Den 4. — Svítání na Pico del Teide by měl být když ne ten největší, tak alespoň jeden z těch nejvíc zapamatovatelných zážitků na Tenerife. Pro výstup na nejmladší, asi 200 metrů vysoký přírůstek sopky vytvořený během erupce zhruba před 1000 roky je třeba speciální povolenka, která bývá vyprodána na měsíce dopředu. Mimo provozní dobu lanovky je ovšem zájem výrazně menší, a tak i když mi pár týdnů před odletem původní permit z důvodu odstřelu muflonů zrušili, bez problémů jsem získal nový na následující den.

Nocování pod širákem ve výšce 3.500 metrů nastavilo nové dno ne-kvality spánku. Hodinky se tentokrát vzácně shodly na všech ukazatelích a zobrazily hodnocení Poor (zoufalé). V ranním přehledu mi dále ukázaly Sleep score 29, délku spánku pod 4 hodiny a Body battery 10 ze 100, navíc s důrazným doporučením se dneska vyhnout jakékoliv fyzické aktivitě. Naštěstí mám pořád kde brát, před dovolenou jsem poctivě odpočíval a adrenalinu mám pořád dostatek, tak je i dneska budu malinko ignorovat… A spánkový deficit doženu dnes v noci, kterou snad strávím v hotelu a v posteli.

Postupně začínám dohánět světlušky, které zahájily výstup už před šestou. Výrazná část ze stoupajících vypadá, jako že výstup na Teide bude jejich posledním zážitkem v životě. Každý druhý krok v předklonu zhluboka vydechují, pot z nich stříká. Malinko si honím triko. Když je míjím, s úsměvem pozdravím a rychle mizím za zatáčkou. Dýchá se mi skvěle, ani bych neřekl, že jsem tak vysoko. Ale zas to s tempem nepřeháním, mám na sobě stejné oblečení, jako ve spacáku, nechtěl jsem to všechno sundavat a nahoře zase nandavat, tak se nechci zpotit. Počítám, že tam bude zima a silný vítr, nerad bych se na Kanárech nastydnul.

Jsem nahoře! Finální výšlap mi od branky trvá 25 minut, pak se uvelebím na skále s krásným výhledem na východ a party může začít – fotím sebe i okolí, s dalšími dělám navzájem selfíčka, popíjím z placatky Honzíka Walkerů. Vedle mě se usadí i malá rodinka mluvící česky, jinak je to tu více méně španělská enkláva. Malinko mě znervózňuje, že východ slunce nastane až za skoro 40 minut, snad se do mě nedá zima. Ale nová péřovka od Hannah zdá se být dobrou volbou. I když sedím a nehýbu se, neprofoukne a stále se cítím v komfortní zóně. Asi největší nepříjemností je tak nedaleký pramen silně zavánějící sírou, jehož pára mi každou chvíli podráždí sliznici. Po 20 minutách začínám mít s každým dalším závanem i mírné návaly. Vrchol se dost plní, podle mě tady bude víc lidí, něž povolených 50 na toto časové okno. Ale to je problém někoho jiného.

Je právě 7:20 a nahoru proudí další a další turisté, asi bude lepší uvolnit jim místo. Naposledy se pokochám pohledem z nejvyšší hory Tenerife i celého Španělského království a začínám dlouhý, hodně dlouhý sestup až k západnímu pobřeží ostrova. Ale postupně, napřed se musím dostat k horní stanici lanovaky. Dolů to jde o malinko lépe, než nahoru. Snažím se šetřit kolena, tak to nijak nehrotím. U lanovky si fotím informační cedule a koukám, jestli tu někde není automat na vodu. Není… Což je malinko nepříjemné, zbývá mi asi litr a před sebou mám skoro celý den pochodování. Tak třeba se poštěstí někde cestou.

Sestup velmi prudkým, tmavým lávovým polem je náročný, začínám mít unavené nohy. Docela se těším na změnu, kterou už v dálce vidím, zbývá se k ní dostat. Kousek od hranice tohoto předělu potkávám skupinku tří běžců, kteří si to šinou směrem vzhůru obdivuhodným tempem. Jo, tady by se trénovalo na Beskydskou… Hned za koncem lávového pole je několik velkých kamenů, kde své oblečení lépe uzpůsobím aktuálnímu počasí. A trochu se i napiju, nicméně musím přejít do úsporného režimu, vody už mi vážně moc nezbývá.

To výšlap na nedaleko ležící vrchol nazvaný Pico Sur předznamenává výrazně zhoršující se podmínky. Výstup je sice náročný, ale ještě tak nějak v normě. Nahoře toho zas není moc k vidění, respektive nic, co bych už neviděl na předchozích vrcholech. Zato sestup je už v kategorii opruzů. Jednak je dost problém držet se vůbec vyšlapané pěšinky, ale i na té se každou chvíli zabořím až po kontíky do sopečného popela, případně spolu s okolními kameny popojedu metr dolů jak na saních. Mám strach, že jednou popojedu až na parkoviště… Raději to zkusím střihnout kolmo dolů, abych se napojil na značenou stezku číslo 9, ale ta nevypadá o moc lépe. Možná je na ní méně kamení a více písku, ale jinak je to to samé. Největším problémem je drásavý písek v botách. Opakovaně se ho snažím vysypat, ale v průměru po třech krocích je tam zas. A škrábe a drásá a pálí. Na to, že jdu z kopce dolů, jsem nepříjemně zbitý a zpruzený.

Následující kilometry jsou už spíš na morál než nějakou zkouškou fyzických dispozic. Nabírám slušné tempo 5-6 km/h, občas se zastavím na focení, ale jinak se snažím moc nezdržovat. Horko začíná být pekelné, k dispozici mi zbývá něco málo přes půl litru vody. Pouhých 10 kilometrů po pěti hodinách na cestě zní jako špatný vtip, tímhle tempem dojdu na pobřeží pozítří. Vegetace začíná houstnout a když dorazím na rozcestí se stezkou číslo 32, objeví se dokonce pár stromů. Osvěžující možnost strávit pár minut ve stínu ale brzy končí, ke slovu přichází procházka skrz černá lávová pole, která v roce 1798 při své poslední erupci vytvořil vulkán Pico Viejo. Je to krása, ale vzhledem k okolnostem mě cokoliv, co má něco společného se sopkou, lávou nebo horkem, začíná lézt dost na nervy.

Šetření vodou se začíná projevovat na mé psychice, nálada se povážlivě horší. Drobnou šanci na zlepšení skýtá blížící se les, kde by snad mohlo být alespoň o pár stupňů příjemněji. Jenže to by mi na mobilu nesměla pípnout zpráva z hotelu, kam mám namířeno, ať se jim laskavě ozvu. Netuším proč, ale když vytáčím číslo recepce, nečekám nic dobrého. Obecně se snažím komunikovat španělsky, ale v předtuše problémů na slečnu rovnou spustím anglicky. Což ji dost vyvede z míry, a mě následně také. Z velmi lámané konverzace to vypadá, že mi chtějí ubytovat v jiném hotelu?!? S každou další otázkou a odpovědí se to víc zamotává, a když už mi jde hlava kolem, vypadne signál a s debatou je konec. Mobil je navíc skoro vybitý, prostě když se daří, tak se daří…

Dobrá zpráva – jsem ve vesnici Chirche! Míň dobrá zpráva – na mapě značený kohoutek s vodou nefunguje a k hospodě to mám ještě asi 10 minut cesty. Ani si nechci představit, že nemají otevřeno… Z posledních sil se blížím na druhý konec vesnice. Nakonec je moje úsilí po zásluze odměněno, restaurace Brasas de Chirche je tu a je otevřena! Sundavám batoh a ztěžka usedám na místo v chládku. Okamžitě je tu postarší paní, přináší mi menu a odnáší druhý příbor. Když se vrátí, objednávám si dvě piva a dvě limonády. Podívá se na mě tázavě a přinese zpátky druhý příbor. Španělsky se jí snažím vysvětlit, že jsem jen sám. Zeptá se, kolik toho pití tedy chci. Zopakuji, že všechno 2x, ale pro mě. Nevypadá, že tomu rozumí, ale příbor nechá být a brzy mi přinese spoustu pití. Což je to, co teď nejvíc potřebuji. Na zdraví!

Spojím příjemné s užitečným, a než se mi napustí plná vana, mám v sobě už jedno pivo a jeden džus. Po sundání ponožek spatřím velmi nehezké 4 prsty, dva na každé noze, na kterých možná někdy byla kůže. A pak asi puchýř, ale sopečný prach se postaral o dokonalý peeling. Takže v současné době je tam vidět pěkně růžové masíčko… Ale to budu řešit zítra, teď se potřebuju umýt, napít a vyspat. Těch 40 kilometrů mě dobilo mnohem víc, než jsem čekal, snad se do zítřka vzpamatuji. Rychle zaháním myšlenku na to se jít smočit do moře, místo toho dokončím večeři a jdu do postele. Dobrou noc!

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil skoro 41 kilometrů, nastoupal 779 metrů a klesnul 4.254 metrů (!!!). Na cestě jsem strávil skoro 13 a půl hodiny, z toho v pohybu 8 hodin a 48 minut, během kterých jsem spálil 5.397 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.