti Zona de Exclusión de Monte de Aguirre, kterou jsem si díky povolence mohl před dvěma dny projít. Není divu, že stezka TF-10.1 vedoucí lesem je mi docela povědomá. Vavříny, kapradiny, mech. Jen v trochu menším množství, je to taková „light“ verze. Ale počasí je nehezké i tu, voda, mlha, vítr a spousta bláta na zemi. Boty mám zas jak prase.

Jsem v nadmořské výšce skoro 1000 metrů. Přicházím k hlavní silnici na hřebeni do místa zvaného Cruz del Carmen. Je tu trochu zima a hodně tu fouká. A je tu i restaurace, akorát k mé smůle před 15 minutami zavřela. Personál zrovna stahuje roletu a nasedá do modré Škodovky. No nic, tak se najím ze zásob v autobusové zastávce… Napřed si to tady ale projdu, jestli tu není něco zajímavého. Jsem totiž v místě, kde začíná a končí naučná stezka Sendero de los Sentidos, neboli Stezka smyslů, a je tu velké parkoviště a pár dalších budov. Stezka je prý moc hezká a hodně komentovaná, mám možnost dozvědět se spoustu zajímavostí. Ale už je pozdě, jsem unavený a hladový a na další potulování po lese nemám úplně náladu. Tak si jen na vyhlídce, kde je všehovšudy 8 dalších turistů, vyfotím San Cristóbal a kousek vedle mohutný Kanárský cedr, a pak se rychle běžím schovat do autobusové zastávky, kde si rozložím zásoby z batohu a konečně se najím.

Jsem na nohách už přes 9 hodin, začínám být poněkud unavený. Původní plán projít si zdejší tajuplný Les záhad jižní, delší stranou, tak bez větších výčitek ruším, půjdu přímější cestou přes vrchol kopce Cabeza de Zapata. A jen co se dostanu mimo hranice lesa mimo červenou trasu, začnu se rozhlížet kolem a hledat místo na spaní. Tady své plány měnit nehodlám.

Les je hezký, přizpůsobený masové turistice. Cesty jsou široké, zpevněné a ve stoupání či klesání vyspravené kládami. Čas od času se podívám na silnici, ale většinu času trávím na rovnoběžných stezkách. Jen s tím místem na spaní je to dost bída. Zatímco počasí se trochu lepší, vítr ustává a mlha se rozpouští, najít dva stromy kousek od sebe na hamaku nebo dokonce snad nějakou nějaký rovný plácek na karimatku, o tom se mi může jen zdát. Několikrát to vypadá nadějně, ale bližší průzkum ukáže nějaký zásadní nedostatek.

Na křižovatce nazvané příznačně El Juntadero – shromáždění – mě překvapí zaparkované červené auto. Malý Peugeot 206 s opocenými skly má nejlepší léta za sebou, asi si tu hledají soukromí nějací studenti. Nechci je rušit, tak chci kolem auta jen rychle proběhnout, když tu se skrz stažené okénko ozve hromové ¡Hola!!! Nasadím si zvukovými vlnami sražený klobouk a skloním se k okénku. ¡Hola!

Celý prostor auta vyplňuje obrovský strážce parku. Oblečený v khaki oblečení, na sedadle spolujezdce svačina, termoska, vysílačka a dalekohled. A hned spustí, co tu dělám, jestli umím španělsky, odkud jdu a kam mám namířeno. Usoudím, že tohle není nejlepší příležitost hrát si polyglota, přepínám do režimu negramotný turista. Tvářím se zmateně (to jde samo) a opakuji, že nerozumím. Strážce se mě ptá, jestli jsem Němec. Ne, Čech. Strážce znovu spustí vodopád slov, které zakončí otázkou, kde hodlám spát. Usoudím, že věta „tady za rohem v lese v hamace“ není úplně nejkrásnější epitaf, tak vyndavám telefon, jako že mu to ukážu. Chvíli horečně přemýšlím nad svými možnostmi, nakonec ze mě vypadne slovo Tegueste, malé město asi 5 kilometrů odsud. Trochu se podiví, prý je to dost daleko. Tak mu řeknu, že jsem rychlý chodec a že to je v pohodě. Tváří se trochu nedůvěřivě, ale pak mávne rukou a rozloučí se.

No to je super… To se mi ta dovolená pěkně prodraží, když budu každej den spát někde v hotelu nebo penzionu… Natáhnout si někde poblíž hamaku si teď už netroufnu. Bůh ví, kolik strážců tu kolem bloumá… Ten jouda už určitě žhaví vysílačku a dává echo rangerům na trase, že mě tam mají brzy očekávat. A pokud ne, začnou to tu stopro prohledávat v rojnici. Zastavím se a koukám do mobilu. Což si ten dobroděj vyloží tak, že potřebuju pomoct. Nastartuje a jede ke mě. Šmarjá pano, to nemá nic lepšího na práci? Ještě jednou mu ukážu, že vím, kudy do Tegueste. Spokojeně zabručí. Otočí se a vrací se na své místečko na křižovatce. A já zdrhám k rozcestníku, u kterého zabočím a konečně mu zmizím z dohledu.

Hned za rozcestím vyndavám mobil a řeším, kde tedy dneska složím hlavu. Za pochodu, do Tegueste to mám ještě pěkných pár kiláků. Na Bookingu je naštěstí přímo ve městě hned několik možností noclehu. Tak to nezdržuju, vyberu první volbu s dobrým hodnocením za přiměřenou cenu a začnu objednávat. 100% storno poplatek mě nijak netrápí, že bych si to ještě rozmyslel je dost nepravděpodobné. Jenže při placení se kolečko točí nezvykle dlouho a nakonec se objeví chybová hláška, že požadované místo už není k dispozici. Sakra, pitomej signál. Rychle zkouším vybrat jiný penzion a tentokrát proces doběhne úspěšně až do konce. Ale než to stihnu zkontrolovat, jsem znovu mimo signál. Vracet se do kopce mě neláká, tak nakopnu turbo a makám. Občas dokonce běžím, což je s 14 kilovou krosnou docela legrace.

Když se přede mnou objeví cílové městečko, docela se mi uleví. Zároveň jsem zase v místě pokrytém signálem, tak si můžu zkontrolovat mobil. Super, na WhatsAppu mám potvrzení mé rezervace a že se na mě těší. Akorát z toho prvního ubytování, které mi Booking tvrdil že se objednat nepovedlo. Z toho druhého mám naopak dotaz, proč objednávám 2 ubytování pro jednoho člověka, jestli to není nějaký omyl. V současném rozpoložení je to na můj mozek dost záhul, nějak nedokážu pochopit, jak může správce jednoho ubytování vědět o mé rezervaci jinde. Následuje zběsilá konverzace na dvou chatech, jejíž výsledkem je zrušení prvního ubytka a potvrzení druhého. Uff, dneska bych před spaním potřeboval něco ostřejšího…

S úderem desáté vcházím do svého krátkodobého azylu. Společnost mi dělá majitel, který mě provádí po luxusně zařízeném a dokonale uklizeném 3+1. Připadám si nepatřičně a v každé místnosti se omlouvám, že jsem po celodenním chození jak prase. Směje se, že to je OK. A jako bonus dodává, že mluvil s Bookingem a peníze za to první ubytování mi vrátí na účet. Wow! Nadšeně mu děkuju a ptám se, jestli není poblíž benzínka nebo nějaký obchod, kde bych si něco mohl koupit. Smutně přemýšlí, že ne, a pak nabídne, že mě někam odveze. Odmítám s tím, že jsem chtěl jen pivo na dobrou noc a že to není nic nezbytného. Loučíme se. Jdu do sprchy a když vylezu, čeká mě na mobilu zpráva, že u vchodu mám dárek. A skutečně, čeká tam na mě jedno pivo a balená voda. Nemám slov, jsem dojatý!

Pivko do mě jen zasyčí, pak se sotva doplazím do postele a vyčerpaně do ní uléhám. Je skoro půlnoc. Zítra by to pro změnu chtělo trochu méně adrenalinový den. Uvidíme, jak to půjde, minimálně mám v plánu jen málo kilometrů. Dobrou noc!

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem ušel přes 35 kilometrů, nastoupal 2.334 metrů a klesnul 1.1917 metrů. Na cestě jsem strávil skoro 12 hodin, z toho v pohybu zhruba sedm a půl hodiny, během čehož jsem spálil 4.034 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.