Vyprahlou pouští až pod vrchol Pico del Teide (Montaña Colorada -> Refugio Altavista)

Den 3. — Mufloni jsou milá zvířátka. Bohužel na Tenerife jde o invazivní druh, který si sem uměle vysadili kvůli lovu v sedmdesátkách, a od té doby se jejich počty striktně regulují. A jedna taková regulace má proběhnout právě dneska, což mi dost nabouralo plány. Nejen, že jsem musel o den posunout dobytí vrcholu Teide, ale dost jsem musel překopat i samotnou trasu. Dnešním největším soupeřem tak bude nuda – do parku Teide se můžu vypravit až v pět odpoledne, kdy letošní letní lovecká sezóna definitivně skončí.

Podle hodinek byl můj dnešní spánek mnohem kvalitnější, ale subjektivně bych si s tím dovolil malinko nesouhlasit. I přes několik vrstev a péřovku mi byla zima, blízkost vojenského prostoru přidala do mého nervózního převalování další rozměr, měsíc opět svítil jako halogenová lampa a i v otevřeném prostoru se po několik hodin nehnul nikde ani lísteček, nezazpíval jediný ptáček. Nejhlasitějším zvukem tak byl tentokrát dusot malého pavoučka, který mi přeběhl po karimatce a který mě vyděsil víc než stádo divokých prasat. Ale je tu zase rozbřesk a východ slunce z kategorie dechberoucích, tak vstávat a cvičit! Pico del Teide se pozvolna halí do sytě oranžové barvy, připadám si jako bych se najednou ocitnul na Marsu. Dobrou půlhodinu strávím nadšeným zíráním a dokumentováním toho krásného představení, dalších patnáct minut pak své úlovky v mobilu rovnou promazávám. Když skončím, je už dostatek světla na to začít balit a zamyslet se nad tím, co budu do pěti hodin dělat.

Mám radost, naplánoval jsem si to skvěle! Škoda jen, že se můj plán hned po pár minutách začíná hroutit. Přenesení věcí pár desítek metrů z místa nocování na parkoviště ještě proběhne hladce. Ale už druhý bod končí neúspěchem. Po rozbalení pláštěnky s hrůzou pozoruji, že jsem z nějakého důvodu, který se mi mezitím vykouřil z hlavy, nakonec zakoupil pláštěnku jednoúčelovou, nikoliv tu, ze které se dá udělat nouzový přístřešek. Takže stín asi nebude… Třeba to vymyslím ještě jinak, zatím se najím. Je na čase vyzkoušet samoohřevný vynález, kdy vodu v igelitovém pytlíku a sekundárně samotné jídlo ohřívá chemická reakce a nikoliv v těchto místech hodně nebezpečný oheň. V Irsku mi to sice moc nefungovalo, ale třeba jsem to dělal špatně. O 20 minut a 3 použité samoohřevné polštářky později chroupu studenou, chemickou, bezbarvou vaječnou kaši, ani náznakem nepřipomínající lahodná míchaná vajíčka se šunkou a sýrem na obrázku sáčku, a přemýšlím, kde jsem udělal chybu. Z rozjímání mě vytrhne ostré komáří bodnutí. A pak druhé. A další. Kde se tady ty potvory berou, nemají být někde u vody?? Rychle si na sebe jdu nastříkat repelent, ale očividně je to jejich oblíbená značka, protože za pár minut je jich kolem mě celé hejno!

Výpravo, balíme! Jde se domů! Tedy do hospody! Na to fakt nemám nervy! Rychle naházím věci do batohu, zkontroluju, jestli jsem tu něco nenechal, a po prašné silnici opouštím tohle prokleté místo. Původně jsem se sem měl ještě vracet na cestě zpátky, po trase číslo 8 jsem si plánoval krásnou hřebenovku předposlední den treku, ale laškovat s vojáky se mi vůbec nechce. Ani dneska, ani za týden. Ale na to to vyřešit mám nicméně ještě dost času. To program na dnešní dopoledne hoří víc. Cestou tak koukám do mobilu a přemítám, jak co nejlépe zabít těch víc jak 7 hodin, které do otevření parku zbývají. Ale moc toho nevymyslím – prostě dojdu až k silnici, na které jsou i dnes mufloni a turisté v bezpečí, udělám si pár malých odboček na zajímavá místa v okolí, a pak se holt budu muset nějak zabavit popíjením piva v restauraci.

Na většině neznačených stezek je ale závora a výstražná cedule varující před krvelačnými včelami. I když si o tom myslím své, nehodlám pokoušet osud a raději se o průzkum prostoru za závorou ani nepokouším. Zhruba půl kilometru před restaurací odbočím z hlavní silnice a po stezce číslo 14 si jdu obejít malou horu nazvanou Montaña de Guamaso. Není to dlouhá zacházka a moc času mi nezabere, ale dnes jsem vděčný i za málo zábavy. Nikam se neženu, kochám se, zabíjím čas.

2 hodiny po odchodu z parkoviště jsem u motorestu El Portillo. Na zahrádce si vybírám stolek na okraji terasy, pod slunečníkem. Bizarnost červnového Tenerife – na sluníčku je na umření, ale ve stínu si musím obléct mikinu a nákrčník, je mi zima. A čekám na obsluhu, která se mi z počátku jeví taková… česká… Není moc aktivní, skoro to vypadá, že z hostů nemá radost. Ale během pěti hodin, co tu strávím, nakonec tuto pasivitu spíš ocením – nikdo se mi každých pět minut neptá, co si dám a nenaznačuje mi, že bych už měl vypadnout. Prostě když něco chci, tak si mávnu a po nějaké době přijde obsluha. Na první mávnutí si objednávám pivo, limo a hovězí steak s hranolkami. Na druhé pak další pivo. A další limo. A dort. A kafe… No prostě tu zkejsnu 5 hodin a musím se něčím zabavit, že ano…

Ve 4 odpoledne si už nudou koušu loket. Jako utíká to sice rychleji, než jsem se bál, ale těch třicet minut do půl páté to tady už prostě nevydržím. Platím za pět hodin konzumace přijatelných 40 Euro, doplňuju vodu a pomalu se přesouvám k návštěvnickému centru, kde začíná stezka s pořadovým číslem 1. Hned u vchodu potkávám pracovnici centra, která mě energicky staví a rovnou anglicky zdůvodní, že „Park is closed“. Říkám jí, že o tom vím, ale že ho snad v 5 otevřou. Přitaká a ptá se, jestli jdu na Fortalezzu. Odpovídám, že na Teide. Pokýve hlavou, odpoví, že cca. po jednom kilometru se musím zastavit a do pěti počkat, a jde zavřít vstupní dveře do areálu. Když se vrací, ptám se na Sendero 8. Odpověď, že je zavřená, protože tam je vojenský prostor, řekne s takovým důrazem, že mě přejde chuť ptát se na to, proč tam kolem jsou ještě opak tvrdící turistické ukazatele. Cestu zpátky prostě budu muset přeplánovat. Poděkuju, procházím se areálem a brzy kráčím po „jedničce“.

Jdu pomalu, hodně fotím. Po chvilce mě předběhne nějaký běžec. Asi má výjimku. Tak ne, nemá, o pár minut později ho potkávám znovu, čeká u rozcestníku, kde je přes cestu natažená červenobílá páska. Dobrá tedy, budeme čekat spolu. Brzy zlehka zahájí konverzaci a skutečně velmi lámanou angličtinou se mě ptá, kam jdu. Odpovídám mu, ale konverzace brzy končí, angličtina rozhodně není jeho silná stránka. Opatrně mu navrhuju, že když bude mluvit pomalu, že můžeme zkusit španělštinu. Zajásá a začne vesele brebentit svojí mateřštinou. Já spíš poslouchám, jen občas něco okomentuju. Dozvídám se, že se jmenuje Alex, že bydlí na Tenerife, staví tu dům a řídí autobus. A že plánuje odjet na čas do Německa, kde si jako řidič vydělá spoustu peněz a bude moct dostavět. A že prý to není problém, protože je momentálně bez rodinných závazků. Ještě chvíli drbeme o blbostech, já se mu snažím přiblížit, kde jsem byl a kam se chystám, každopádně čas běží a pět minut před pátou se loučíme. On běží na Fortalezu, já se chci vydat na Teide.

Zůstal jsem sám, jen já a obrovský kopec přede mnou. K vrcholu to mám asi 12 kilometrů a 2.000 výškových metrů. Čas běží, začátek aktivity v pět odpoledne není úplně optimální. Na teplotu to však nemá moc vliv, je tu vedro jak v pekle. Kolem mě je ještě relativně bujná vegetace, ale s každým dalším kilometrem jí ubývá a postupně zbývají jen ty nejodolnější rostliny a keře. Stezka je dobře značená a velmi znatelně vyšlapaná, můžu se soustředit jen na své tempo. V dálce vidím masiv Fortaleza. Trochu mě mrzí, že jsem ho musel vynechat, ale člověk nemůže mít úplně všechno.

V rychlém sledu následuje několik rozcestníků značících křižovatku „mé“ stezky číslo 6 s jinou. U rozcestníku s názvem El Portillo (Branka) pak šestka končí a dál pokračuju po sedmičce. Cesta vzhůru se začíná klikatit a já se blížím k další velké zajímavosti dnešní cesty, obrovským kamenným útvarům nazvaným Los huevos del Teide neboli Teidská vajíčka. Jedná se v principu o obrovské koule magmatu tvořené během jeho stékání po velmi prudkém kopci, kdy se na některý z uvolněných kamenů může láva začít nabalovat a postupně vytvoří koule, jako když ze svahu v zimě pustíme malou kuličku a postupně se z ní stane velká sněhová koule. Některé koule se zde kutálely dokonce rychleji, než tekla láva, tak ji „předhonily“ a nabalil se na ně původní materiál, takže mají jinou barvu.

Po 40 minutách silného pocení, funění a občasného kochání si můžu škrnout další milník, poprvé v životě jsem se vlastními silami dostal na hranici 3.000 výškových metrů. Oslavím to velkým douškem od sluníčka trochu převařené vody a zobnu si i něco malého na doplnění cukru. Sluníčko se už schovalo na opačnou stranu hory, což mimo jiné znamená, že se na mé straně ostrova začíná tvořit slavný stín. Napřed jen malý, ale průběžně nabývá na velikosti. Postupně dosáhne k okraji kaldery Las Cañadas, pak k okraji národního parku, a nakonec až na hranice ostrova Gran Canaria, ke kterému to je odsud asi 85 kilometrů.

V 8 večer jsem u chaty Altavista, kde se dá (po předchozím objednání) vyspat. Ale vypadá zavřená, na zápraží leží ve spacáku několik postav. Mlčky je míjím a o kousek výš potkávám dvě krásné malé muflonky. Asi ví, že dnešní lov je u konce, protože se celkem bezostyšně pasou na skromných trsech zdejší vegetace. Šeří se. Pokračuji ve stoupání a pomalu začínám přemýšlet o tom, kde složím svou hlavu a kde nechám odpočinout své znavené tělo. Adrenalin se sice stará o to, že neumdlévám a i nadále držím slušné tempo, ale odpočinout si potřebuji. Zítřejší den bude zase hodně náročný.

Na závěr malé statistické okénko. Dnes jsem jsem urazil jen málo přes 24 kilometrů, nastoupal 1.605 metrů a klesnul 422 metrů. Na cestě jsem strávil skoro 12 hodin, ale z toho v pohybu kvůli dlouhému čekání v El Portillo jen 4 hodiny a 55 minut, během kterých jsem spálil 3.113 kalorií. Kompletní trasu včetně statistiky jsem nahrál na Garmin Connect i Stravu.